Každej z nás tomu ve skrytu duše věří. Opájí se pocitem vlastní vyjímečnosti. Věříme si dokonce i to, co jsme si sami vymysleli. Umíme nejlíp řídit auto, víme mnohem líp, než banda hlupáků dopraváků, že telefonovat za jízdy není nebezpečné, jen to musíte umět přece. Jako já. To se pak nemůže nic stát. Víme nejlíp, jak eliminovat schodek několika miliard a ani bysme k tomu nepotřebovali nikoho na pomoc. Víme, co za tou politikou v zahraničí vězí. Jsme to my, kdo hýbe světem okolo nás. Je to vcelku normální. Není na tom nic špatného. Věříme, že právě my jsme ti nejlepší. V čemkoliv. Věříme i tomu, že umíme nejlíp uspokojit ženu. Případně muže. Případně oba. A někdy i najednou. Věříme, že jsme v sexu nejlepší. Je to pro nás důležité. Kolem souložení se točí převážná část našeho života. Ať už jste jakkoliv normální nebo intelektuál.

„Tohle já obvykle nedělám.“ Když tahle věta zazní do ranního ticha, mám sto chutí proskočit zeď k sousedům a zavřít se u nich do ledničky jako hypotéka. Slyšel jsem jí tolikrát, že se to stává skoro popkulturní hláškou. Co na to říct? Že já to tak obvykle dělám? Byla by to pravda, stejně tak to dělá i ona, ale je lepší nabídnout si navzájem nejdřív tu lepší variantu, než se navěky rozejdeme po svých. Každý tohle podivný ráno v cizím prostředí, musíte ukázat světu, že nejste tak „špatní“ abyste šli s někým koho neznáte do jeho bytu, zlomili ho postupně do všech poloh, které lidská stavba těla dovoluje, olízali mu podpaží, pupek a vagínu a potom usnuli ve zpoceném objetí a kolem vás se vznášel odér alkoholu a tělesných tekutin. Tohle my neděláme. My ne. Tohle je vždycky vyjímka, pochybení a já nevím co všechno, jen aby si o nás ten druhej nemyslel, že dáme každýmu, kdo nám někde v průjezdu ukáže koule. A přitom dáme. „Sluší ti to.“ Nabízím druhý straně podobnou ranní lež.

Říká se, že muži neumí líbat. Říká se, že ženy neumí kouřit a muži neumí lízat. Říká se, že spousta divných věcí. Jsou to takový ty omezený bláboly, který pouští do světa omezení přispěvovatelé do rubrik dámských a pánských časopisů. Vědomě čteme tyhle vyfabulovaný kecy a řídíme se jimi. Nikdy jsem to moc nepochopil a poměrně dost jsem zíral, když jsem na jedné návštěvě u přátel sledoval, jak společně provádí jakýsi test v Cosmopolitanu, aby zjistili, jestli se k sobě sexuálně hodí. Tak do prdele, buď mám chuť tu ženskou osouložit nebo ne. Buď mě to s ní baví a jí se mnou nebo ne. Ale dělat si test? Ještě od někoho, kdo to píše jenom proto, aby zaplnil pár stran a vymýšlí si to odpoledne na záchodě, když má průjem po análním sexu. Lidi věří všemu. Výhoda našich sexuálních životů. „Líbáš báječně.“ Sice nemůžu najít jazyk, takže mám pocit, že cucám hrdlo flašky od gambáče, ale říct to nemůžu. Možná bych měl, prokázal bych tomu dalšímu chudákovi službu. Jsem taky pokrytec. Jednou jsem jedné dívce zkusil citlivě navrhnout, že bych jí chtěl zkusit ukázat „jiné“ líbání. Tenkrát jsem bral schody po třech. Z milování tenkrát sešlo. A v mladické nadrženosti je lepší přece jen brabec v hrsti než holub na střeše.

O panictví jsem nepřišel s Kaufmanovou, jak jsem celou dobu tvrdil kamarádovi, se kterým jsem se vsadil, že to oba zvládneme dřív, než skončíme střední. Nechtěla mě. Měl jsem beďárů víc než spermií a na hlavě kartáč na záchod místo účesu. Ale byl jsem hodnej, vtipnej, pozornej. Všichni přece říkají, že to je nejdůležitější. Jenže jsem narazil. Pavlovi jsem lhal. Hej, kámo, omlouvám se. Zlomilo se to až po pár letech. Sedmadvacetiletá matka, která právě vykonávala podobně otrockou práci jako já, vzala spravedlnost do svých rukou a jednoho vlhkého dne mě v kanceláři přefikla jako vzrostlý bambus. Trvalo dlouhé tři hodiny, než jsem poprvé dosáhl orgasmu ve společnosti ženy. Udělal jsem asi desetitisíc kliků, otáčel jsem mamču horem spodem tak, jak jsem to viděl v časopise Extáze a doufal, že na mně nepozná, že tohle bylo poprvé. Padnul jsem na zátěžový koberec, tělo se mi chvělo a já zjistil, že jsem zamilovaný. „Tohle jsem ještě nezažila.“ Okomentovala ironicky tu zběsilou jízdu za prvním orgáčem. „Já taky ne.“ Zašeptal jsem omylem pravdu. Zasmála se. O týden později už šukala se šéfem. Myslel jsem si, že skončil svět.

Umíte souložit? Fakt si to myslíte? Já taky. Všichni si to víceméně myslíme. Případně si myslíme, že to třeba neumíme nejlépe, ale je to s náma nezapomenutelný zážitek. Pěstujeme si tyhle svoje naivní představy sami a taky je podporují naši sexuální partneři. „Bylo to s tebou úžasný.“ Tahle věta většinou padne. Prošustila nad zmačkanýma prostěradlama tolikrát, že už jí skoro nikdo nevěří a pokaždé, když jí uslyšíme, nevíme vlastně, na čem jsme. Dělá si ze mě prdel nebo se jí to fakt líbilo. Nikdo už to neví. Samozřejmě, že nikdo tohle nedělá, Nějaký známosti na jednu noc a tak. Stejně jako nikdo koho znám nepožil nikdy před jízdou alkohol. To by si přece nelajznul. A taky nechce přece skončit s nějakou pohlavní chorobou. Teď je toho přece plno, říkali na Nově. Fuj. Sex s cizí dívkou na jednu noc, to nikdy. „Udělám ti to pusou tak, že na to do smrti nezapomeneš.“ A měla pravdu. Jsem rád, že se mi ty jizvy vůbec zahojily.

Člověk je takovej legrační tvor. Hrozně rád se přeceňuje. Jsme všichni zatracení intelektuálové a ležérní tvrďáci. Rozumíme všemu a umíme rozhodovat o životech jiných lidí bez mrknutí oka. Protože my víme, o co tu přece jde. Člověk je v zásadě jednoduchej tvor. Opravdu důležité věci, které potřebuje k životu jsou dobře se nažrat, napít se, zapíchat si a někde v teple se vychrápat. Ať se to zdá sebejednodušší a ti, kteří občas chodí do Národního se teď šli asi vyblejt do umývátka. Až jednou budete mít chvíli čas a trošku nad tím zadumáte, zjistíte, že je to vlastně pravda. Svět je jednoduchý. Jen je velice komlikované se s tím smířit. Jasně, vy to máte jinak. Já vim. Já přece taky. Pro mě je ještě důležitý se dobře oblíknout a podívat se na webu na porno.

Máme pocit, že umíme životem proplouvat s nenucenou elegancí. Dokážeme si se vším poradit a že zrovna my jsme vzor ctnosti, kterej je hodnej zbožňování. A naše pády jsou způsobené okolnostmi, za které se není třeba stydět. Sem tam pravda vyjde najevo. Sem tam zakopneme a uděláme ze sebe pitomce, ať už v posteli nebo v životě. Sem tam nám nestojí, sem tam se uděláme dřív, než nás holka chytí za rousnici. Těch situací se nahromadí dost. Časem musíme přijít na to, že sex je vlastně jedna velká zábava, která má pokaždé jinej průběh. Nevíme co nás při něm čeká. Je to taková legrační neznámá a jedinou jistotu při našem vstupu na zakázanou půdu je, že ráno uslyšíme „tohle já obvykle nedělám“ a „bylo to naprosto úžasný“. Víme, že to s největší pravděpodobností nebude pravda. Je to jenom taková smutná omluva za něco, co se nám lidem líbí a jen se neumíme vypořádat se situací, která nás zastihla nepřipraveného. Se situací, která nás vytáhla z naší krabice jistoty, ve který se tak rádi schováváme. Snažíme se jen zvládnout to tak, abychom si neudělali víc problémů, než už máme nadrobeno. Jo já vím. To není váš případ. Vždyť já tohle obvykle taky nedělám.