Čas zbývající k dosažení destinace 5:23. Sedím u okénka a o deset kilometrů níž září zřejmě Hong-Kong. Tohle se nemělo stát. Proč jsem jenom jedl ten divnej sendvič na letišti v Bangalore. Už před nákupem slibovalo tohle jídlo minimálně úplavici. Jenomže já jsem dva dny nic nesnědl a už se to nedalo vydržet. Teď tady dřepím, kroutím se jako gravidní had a přemýšlím, kudy přelezu rozplácnutýho Číňana, kterej tvrdě spí a arabskýho tlusťocha, kterej se zabalil do dvou dek tak hluboko, že není poznat, jestli uvnitř montuje časovanou bombu nebo onanuje.

V žaludku se mi dějou hrozný věci. Bohužel nejen mně, ale asi deseti dalším lidem, kteří si podávají dveře od záchodu tak rychle, jako manažeři Vodafonu ruce. Pokaždé se ozve ten svištivý intenzivní zvuk, kterým se hovno spláchne a vzbudí celý letadlo. Kam vlastně doletí? Vylítne z letadla, zmrzne a pleskne sebou nějakýmu Číňanovi do polívky? Nebo se to uskladní někde v trupu letadla a potom si pro to přijede obyčejnej hovnocuc? Já tam nechci. Záchod v letadle je trest. Vždycky, když se tam konečně ustálím, začnou turbulence a já vymetu všechny mokrý skvrny v dosahu. Bože! Ten podělanej sendvič.

Vyskakuju z místa, Číňan nečíňan, Arabovi šlapu do mezinožního prostoru, modlím se, abych mu nedupnul na spínač, a vrávorám k záchodům. Všechny jsou obsazené. Předvádím těm, co nemůžou spát, svojí osobitou variantu námluvního tance indiánského náčelníka a tiše se modlím, abych se tady, deset tisíc kiláků nad Čínou, neposral.

Zavidím Jacku Bauerovi. Během svých Čtyřiadvaceti hodin se nemusel jít vyčůrat ani jednou a ani v jedný epizodě. Šťastnej člověk. Chci bejt seriálová postava. Aspoň když musím vyletět do Indie nebo Číny. Veškeré návyky, které si vezete z domova jsou náhle zcela mimo rytmus a váš život se může šmahem změnit v jednu velkou noční můru. Všechno se smrskne v plánování návštěv záchodu. To se dá celkem dobře zvládnout. Každej má svůj algoritmus, kterej ho vede záchodem života. Problém je, že nikdy nevíte, jak dlouho kde, kdy zkysnete, co do vás Číňani naládujou za jídlo a co to provede s mojí peristaltikou v praxi. Sedím na posteli v sedum ráno a masíruju si bolavý kotník. Vymknul jsem si ho snad už tisíckrát. Postupem času se bolest začala objevovat každý den a vypadá to, že se to již nezlepší. Vyrovnávám s pocitem, že některé jizvy si už budu muset pamatovat celý život. Nakonec vstanu nohy bolestivě křupnou a nesou mě ke skříni. Celý den strávím zase ve fabrice a tam si na záchod jen tak nedojdu. A ráno ze sebe nedostanu ani ťuk. Kafe ani cigáro tuhle statistiku nezmění. Budu to muset vydržet celej den.

Hajzl je věc, bez který se dneska už nedá žít. Je až s podivem, že tuhle specifickou stránku našeho žití v některých zemích celkem klidně ignorují. Hotel je jediné místo, kde máte jakž takž klid si na prkýnku přečíst noviny, zařvat si v případě nečekaných tlaků, popřípadě dokonce sednout si na prkýnko bez risku, že ráno budete mít prdel plnou zelených boláků. A ani v hotelech to někdy nevypadá úplně přitažlivě. Záleží na tom, kam vás vítr zavane. Ve chvíli, kdy se obstarožní Buick ztrácí v ulicích předměstí, nezbývá mi než doufat, že to hovězí, co jsem měl včera k večeři, se neválelo mezi masařkama dýl než dvacet minut. A to je hodně chabej předpoklad. Jak člověka posedne sračka, jsme si všichni rovni. Rozlišuje nás potom už jenom způsob sprintu, který používáme k dosažení záchodu. Někdo běhá v záklonu, někdo v předklonu. Někdo se šourá jako čerstvá zombie z Ohia. Ale ať jsi černej nebo bílej, stolice je ke všem stejně neúprosná.

Kultura společnosti se prý dá posuzovat podle jejich záchodů. Já nevim. Každej má prostě jiný gusto. Továrna na předměstí Ningbo city má tři podlaží. Kontroluju vzorky už tři hodiny a tělo se pomalu hlásí o svůj čas. Bolesti v břiše mám tak silné, jako kdyby mě do něj právě nakopal Van Damme a jeho kámoši z belgický posilovny. Prosím managera továrny, jestli bych si mohl odskočit. Óóó, jasně. Doprovází mě. Sejdeme do přízemí a vstupujeme někam, kde to připomíná jatka a chlív dohromady. Scénarista série Saw by tu zažil samovolný orgasmus. Co teď. Číňan přistupuje ke zdi u které je žlab, ve kterém se nachází zřejmě i věci z hlubokýho vesmíru. Sleduju ho a kroutím se u toho jako havajská tanečnice na tripu. Číňan se usměje, stáhne kalhoty a začne brutálně srát do žlabu. Protírám si oči, hubu mám jak vrátnici. Číňan mi vesele kyne, ať se přidám, a něco čínsky vysvětluje. Tohle ne. To ne. Další křeč zaútočí na můj střevní systém a já se rozklepu jako mistr Bean. Není jiná možnost než se definitivně zbavit své důstojnosti. Nejsme sice ve válce, ale na to už, jak se říká, sere pes. Dřepnu si vedle toho prapodivnýho chlápka a kadíme vedle sebe. Prd. Střík. Ty zvuky znáte. Stydím se strašně, ale démon vnitřností je neúprosnej. Do džín se mi nacucává močůvka. V některých afrických kmenech věří, že když si zakryjou oči, tak je nikdo jinej taky nevidí. Chtěl bych bejt jeden z nich. Myslím na modré nebe, zelený ptáčky a bílý vobláčky. Papír nikde a tak dřepím, dělám, že tam nejsem, a přemýšlím o řešení. Manager se mezitím něčím utřel, nechci vědět čím, odflusnul si a odešel. Jsem tu sám a dveřmi sem proniká kužel světla. Opravdu dobrodružná pozice. Co teď debile. Číňan se vrací a podává mi papír. Přebírám ho a teď stojím venku na slunci, kouřím a snažím se posbírat zbytky svého ega.

Čínská kuchyně mi zapříčinila vždy vytrvalý průjem. Přepálený tuk, spousta podivných věcí, které nelze identifikovat, a věcí, které bohužel identifikovat lze, jako třeba kuřecí nožky nebo živé malé krevetky ve sklenici od vína. Zásoba tatranek udržuje moje klozetové návyky v normě a způsobuje mírnou zácpu. Tatranky mi došly včera. Teď už zácpu nemám. Běžím ulicemi z centra jako postřelený důchodce a v duchu počítám metry jako rychlobruslař v posledním kole. Nikdy jsem nebyl dobrý matematik, ale jedno už vím jistě. Na hotel to nestihnu. V kolizním prostoru se nachází jedinej irskej bar v Ningbu. Díky bohu. Před vchodem už připomínám veterána po obrně. Mozek mi ochromuje bolest. Klopýtám dovnitř a barman Johnny na mě mává. Usmívám se a objednávám si křečovitě panáka. Potom se jako Ace Ventura vydávám k záchodu, tohle bylo fous. Není tu papír. Jak jinak. Šacuju se. V kapse mám tři Juany. Sleduju podobiznu Mao Ce-Tunga. Není na vybranou předsedo. Za tohle bych dostal flastr.

Kapitola sama pro sebe je záchod na diskotékách. Několikacentimetrová vrstva chcanek a zvratků, zmixovaná nohama příchozích v smradlavý noční koktejl. Už jenom dostat se k pisoáru suchou nohou by nedokázal ani Houdini. K tomu vás hned za dveřma očekává Číňan, kterej vám pleskne za krk horkej ručník a začne vám masírovat s ohromným entuziasmem záda. I ve chvíli, kdy zamířím do mušle, mám ho na zádech jako přerostlé klíště. Pod ramenem rychle nahlídnul dopředu, aby se podíval jaký mám péro, a začal masírovat. Počural jsem všechno okolo, jenom ne mušli. Jako kdybych stál na ždímačce. Kalhoty mám mokrý. Kdybych tak měl požární sekyrku. "Cože? Dvacet Maů za masáž? Já jí nechtěl ty vydřiduchu!" Stojím před záchodem o dvacku lehčí a představuju si bakterie, které se právě zabydlují na mém těle a dělají si ďolíky, aby na mně mohly hrát kuličky.

Ještě horší situace nastvává v Indii. Lidé se slabším svěračem nepřežijou první průser, kterej je potká. Jednou mě posedl ďábel někde v továrně a poprosil jsem Inda, jestli bych mohl jít na záchod. Téměř padl na kolena a prosil mě, abych tam nechodil. Tenkrát jsem to zázračně vydžel, ale málem to byl den, kdy se doslova posralo úplně všechno. Později, když jsem si odskočil poblíž hlavní pošty, jsem pochopil, proč byl tak naléhavý. Na ten den nezapomenu. Nikdy. Na tom záchodě měly zasedání všechny nemoce světa. Tradujou se historky o levé ruce, kterou si Indové utírají zadek, nicméně jsem žádnou takovou událost nezaznamenal a jsem za to upřímně rád. Legendy o černých ohlazených kamenech, o které se dá utřít a používá je celá vesnice, už patří k těm, nad kterýma zůstává rozum stát, a já na ně věřil asi tak jako na Yettiho. Trošku mě ovšem vykolejilo, když jsem jeden takovej šutrák na jedné ulici uviděl. No to nemůže bejt pravda, stačil jsem si zabroukat pod vousy. A doufám, že to pravda není.

Vypadá to jako banalita, ale díky nečekaným událostem a jídlu, které prostě náš žaludek mnohdy nedokáže zpracovat, může snadno dojít k obrovské katastrofě. Jsem celkem normální člověk a jen tak něčeho se neleknu. Nejsem jako Finch, kterej chodil zásadně srát domů, ale záchody které jsem navštívil po svých cestách mě celkem často zcela vyvedly z míry. Je fakt, že u nás na pumpě to mnohdy taky nevypadá jako v Ritzu, ale tak nějak se s tím člověk ve chvíli nejhorší dokáže smířit. Máme zhýčkané prdelky. Mazané krémem proti vráskám a měsíčkovou mastí. Prkýnka se nedotkneme ani ve skafandru a nemít na záchodě teplou vodu je skoro nemyslitelné. V Indii prostě někdo přijde k příkopu a loupne úhoře mezi plechovky, jen to mezi nima zachrastí. Levačkou oklepe přebytečnou paštiku a hurá zpátky do ulic. Ind se prostě hovnem nezabývá. Potom se všichni diví, proč je v jejich zemi, kde tečou sračky skrz město, tolik nemocí. Vysvětlit si to ale nenechají. Přejít v Indii most přes řeku a nepoblejt se je mnohdy nadlidský výkon. A tak poděkujme za naše splachovací hajzlíky, který dokážou pojmout i použitej papír. Poděkujme za jakous takous kulturu hygieny, která nám dovoluje jít se projít k řece a dokonce se v nich někdy i koupat.

Čas zbývající k dosažení destinace 3:48. Bože, já se z toho zbláznim. Musim zase. To je noční můra. Číňan mi vyslintal na rameno krásné pravidelné kolečko. Zvedám se a jak se ho snažím překročit, Číňan se leknul a zařval jako Ninja. Arab, zabarikádovanej ve dvou dekách Air India, se začal zmítat, protože si zřejmě myslel, že mu chce někdo zaútočit na Aladina, kterýho si celou dobu vevnitř leštil. Už dvě hodiny v kuse neskutečně prdí nahlas. Smrad strašnej, ten snad musel sežrat houbičku na dřez. Přelézám jednoho i druhého. Otíráme se rukama, zadkem, poklopcema jeden o druhého. Vrávorám k záchodům. Jeden je volný. Vstupuju dovnitř. V míse leží něco, co silně připomíná flašku od litrový Mattonky. Hovno jak ruka. Opravdu. Nejde ani spláchnout, ať pouštím turbínu jak chci. Stojím nad mísou, ruce na prsou a nevěřícně zírám. Ten průměr. To neni možný. Zvedá se mi žaludek. Odcházím ze záchodu a venku čeká celá fronta lidí. Každej z nich potlačuje potřebu svým osobním způsobem. Každej má svojí rutinu, jak tomu předejít. Někdo si mačká lulína, někdo má zkřížený nohy, někdo stahuje prdku, jinej hejbe prstama u nohou. Je na ně legrační pohled. Stojím mezi dveřma s bílou tváří. Nakonec ze sebe vypravím "Keep away please. Don´t go inside. Trust me." A odcházím uličkou Boeingu směrem ke svému místu.

napsáno pro blog.idnes.cz