Tak po dlouhých měsících jednání a stresu je dobojováno a teď teprve začne ta pravá sranda. Tento rok v létě proběhne natáčení nového českého filmu Zejtra napořád. Napsal jsem k němu scénář a usednu na režisérskou sesli, na které se budu hodně vrtět. Začnu to tu plnit informacemi, až se trochu vzpamatuju a zařídím všechny potřebnosti. Držte palce, ať se nám to povede.

Rudolf Havlík

Jedu noční krajinou. Dálnice je mírně rozmazaná rychlostí. Dnes volná, takže si můžu dovolit ostřejší jízdu. Z reproduktorů na mě pokřikuje Brandon Boyd z Incubus a já popíjim zvětralou colu, abych neusnul. Jezdím tudy často. Znám tady každý výmol. Tady trochu doleva. Teď trochu ubrat, abych si nevymlátil podvozek, a teď zas můžu jet. Za zatáčkou bude les. Kolikrát jsem tudy už projížděl? Stokrát. Vícekrát.

Rudolf Havlík

Tak mě nakonec ukecali. Výstava mých fotek z Asie proběhne v Husově knihovně v Modřanech. Aby to trochu dávalo smysl, tak jsme se rozhodli, že výstava bude prodejní a veškerý finanční výtěžek věnujeme nadačnímu fondu Klíček, který pomáhá rodinám s postiženými dětmi.

Rudolf Havlík

Koncept knihy vychází z toho, že na trhu chybí krátké a středně dlouhé pohádky, které by rodiče s chutí večer před spaním dětem četli, aniž by se zaplétali do dlouhých peripetií klasických českých pohádek. Navíc se autorka snaží, aby ženské hrdinky byly v pohádkách aktivní a neseděly v koutě s očekáváním, že někdo všechno udělá za ně.

Rudolf Havlík

Určitě je víc možností, jak můžeme sami sebe charakterizovat. Mám dojem, že v dnešní době je nutné, aby nás bylo možné za každou cenu zařadit do některé kategorie. Lidé dnes tráví ohromné množství času tím, že se snaží pojmenovat a roztřídit věci, kterým nerozumí. Nikdy nevím, co mám odpovědět, když se mě lidé ptají, co vlastně dělám.

Rudolf Havlík

"Kolik?" Naklonil jsem do temnoty taxíku. "Dvatisíce rupií." Odpověděly bílé zuby. "Tolik? To je absurdní! Za to bych si mohl koupit iPhone." Silueta v plechovce nehla ani chlupem. "Co to je?" - "iPhone?" - "Ne, absurdní." Narovnal jsem se a rozhlédl se po ulici.

Rudolf Havlík

Nuda. Přenudná nuda. Přetočil jsem se na posteli a zabubnoval rukama o matraci. Přišel, viděl, znudil se. Pfff. Natáhnul jsem se ke stolku a napil se vyvětraný coly. Fuj. Nuda z lidí, lotry činí. Pm, pm, pm. Hm. Pět ráno. Spát už nebudu. Do bazénu se mi nechce, protože se mi už za ušima dělají žábry. Zabil nudu, zemřel mladý. Zazvonil telefon. „Ahoj, nechtěl byste vyrazit na výlet do pouště?“ Vyploužil jsem se na verandu a sleduju Indky, které zametají košťaty dlažbu před hotelem.

Rudolf Havlík

Nikdy jsem si vlastně nevšiml, že by měla začít válka. Dívám se oknem na ulici. Obloha je ocelově modrá a domy se ponořily do odstínů šedi. Po silnici v trojstupu pochodují vojáci. Jeden za druhým v dlouhé řadě. Trojstup se plazí ulicí jako nekompromisní had. Nějak tuším, že ti vojáci nejsou Evropani. Nevidím jim do tváří, ale vím to. Poznáte to z držení těla a pohybů.

Rudolf Havlík

To ráno nikdy nezapomenu. Slunce pomalu stoupalo nad obzor a tvořilo z indických uliček malovaný obrazy. Sever Indie nemá nic společného se slovem čistota a pohled na okolí může občas způsobit malej otřes. Lidem tady je to jedno. Nemají srovnání. Nemají vzdělání a nemají potřebu něco řešit. Aspoň ti obyčejní a těch je tu hodně. My zase máme jiný vymoženosti. Máme internet, finanční úřad, hypoteční půjčky, poplatky za příchozí platbu a na všechno ten správnej názor. Asi nám chybí trocha sebereflexe a velká dávka pokory.

Rudolf Havlík

Kniha ROK DRAKA je na světě. Byl to porod poměrně složitý a náročný, nicméně dokonáno jest. A veškeré peníze, které tahle knížka utrží odchází rovnou na konto nadačního fondu Krtek, který podporuje Kliniku dětské onkologie v Brně. Jestli mě chcete mít černýho na bílým a k tomu mít dobrý pocit, že vaše prachy neprochlastám v baru a neutratím za prostitutky, doporučuji vám tuto novou knihu. Díky všem

Rudolf Havlík

Přestože konec roku je plný překvapení a twistů, za které by se nemusel stydět ani Šestý smysl, podařilo se nám dotáhnout do konce knihu Kláry Mandausové. Můžete si ji objednat v odkazu knihy a věříme, že se vám bude líbit, že se zasmějete, slabší povahy si zabrečí a na své si přijdou i cynici. Četl jsem jí asi padesátkrát při procesu tvorby, ale stejně se těším, až si sednu v letadle na prdel a poprvé otočím a přehnu první papírovou stránku. Pokaždé je to zvláštní pocit. Je nová, je skvělá a je k mání.

Rudolf Havlík

Pohled na Shanghaj z třistašedesátšest metrů vysoké Jin Mao Building je zkrátka uchvacující. Výhled na gigantickou matrixovskou megapoli ohromuje i ty, kteří vrtěli zadkem na kdejakým vysokým baráku na světě. Nekonečná spleť silnic, budov, aut a lidí. Zírám opřenej o sklo a zírám na širokou říční tepnu Jang c´ťiang, která je posetá snad stovkami lodí všech velikostí a nemůžu se odtrhnout. Sleduju Číňany, kteří se před skleněnými okny fotí s použitím blesku a potom zkoumají, jak je možné, že za nimi není vidět panorama. Nenapadne je nic, a tak utratí kilo za fotku před vytištěným obrázkem, který je nalepené na zdi.

Rudolf Havlík

Stojím v indický bance. Teda doufám, že je to banka. Špinavý zdi, pár starých stolů a jedna skleněná přepážka, za kterou stojí vystrašený Ind. Děsí se chvíle, kdy na něj promluvím. Bezpochyby mě tu nečekal. Jsem totiž jedinej běloch, kterej dokázal překonat to hovno, který se ještě před chvílí válelo na třetím schodu a do kterýho jsem šlápnul. Pomalu se blížím k přepážce. Jsem naštvanej a je to na mně vidět. Snažím se ignorovat vlhký pocit v pantofli a sbírám všechny zbytky své důstojnosti. Strašlivej smrad. To musel někdo sežrat hadr na nádobí.

Rudolf Havlík

První věc, která se vám po příjezdu do Číny stane je, že vás přejede auto. Pokud vyváznete jenom s odřeným ksichtem a poučením pro příště, můžete si gratulovat. Dopravní situace, který zažijete tady se budou vymykat zdravýmu rozumu a proniknout do tajů provozu, zašifrovaných do čínských znaků na dopravním značení, bude skoro nepřekonatelný problém. Přistihnete se, že stojíte u hotelovýho okna, s údivem sledujete ulici pod sebou a padají z vás věty jako: „No to je debil.“ „Ty vole to bylo vo fous.“ A podobně.

Rudolf Havlík

Ta konečnost. Smrt a stárnutí. Ten iracionální strach ze smrti, kterej nás provází už od mládí. Od chvíle, kdy si začneme uvědomovat svojí smrtelnost. Kdy zjistíme, že čas neúprosně letí a šrotuje naší minulost do útržků vzpomínek. To vědomí konce nám nedá spát, nechceme umírat kdy se osudu zlíbí. To není přece fér. Chceme něco dalšího. Další díl. Lepší než ten první, dražší, výpravnější s více speciálníma efektama a pořádnou porcí gruppen sexu. Chceme zachovat svojí existenci, vzpomínky a vědomí. Potřebujeme něco dalšího. Potřebujeme doufat. Musí něco takovýho být. Nějaká naděje. Přece musí existovat Nebe...

Rudolf Havlík

Být sám na cestě je zvláštní věc. Jste pánem svého osobního času. Další hotelovej pokoj. Můžu si vybrat na který straně postele budu spát, můžu kouřit ve vaně, zpívat nahlas, házet trenýrky na zem, onanovat šestkrát denně, spát ve dne a objednávat si jídlo ve dvě v noci. Můžu dělat všechno co chci. Musím čekat. Nemám na výběr. Pokud se práce zpožďuje, musím jenom čekat. Jako kdyby se zastavil čas a uvěznil mě na jednom místě.

Rudolf Havlík

Kdyby si každý z nás ráno povinně zaonanoval, bylo by na světě rázem mnohem lehčeji. Hormonální frustrace by zmizely, testosteron by nepoletoval ve vzduchu jako biologická zbraň a lidi by neměli v zácpě aspoň takový nervy. V této letní době jsem se vůbec rozhodl příliš nevycházet, protože holky na ulicích proudí v takových modelech, které dokáží člověka vyřadit z provozu na dlouhé hodiny.

Rudolf Havlík

Svět je divnej. Co divnej. Šílenej je. Všechno do sebe tak prapodivně zapadá a přitom to na sebe vůbec nepasuje. Je zvláštní tenhle svět. Ať už letíte v letadle a čumíte na pána s elektronickou cigaretou v hubě, ať utíkáte ulicema Hong Kongu ve snaze dohonit ztracenej čas nebo onanujete u FashionTV nebo ať už stojíte tady, na vrcholu zelenýho kopce někde nikde hluboko v srdci Číny.

Rudolf Havlík

A když jsem se konečně přemohl a rozhodnul se, že doopravdy použiju ten hnědozelenej záchod kterej sliboval ke všem útrapám přihodit na závěr i tyfus, proběhnul kolem mě tryskem nějakej šílenec z Evropy, ruce připlácnutý na zadku, rozrazil dveře, v piruetě si stáhnul kaťata a dopadnul na mísu. Uznale jsem zakroutil hlavou. „Není tam prkýnko.“ Připomenul jsem mu, i když vím, že je mu to jedno. I že na něj civím. Otočil jsem se, vyšel zpět před hajzlíky a zhluboka se nadechnul. „Indie…“

Rudolf Havlík

Jsou lidi, který nechcete znát. Jsou věci, který nechcete zažít. A jsou události, který nedokážete ovlivnit, protože to jednoduše nejde. Nechcete aby se staly. Ale nevíte, že už se dávno dějí. Raší potichu, jako rakovina až do chvíle, kdy si vás zavolají na scénu. Ten den začal vcelku báječně. Hned po vánocích se z nebes nad Amsterdamem snesl Boeing z Prahy a přistál bez větších problémů a nepříjemných událostí.

Rudolf Havlík

Černožlutej taxík, plechovej symbol Bombaje se zakuckal a poskočil. Motor se vypnul a vozidlo se rozjelo z kopečku na volnoběh. Ind, kterej má vousy uvázaný až dozadu za ušiska se otočil přes rameno a suše poznamenal: „Došel benzin.“ Nato otevřel dveře a jednoduše vyskočil z vozu, aby mohl tlačit. Bohužel při manévru zakopnul, ozval se zvuk, jako když spadne pytel cementu a Ind zmizel z dohledu.

Rudolf Havlík

Zima vás spolehlivě zažene do vyhřátý vany, do ruky vám strčí cigáro, panáka Jamesona a Den Trifidů. Hotelovej pokoj je studenej a v televizi nedávájí vůbec nic, co bych už dvanáctkrát neviděl nebo vidět nechtěl. Užívám si v tom ostrůvku tepla uprostřed mrazivý Číny a vrtím se ve vodě jako neposlušný hrošík. Zazvonil mobil.

Rudolf Havlík

Povaluju se ležérně na pláži někde uprostřed pacifiku a dělám, že se nedívám. To my muži děláme dost často. Vypadáme jako kdyby nás nejvíc na světě zajímal zatržený nehet, který do kterého dloubeme se strojovou pravidelností, ale přitom vidíme všechno podstatné. Jen koutkem oka. Říká se, že muži mají lepší periferní vidění. To proto, abychom mohli čumět na ženský a nedostali jsme hned po deseti sekundách po hubě.

Rudolf Havlík

Dneska se rozdělí svět. Na předtím a potom. Stejně jako každý rok, když se k obloze vznesou první rakety, které nenesou vyjímečně jaderné hlavice, ale dávku oslňujících jisker. Všichni se u toho sejdeme, zaáchjujeme si a život půjde zase dál. Bordel na ulicích se uklidí a po pár dnech lidi, kteří přestali z různě hloupých důvodů, začnou zase kouřit. Mám takovej skvělej cit pro tenhle den. Poslední roky mě dokáže překvapovat.

Rudolf Havlík

Ať už jsem brouzdal v zakázaných internetových vodách kdekoliv, pornu s Asiatkama jsem se vyhýbal jako Donatella Versace dobrému vkusu. Plochá děvčata na ploché obrazovce neměla na mé chtivé tělo žádaný efekt. Podivně kníkaly, měly chlupy na místech, kde už nemají ani růst a monitor dodával jejích bledým kůžím nadpřirozený efekt.

Rudolf Havlík

Právě vycházelo slunce. Ráno je v Číně někdy vidět. Během hodiny se skryje do mléčných mraků a bude vás opékat pěkně ze zálohy. Teď je ale těsně nad obzorem a vrhá dlouhé stíny do mého hotelového pokoje. To byl ale debilní nápad. Převaluju se na posteli, zvedám obočí a otvírám pusu, abych si protáhnul obličejové svalstvo. Dneska jsem prostě neusnul. Slunce se opírá do protější věže hotelu a odráží se od skleněných tabulí. Zavolal jsem na recepci. „Nemáte žádné vzkazy.“

Rudolf Havlík

Tisíce a milióny světel září a útočí na mojí sítnici. Sedím jako opařený, skoro jsem zapomněl dýchat. Nevnímám mokrý hadry, který se mi lepí na kůži, ani pramínky vody, který mi stejkají mezi vlasy. Trvá je to jen pár okamžiků. Pár prchavých sekund, pro který jsem se plahočil hodiny, a to jsem ani netušil, že tohle uvidím. Mozek se vypnul. Jakoby byl úplně prázdnej a někdo mi zmáčknul tlačítko absolutního vymazání. Proto patrně ta slina v koutku.

Rudolf Havlík

Telefon zazvonil a já se ve stejnou chvíli vztyčil na posteli jako kdyby do mě někdo pustil elektriku. Vždycky se děsně leknu když mě něco najednou probudí. Jednou se mi to stalo v letadle z Bangkoku a tomu Portorikánci vedle mě jsem málem zdarma udělal resekci žaludku. Okna hotelovýho pokoje jsou zatemněný. Vytvořil jsem si umělou tmu, protože venku zuří den a já už dva z nich nespal. Časovej posun mě vodil po světě jako loutku se kterou si ledabyle postrkoval po šachovnici. A když jsem konečně zabral, někdo zavolá.

Rudolf Havlík

Nespavost je hrozná věc. Ráno jsem vyšel z hotelu oteklej jako Rocky Balboa po zápase a vlhké vedro se mě snaží přesvědčit, že je právě den a ne noc. Zoufale se mi chce spát. Chce se mi spát jako nikomu na světě. plesknul jsem sebou do auta a snažím se zaostřit na okolní budovy, který se koupou v ranním světle. Když nemůžete usnout, máte problém. Nikdy se pořádně neprobudíte a nikdy zcela neusnete. Nepamatujete si události, rozhovory, hodiny a dny. Časové úseky najednou přestávají dávat smysl a mění se ve změť psychedelických videoklipových odkazů v mozku. Proboha, co jsem dělal poslední dvě hodiny?

Rudolf Havlík

Někdy mám strach ze tmy. Bojím se otevřít oči. Mám strach sám ze sebe. Mám strach, že u nohou postele stojí v šeru moje vlastní myšlenky. Stojí tam a čekají, až otevřu oči. Nikdy se tam nedívám. Po paměti nahmatám spínač a rozsvěcuju. Po několika minutách teprve vstanu. Oplachuju se studenou vodou a dívám se na sebe do zrcadla. Ty oči mě někdy děsí.

Rudolf Havlík

Průměrný Číňan je schopný na pláži vyhloubit jámu o rozměrech dvakrát dva metry a hloubce i dva až dva a půl metru zhruba během hodiny a půl. S růžovou legrační lopatkou ozdobenou bílými tečkami dokonce i za třicet minut. Pláž za univerzitou v Xiamenu je posetá dírami jako kdyby se tu natáčelo pokračovaní Zachraňte vojína Ryana. Po písku krouží několik odpočatých jedinců s lopatkama v ruce a hledají, kam by mohli zabodnout svoje neposedné ruce.

Rudolf Havlík

Všude je tma. Kolem silnice vidím jen tmavou siluetu obzoru. Ozářená část nebe patří prostoru, ve kterém se nachází Guangzhou, metropole jižní Číny, pár set kilometrů od Hong-Kongu. Tady, pár metru kolem mě, nesvítí ani světluška. Zřejmě jí něco už dávno sežralo. Ten taxikář v pruhovaným triku mě pěkně napálil. Nikde nikdo. Nikde nic. Jen silnice. Deset večer. Hodil jsem si batoh na záda, zapálil si cigáro a šouravým krokem jsem se vydal směrem od ozářené oblohy. Tyhle moje príma nápady. Přístě, až mě něco tak chytrýho napadne, musím si dát facku.

Rudolf Havlík

Trhnul jsem sebou, leknul jsem se a praštil se rukama zespodu o hranu konferenčního stolu. Zařval jsem jako raněnej hroch. Číňan, který se snažil dokončit svou řeč zakvičel a skácel se mezi židle. "Promiňte…" Zaslintal jsem a neohrabaně se nalisoval zpátky do sedačky. Kolik je hodin? A kde to do prdele jsem? Včera měli lidi kníry a dneska mají šikmý oči. Asi to s tím kvapem přeháním. Nespal jsem tři dny. Přesně. Dlužím si tolik hodin spánku že by během nich Bůh sestrojil další svět a pověsil na strom jablko.

Rudolf Havlík

Prohmatávám si krk, kterej po noci v rákosový posteli protestuje. Vyšel jsem na verandu a prkna napínavě zasténají. Stejně jako včera. Ohromná rozlehlá savana s palmovým hájem na obzoru mi vyráží dech. Sednul jsem si na schody jen tak v trenkách a dívám se. Dívám se na svět, kterej se probouzí do novýho rána a popíjím zvětralou Fantu. Znáte tu ranní otupělost. Tělo ještě není cítit a krev je líná, krk ztuhlej a všechno okolo je jakoby zpomalený.

Rudolf Havlík

Nesnáším letadla. Mám z nich husí kůži. Z těch plastových obložení, které hladil někdo už v osmdesátých letech. Jenže je to jedinej způsob, jak se odsud dostat pryč. Neutíkám, jen jsem rád, že zmizím. Od problémů, starostí a povinností. Někam pryč. Daleko, až tam, kam nedosáhnou ordinérní stereotypy všedních dnů. Vezu si je sebou pro případ, že se něco přihodí, ale zavírám je do notebooků a telefonů. Pustím jen ven, jenom když se mi zachce. Další cesta. Pár nových vrásek a několik šedivých vlasů. Bože, to cigáro je hnusný. Jenže rituály jsou mocnější než my.

Rudolf Havlík

„Hmm." Ztratit se v dnešní době na světě dokáže snad jenom debil. Nebo idiot, to je vcelku jedno. „Hmmmm." Otočil jsem se a čumím jen tak zbůhdarma do vyprahlé krajiny. Motorka, na který se musel kdysi prohánět někdo z Vermachtu, zablafla a motor se zastavil. V dnešní době navigací, google maps a inteligentních naváděcích střel se přece nedá ztratit.

Rudolf Havlík

„Tohle já obvykle nedělám.“ Když tahle věta zazní do ranního ticha, mám sto chutí proskočit zeď k sousedům a zavřít se u nich do ledničky jako hypotéka. Slyšel jsem jí tolikrát, že se to stává skoro popkulturní hláškou. Co na to říct? Že já to tak obvykle dělám? Byla by to pravda, stejně tak to dělá i ona, ale je lepší nabídnout si navzájem nejdřív tu lepší variantu, než se navěky rozejdeme po svých.

Rudolf Havlík

Džíp, kterej jsem si pronajal v srdci Keraly, ten den ráno chcípnul deset kilometrů za městem. Kdo by to řekl, co? Chodím kolem toho prorezlýho střepu a zkusmo čumím do motoru jako na výpis z účtu. To je vedro. Dneska ani mráček. Monzun se skryl někam do vnitrozemí. Tam mám namířeno, jenom kdybych rozchodil tenhle podělanej vrak. Nakopnul jsem vozidlo ze všech světových stran pro případ, že v tom bude ta závada, usedl odevzdaně zpátky za volant a… motor naskočil.

Rudolf Havlík

Všechno zmizelo. Jakoby nikdy nic nebylo. Prázdnota v očích. Bílá mlha, která zahalila svět. Jenom desivý siluety nedodělaných mrakodrapů občas vykouknou z mlhy. Převrácenej automobil u cesty. Všude je ticho jako v hrobě. Povolil jsem ruku na plynu a otlučená, rezavá a zablácená motorka ztratila rychlost a pomalu zastavila u kraje cesty. Jen tak bublá a občas zavrčí, když pokroutím rukou. Jen šumění větru. Motorka poskočila a blafla.

Rudolf Havlík

Pouliční bazar v Guanghzhou je narvanej k prasknutí, jako vysavač přecpanej roztočema. Číňani proudí zleva, zprava a jeden před chvilkou seskočil ze střechy. Mám pocit, jakobych měl na sobě místo trika oblečenou teplou medůzu. Okusuju maso na špejli, který mi dal Lee do ruky a postáváme v ústraní pod igelitovou stříškou. Horko spaluje okolí, každej kdo může si chrání obličej tím, co má zrovna po ruce. „Jedl jsi někdy psa?“

Rudolf Havlík

Děvky to maj těžký. Většinou se nikomu nezavděčí. Nejdřív vás utáhnou na vařenou nudli slibů a záminek a potom vás po deseti minutách nutí, abyste už konečně byli a ptají se, jestli vás už náhodou nebolí medvídek. Co nás na tom pořád láká? Jsme opravdu otroky vlastních ptáků? Proč zkoušíme pořád dokola něco, co připomíná pojídání kabanosu ve vykachlíkovaný místnosti s linem a špatnou ventilací, ve který by normálně uvažující tvor nestrávil déle než minutu?

Rudolf Havlík

Čas zbývající k dosažení destinace 5:23. Sedím u okénka a o deset kilometrů níž září zřejmě Hong-Kong. Tohle se nemělo stát. Proč jsem jenom jedl ten divnej sendvič na letišti v Bangalore. Už před nákupem slibovalo tohle jídlo minimálně úplavici. Jenomže já jsem dva dny nic nesnědl a už se to nedalo vydržet. Teď tady dřepím, kroutím se jako gravidní had a přemýšlím, kudy přelezu rozplácnutýho Číňana, kterej tvrdě spí a arabskýho tlusťocha, kterej se zabalil do dvou dek tak hluboko, že není poznat, jestli uvnitř montuje časovanou bombu nebo onanuje.

Rudolf Havlík

Chodby obřího hotelu Portman Plaza jsou prázdné. Připomíná opuštěnou kosmickou loď. Kontrolky svítí, automatika pracuje a udržuje komplex v chodu. Všechno září novotou. Jsou tři hodiny, dvacetsedm minut ráno. Bloudím prázdnými chodbami jako člen posádky, který se předčasně probudil z mrazivé hibernace. Znáte ty náhody.

Rudolf Havlík

Tak jestli mi tady v tomhle baráku neukradnou ledvinu, tak už asi fakt přežiju všechno. Číňan, kterýho znám tři a půl hodiny a kterej nápadně připomíná vyhazovače z šanghajský diskotéky na mě mává, abych šel dál. Ohlídnu se do taxíku, chvíli přešlapuju v olejový louži a nakonec vykročím. Nedivte se mi, taky byste se drbali za uchem, kdybyste měli vlézt do týhle díry. Ningbo se ponořilo do mrazivý noci a ve vzduchu se vznáší promrzající kapičky deště. Padají pomaleji než obvykle. Nikdy jsem tohle neviděl.

Rudolf Havlík

Jeden z mých nejmilejších / Kameny na nádvoří Bradadeeswara chrámu jsou rozpálené snad až do ruda. Přebíhám po nich jako zrychlenej E.T. do nejbližšího stínu. Stojím tady. Uprostřed ohromnýho kamenýho chrámu v Indii. Vzpomínám si, jak jsem jako malé dítě viděl jeho fotku. Bylo to pro mě nepředstavitelně vzdálený dobrodružný místo a moje dětská mysl si k němu domýšlela fantastické příběhy.

Rudolf Havlík

První věc, která se vám po příjezdu do Číny stane je, že vás přejede auto. Pokud vyváznete jenom s odřeným ksichtem a poučením pro příště, můžete si gratulovat. Dopravní situace, který zažijete tady se budou vymykat zdravýmu rozumu a proniknout do tajů provozu, zašifrovaných do čínských znaků na dopravním značení, bude skoro nepřekonatelný problém. Přistihnete se, že stojíte u hotelovýho okna, s údivem sledujete ulici pod sebou a padají z vás věty jako: „No to je debil.“ „Ty vole to bylo vo fous.“ A podobně.

Rudolf Havlík

Měl oči jako uhlíky. Popravdě jsem se ho trochu leknul. Na první pohled prostě instinktivně ucuknete, když se vám do aury naveze Arab. Je to kulturní šok. Nasoukal se vedle mě na barovou židličku a přitom je všude kolem volno. Ale aspoň už tu nejsem sám. Byl jsem totiž v tomhle pětihvězdovým megahotelu jeden z prvních nastěhovaných. Už když si sednul, věděl jsem, že se prostě chce dát do řeči. Objednal si pivo. Můžou muslimové chlast?

Rudolf Havlík

Ta zatracená černá košile za bůhvíkolik dolarů mě kouše jako čert. Nenosím ji. Zastrčil jsem si ji do kalhot a upravil si Volcom kravatu, kterou jsem sháněl jako konzumní debil. Venku je odporná zima. Takovej ten den, kdy se nemáte chuť jít ani koukat z okna. Nízký šedivý mraky a mrazivej vítr se prohánějí nad zčernalýma budovama a já sedím v autě a nechce se mi vystoupit. Padnul první sníh a drží se na promrzlým trávníku. Sedím v autě a kouřím.

Rudolf Havlík

Boeing, kterej určitě ještě pamatuje zásobovací lety do Kambodži z roku 1967, nasadil plnej výkon a graviatace mě přitlačila do sedadla. Rezavý křídlo se klepe náporem větru a já to sleduju sarkasticko mučednickým pohledem člověka odsouzeného k smrti. Ozve se rána jako z děla. Letadlo zničehonic ztrácí výkon a čumák klesá zpátky k ranveji. „Do prdele.“ Přimáčknul jsem ruce na opěradlo a v žaludku se mi usadil takovej ten divnej pocit strachu. Turbíny vřískají násilným zpětným tahem, přední kola dopadnou na zem a cestující poskočí na sedadlech. Ozve se první výkřik. Míjíme poslední budovy letiště ve vysoký rychlosti...

Rudolf Havlík

Stála na tom rohu ulice trochu bezradně. Z přilehlé ulice přitékal na křižovatku nepřetržitý proud autorikš a zahlcoval okolí hustým štiplavým dýmem. Slunce je vysoko a vzduch se vrtí, jako zubařův pacient. Hned jsem si jí všimnul. Vypadala trochu jako já. Občas taky připomínám zoufalce, kterej má pocit, že ho štěstí nadobro opustilo. Prohrábla si rukou dlouhý, zpocený vlasy a bylo vidět, že je ztracená.

Rudolf Havlík

Zakulacený černohnědý Buick se sune padesátkou po prostorné silnici zcela bez důvodu, jako dýchavičný důchodce. Uvnitř vládne ledové klima, protože Číňani mají rádi otevřený okýnka po celý rok. Občas, když už necítíte ani zuby, se připomenete. Jednou, dvakrát, třikrát. Pak to prostě vzdáte a zůstanete odevzdaně sedět v mrazu, stejně jako Reinhold Messner, kterýmu upadla krabička se špendlíkama ze severního svahu Everestu.

Rudolf Havlík

Boeing společnosti Xiamen Airlines propadnul skrz mraky jako poraněnej netopýr. Nešikovně jsem se chytil za madla a narazil do Číňana, kterej se kolíbá vedle mě. Tady má to přistání vždycky grády. Čas v turbulencích si krátím sledováním narezavělých součástek křídla, který se postupně rozkládá jako letitý Transfromer. Proč do toho vždycky vlezu. Nepoučitelnej. V Kantonu mi jedno letadlo uletělo, druhý jsem vynechal v následný slabý chvilce v kalkulaci pravděpodobností havárie a nakonec jsem skončil v týhle rezavý trosce. Klapky se vysunuly a stroj začal vydávat zvuky, jako kdyby u vás v baráku někdo válcoval plech. To je dneska zase den.

Rudolf Havlík

Crrrr, crrr!!! Cvak… "Dobré ráno pane, objednal jste si buzení hotelovou službou, je právě šest hodin." Já spím. Tohle je nesmysl. "Dám vám deset dolarů za dalších deset minut." Ve sluchátku se ozvalo lehké zakašlání. "Pět za pět?" Telefon zafuněl. "Pane, nezlobte se, ale objednal jste si probuzení na šestou ranní a…" Převalil jsem se na bok a zakňučel jako tuleň po zásahu kanadským rybářem. "A nemohl byste mě za dolar přijít nahoru udusit polštářem?" Nabídl jsem nakonec. "Prosím?"

Rudolf Havlík

Jste teď se mnou. Až tady vzadu. Na sedadle obřího Airbusu Emirates, který si hledá cestu noční oblohou. Zvláštní klid, co? Když všichni v letadle usnou a můžete poslouchat jen monotónní zvuk motorů a vzdálený tlumený hovor letušek, které si odběhly na něco k snědku. Toho Inda vedle si nevšímejte. Ten tam už ležel. Dívám se z okýnka. Nemůžu spát. Vzadu za námi, když opřu takhle úplně makovici o sklo, je vidět proužek mizejícího světla. Rozostřené mastnotou od někoho, kdo se tu opíral přede mnou. Taková drobnost, ale nasere.

Rudolf Havlík