To ráno nikdy nezapomenu. Slunce pomalu stoupalo nad obzor a tvořilo z indických uliček malovaný obrazy. Sever Indie nemá nic společného se slovem čistota a pohled na okolí může občas způsobit malej otřes. Lidem tady je to jedno. Nemají srovnání. Nemají vzdělání a nemají potřebu něco řešit. Aspoň ti obyčejní a těch je tu hodně. My zase máme jiný vymoženosti. Máme internet, finanční úřad, hypoteční půjčky, poplatky za příchozí platbu a na všechno ten správnej názor. Asi nám chybí trocha sebereflexe a velká dávka pokory. Když vidím, jak drtivá většina lidí přesně ví, jak věci změnit, chtěl bych je vidět tady. Nedokázali by nic. Nejde to. A nejde to soudit. Zírám na člověka, kterej v prachu a špíně prodává něco k jídlu. Vypadá to jako smažený podrážky od bot. Podobných jsou tady stovky. Žijou. Nemají na výběr. Nevšímejte si toho. Kousek odtud stojí stavba, která možná trochu změnila svět. Proto jsem tady. Vyrostla za jedinou noc.

Nové Dillí je špinavá díra. Naše dnešní cesta dostala citelnou ránu už v první zácpě, kdy nám na okno zaťukalo první žebrající dítě. Strašnej pohled. Špinavý a zničený. Mohlo mu být šest let. Vypadalo na třicet. Řidič jen ukazuje, ať si toho nevšímáme. Potom další a další. Pak transvestita v sárí s neoholeným obočím a velkýma bolákama na rukou, kterej se dobýval do auta snad pět minut. Nevšímejte si ho. Jo, tohle umíme dobře. Nevšímat si. Když jim dám pár drobných nezměním nic. Nevyřeším ten problém. Jsem tady, protože chci něco vidět, a to je moje prokletí. Když nezaplatím, jsem hajzl, který schovává hlavu do písku. Sleduju to dítě, který se opírá tváří o sklo a ťuká. Bude tu celou dobu, protože jsem bílej. Protože já se mám dobře a musím za to zaplatit. Tento fakt ho nutí ťukat neúnavně. Naučilo se to stejně instinktivně jako mládě v džungli. Nevšímejte si ho.

Hotel Urumkulam v centru starého Dillí stojí v ulici, která vypadá jako kdyby tady probíhala válka gangů. Bordel, chaos a všudypřítomný smrad. Všichni vás sledujou. Dívají se na vás. Záplavy podivných krámků a chaos drátů elektrickýho vedení. Recepční hotelu mi sděluje, že cena za noc se ode dneška trochu zvedla. Trochu. O padesát dolarů. Protože je sezóna. Co na tom, že místo sprchy je zatím výtahová šachta se závěsem. Už se vidím, jak jdu v noci na hajzl. Není sezóna. Nikdo tu není. Jsem bílej, takže musím zaplatit. Vidím tomu člověku na očích, jak obyčejně lže. Nevšímejte si toho. Jdeme naproti do Travelling agency. Doufáme, že tady nám trochu pomůžou. Potřebujem si věci v klidu promyslet. Majitel agentury se nám věnuje osobně. Vysvětluje nám, jaký trip pro nás může připravit. Co všechno můžeme vidět během dvou dnů. Za pouhých tisíc dolarů. Dochází mi trpělivost, a tak slušně odmítám. To jsem si ale dovolil moc. Jsem přece cizinec. Musím souhlasit s nesmyslem. Ind chce zaplatit polovinu, protože s námi ztrácel čas. Ostatní blokují dveře a schyluje se ke rvačce. Jsem bílej. Musím platit. Tak to tady chodí. Tělem mi pumpuje adrenalin, po očku sleduju Chozeho a čekám, kdy se to strhne. Nakonec po deseti minutách hádky odcházíme. Stojíme na ulici bezradní a všichni se na nás chodí dívat. Nevšímejte si toho.

Nakonec najmeme taxi na ulici. Dva chlápky za celkem rozumnou cenu, tak maximálně dvakrát vyšší, než je normální. Proč? Však vy víte. S tím se smiřte. Malá daň za to, že jste snad na chvilku v bezpečí a klidu. Bolí mě hlava. Sleduju ty rozbořený ulice a lidi, které spolkla. Postávají tu a neví kudy kam. Nemají volbu. Nemají možnosti. Je jich moc. Nemají ani chuť něco měnit. U silnice leží ve špíně matka s dítětem. Náklaďáky projíždějí jen několik centimetrů kolem nich. Stačí si jich nevšímat. Agra je vzdálená od Dillí asi tři a půl hodiny cesty. Tři a půl hodiny pohledu na zmatek, špínu a chaos hlavního města. Lepší je usnout. Ani nevíme, jestli jedeme dobře.

Hotel v Agře je dražší, protože je prý sezóna. Teplá voda neteče. Povlečení je trochu zasmrádlý a okna tak špinavý, že máte obavu se jich dotknout. Stačí to ignorovat. Stačí se koukat jenom správným směrem a nevidět tuhle Indii. Zbyde vám potom ta krásná. Ta, kterou chcete vidět a kterou vám namalujou v cestovce do mozku. Tohle sem nepatří. To vás nemusí přece zajímat. Stačí jenom zavřít oči. Přesně takhle.

Ranní rozbřesk maluje po prvních stavbách a naše autorikša směřuje k cíli naší dnešní cesty. Ulice se probouzí a venku panuje vlezlá zima. Ohně v ulicích a kolem nich stojící postavy, zabalené v dekách a turbanech. Pouliční záchody se žlabama plnýma hoven. Polorozpadlý budovy a hromady odpadků ležící na každým metru. Indové považují odpadky za něco, co je pod jejich úroveň. Nezajímají se o ně. Prostě si jich nevšímají a odhazují je kam se jim zrovna namane. Když se jich na to zeptám, jen moudře pokyvují hlavami. „Jenže co s tím máme dělat?“ Krčí rameny. Nic. Nemá to smysl. Před vchodem je prázdno. Jenže my jsme si nestihli vyměnit dolary, kterýma platit nesmíme. Musíme si je rozměnit u jednoho veksláka za šílenej kurs. Potom si musí dát Choze batoh, kterej si vzal neprozřetelně s sebou, do úschovny. Úschovna připomíná autolakovnu a není v ní ani jeden batoh, kromě toho našeho. Stojí to skoro dvacet dolarů. Nevšímáme si toho. Jsme cizinci. Musíme platit za to, že tu jsme.

Mezitím se před vchodem vytvořila fronta. Stojím v ní a dívám se na lidi. Je jich tady hodně. Zbídačení a bez budoucnosti. Tihle lidé to dokázali postavit? Kdy? Jak? Tihle se o nic nezajímají. Jak to udělali? Podobnost s kočovnými cikány je neuvěřitelná. Indové cikány nesnáší. Jak typické. Musím se smát. Odmítám prodavače potrhlých suvenýrů a sklidím za odměnu posměch a ponižující posunky. Nevšímejte si toho. Projdu kontrolou u vchodu skrz dvě dřevěné bedny, které simulují rentgen z letištních hal. Není tu elektrika. Musím vyhodit zapalovač a ukázat, kolik mám u sebe v kapse peněz. Ignoruju to. Jsem tu přece host. Mám důvod nechat věci bejt. Mám sen. A ten si chci dneska splnit. Ještě pár kroků. Pár metrů od místa, o kterým jsem snil už jako malý dítě.

Tohle místo bylo postaveno z lásky. Z plytkých romantických důvodů. Za jedinou noc. Pro jednu dívku. Tak praví legendy. Mám legendy rád, jsou hezčí než realita. Ta bývá krutá a v dnešní době i nemilosrdná. Procházím klenbou vstupní brány na čtvercové prostranství. Tady stojí už od nepaměti. Majestátně a tiše. Stavba z bílého mramoru, která fascinuje tisíce lidí na celém světě. Místo, který je spojený s romantickou touhou člověka poznávat cizí kraje. Stojím naproti Tajmahalu. Jsem tady. Od toho obrázku ve Velký obrazový encyklopedii, kterou jsem si prohlížel, když mi bylo sedm, jsem došel až sem. A cesta to byla trnitá. Slunce se ohřívá na bílých kamenech ohromný stavby a já se prodírám davem turistů. Jsou jich už stovky. Kolem mě střílejí blesky fotoaparátů. Nevšímejte si toho.

Kam se podíváte, tam stojí turisté. Číňani, Američané, Japonci, Angličani, Španělé, plus dva český blbci, který jako by vypadli ze Strach a hnus v Las Vegas. Všichni jsou tady, prolézají okolí kus po kuse a všechno fotí. Sebe v Tajmahalu. Společně se stovkou okolostojících lidí. Někteří leží na zemi a fotí věže. Překračuju je. Někteří odloupávají kousky omítky z okolních staveb. Malá vzpomínka na místo snů. Někteří svačí na hranách romantický stavby a zahazujou papíry pod sebe. Vítr je odvane do prostoru a pohrává si s nimi ve větru. Někteří hrajou fotbal s tenisákem na volném prostrantví. Bez úcty. Bez respektu. Zasloužíme si to zacházení. Za tu lhostejnost.

Stojím za Tajmahalem a hledím na hladinu špinavý řeky, která líně bloudí údolím. Z protějšího břehu je na věže nádherný výhled. Jenže to zjistíte až tady. Nikdo tam není. Odtamtud vypadá Tajmahal skoro jako za starých časů, kdy ho nechal Sultán postavit. Až sem pojedete, jděte tam. Věřte mi. Skupinka Angličanů má pocit, že jsem něco zahlédl, a rychle se natlačí vedle mě, aby si to taky mohli vyfotit. Nic nevidí, trochu užasle si mě prohlíží a nakonec odcházejí. Nevšímám si toho. Stojím ve svém snu. Nenechám si to zkazit. Opouštíme Agru o dvě hodiny později. Za rikšu jsme nakonec zaplatili o několik stovek více. Protože jsme běloši. Protože tak to má být. Takový jsou pravidla.

Sedím v taxíku a dívám se z okna. Ze snu zbyly jenom vzpomínky. Vzpomínky na zbídačený ulice, který míjíme cestou a který do snů nepatří. Nemůžete to nechat být. Nevšímat si toho. Nemůžete ignorovat vlastní prožitky. Zavírat oči před realitou, která definitivně zničila další místo, které nosí hodně lidí ve svý romantický kapse. To, co uvidíte, se vám zapíše do srdce. Nikdy to nezapomenete, pokud v sobě máte aspoň trochu svědomí a tolerance. Není to důvod sem nejezdit. Naopak. Je třeba tyhle věci vidět a nezavírat před tím oči. Je to jedinej způsob kdy poznat, jak snadno můžeme věci ztratit. Jak je jednoduchý vnímat jenom to co chceme. Jak jednoduchý je narodit se blbě. Nebude to dokonalá vzpomínka. Bude na ní hodně surových škrábanců a tuna nečistot, ale pořád to bude ona.

Splnil jsem si svůj dávnej sen. Čekal jsem to ve skutečnosti ještě o něco horší. Věděl jsem, že uvidím věci, nad kterýma mi zůstane rozum stát a že patří k Tajmahalu stejně jako měsíční třpyt a romantické sny. Nezavřel jsem před tím oči. Pamatuju si to všechno. Dodnes si vybavuju to dítě, který bylo opřený svojí tváří o sklo auta, a dívalo se mi do očí. Nezapomenu na něj, protože vím, že mu nemůžu nijak pomoct. Bude se dál dívat do taxíků a přemýšlet o tom, proč zrovna ono mělo takovou smůlu a stojí na špatný straně okna. Bude se dívat dovnitř na vás a snít. Do vozů, kterýma jezdíme my za svými sny, a bude si pamatovat naše lhostejný pohledy, kterýma se budeme snažit ignorovat jeho přítomnost. Stačí si ho jenom nevšímat.