Kameny na nádvoří Bradadeeswara chrámu jsou rozpálené snad až do ruda. Přebíhám po nich jako zrychlenej E.T. do nejbližšího stínu. Stojím tady. Uprostřed ohromnýho kamenýho chrámu v Indii. Vzpomínám si, jak jsem jako malé dítě viděl jeho fotku. Bylo to pro mě nepředstavitelně vzdálený dobrodružný místo a moje dětská mysl si k němu domýšlela fantastické příběhy. Místo, které dýchá šestákovou romantikou. Nikde ani známka dnešního hypermoderního světa. Až na ten mobil, kterým volá jedna Indka. Prohlížím si ozdobné kamenné sloupy a hladím drsnou plochu, která už po staletí odolává tlaku času. Místo, které pomalu ztrácí svojí tajemnou auru, kterou krademe svými foťáky a hromadnými turistickými zájezdy.

Chrám z oranžové hlíny mě pohlcuje. Soustředí na sebe veškerý prostor okolo sebe. Hypnotizuje vás. Je to gigantická stavba. Trochu ošuntělá, ale to jí právě dodává ohromnou majestátnost. Vedro a okolo stojící palmy. Horkej vzduch, kterej se v dálce nervózně vlní. Jsem za tyhle výlety vděčnej. I když remcám a pronáším ironický poznámky, jsem nadšenej. Jenom občas nerad dávám najevo své nadšení. Jsem takovej morous.

Na takových místech si se mnou můj mozek hraje a já si představuju tohle místo, jak asi vypadalo dříve. Stojí tu tisíce let, ale mě i pár desítek přijde jako věčnost. Vidím chrám v padesátých a šedesátých letech. V barvách z fotek té doby, kdy modrá byla více do azurova a žlutá měla mírně posunuté spektrum. Ty doby, kdy Thor Heyerdahl vyplul se svým vorem Kon-tiky na plavbu přes oceán. Vzpomínám na dny mnohem pozdější, kdy Heinrich Schlieman postával mezi vykopávkami udájné Tróji, o které snil celý život. Doby, kdy byl náš svět ještě trochu víc dobrodružný. Víc romantický a exotická místa jako je tohle byla jen velice těžko k dosažení a informace s fotkama, se neválely na každý webový stránce o cestování. Vzpomínám na obrazy Zdeňka Buriana, který několika generacím utvořil vztah k bláhovým dobrodružstvím a brakovým románům, které jsem čítával o nědělích za panelákem v teplákách na gumu. Sedím tady a sním.

Tohle místo dobrodružstvím dýchá. Voní dálkou. Mám skoro chuť zkusit zatlačit na pár šutráků ve zdi, jestli se neotevře tajnej vchod. Stojím tady uprostřed svýho vlastního béčkovýho románu. Barvy jako z Technicoloru. Zhluboka se nadechnu. Jsem tady. Snažím se fyzicky vnímat přítomnost. Stejně jako v jiných chrámech, kde jsem se potápěl k posvátnému Lingamu. Cítit tu přítomnost a zapamatovat si to na celý život. Všechny tyhle události žijou v mojí hlavě svůj vlastní dobrodružnej příběh, plnej padouchů se zahnoutejma šavlema, splašených slonů, honiček na starých, bahnem obalených motorkách, průchodů do tajných chodeb, útěků pulsujícím městem, nočních výprav po střechách starého Bagdádu, jeřábových záběrů a davových scén, ve kterých se vaří vzduch a obloha je blankytně modrá.

Občas si procházím knihovnu a znova si prohlížím knížky, který se mi podařilo sehnat v antikvariátech. Obálky tištěné přímýma barvama, retro design a zažloutlé stránky. Ta laciná dobrodružství, ale i příběhy opravdových mužů a žen, kteří podnikli něco bláhového, protože chtěli vidět kus světa. Protože se tam chtěli podívat na vlastní oči a ne se jenom válet v neděli u Objektivu. Sleduju fotku s chlupatou, opálenou a šťastnou posádkou voru Ra, ve slipových plavkách a mrzí mě, že jsem se nenarodil dřív. Jen pro ten pocit, zažít ještě opravdové dobrodružství bez GPS, mobilu, notebooku a stream videa online.

Uvnitř chrámu je magická atmosféra. Pokud jenom trochu chcete a popustíte si maličko uzdu svojí fantazie, propadnete se historií a proletíte svýma oblíbenýma romantickýma představama. Stísněné chodby, ve kterých každý člověk s trochou fantazie vidí tajné schránky, skryté symboly a vytesané mapy, vás dokážou pohltit. "Co? Jo, jo, pardon. Promiňte...e...e.jauvajs, ok, není zač." Protlačila se kolem mě skupina organizovaných Američanů a mě je z toho trochu smutno. Nejsem debil a vím, že každej se chce podívat tam, kde se psala historie a kde můžeme ukrást kousek z toho fantastickýho pocitu na vlastní kůži. Jen je vám to líto. Raději bych tady viděl havarovat Bigglese.

Nedá se tomu zabránit a doba dobrodruhů v ručně šitých pohorkách je dávno ztracená a my se do ní můžeme vrátit jen díky těm knížkám za devět kaček. A díky nim můžeme ještě dneska zažít tu bláhovou atmosféru a dobrodružnej pocit, kterej si tyhle místa rozhodně zaslouží. Stačí jen trochu přivřít oči, tak aby se paprsky ostrého slunce proměnily ve světelné čáry. Nadechnout se okolního vzduchu a pohlédnout na ohromnou masu kamene, která je navršená jako gigantický dort do tvaru podivné pyramidy. Pohlédnout na tu stavbu, která má v sobě určitě nějakou tu tajnou chodbu, která skrývá nekalé praktiky zdejších mnichů. Tady na té obvodové zdi uvidíte mapu, která vás tam dovede a možná vás támhle v davu pestře oblečených Indek sleduje někdo, kdo tuší, že byste mohli odhalit něco, co by mělo zůstat utajené. A večer se s váma seznámí záhadná cizinka v šortkách s kšandama, bílou košilí, účesem z třicátých let a s obličejem Liv Tyler. Možná budete muset v noci utíkat po střechách před nájemnými vrahy. Odletíte do Bagdádu a nakonec odhalíte děsivé tajemství zmutované sekty. Ve velkém finále, plném bortících se chodeb, otrávených šípů, nenabitých koltů a skoků do černých propastí zachráníte dívku, kterou vám osud přihrál do cesty a společně odletíte ve válečném dvouplošníku směrem k západu slunce, které má barvu z fotek ze šedesátých let.

Stačí jen, když trochu přivřete oči a necháte se odnést z reality do říše fantazie a pomůžete nám všem bláhovým snílkům držet pořád při životě ten Nekonečný příběh představ a romantických snů, naivních rozuzlení, splněných přání a báječně kýčovitých barev. Tady na tom místě, kde stojí Bradadeeswara Temple sedím na hromadě kamenů, mám přivřené oči a sním na místě, které jsem si představoval již před dvaceti lety doma za barákem v teplákách na gumu.