Nuda. Přenudná nuda. Přetočil jsem se na posteli a zabubnoval rukama o matraci. Přišel, viděl, znudil se. Pfff. Natáhnul jsem se ke stolku a napil se vyvětraný coly. Fuj. Nuda z lidí, lotry činí. Pm, pm, pm. Hm. Pět ráno. Spát už nebudu. Do bazénu se mi nechce, protože se mi už za ušima dělají žábry. Zabil nudu, zemřel mladý. Zazvonil telefon. „Ahoj, nechtěl byste vyrazit na výlet do pouště?“ Vyploužil jsem se na verandu a sleduju Indky, které zametají košťaty dlažbu před hotelem. Ani náznak vzrušení. „Hm, a s kým?“ – „Jeden náš známý musí zajet do jedné vesnice uprostřed pouště.“ Zní to děsně nezajímavě. Ale tady bych mohl za pár dní demolovat nábytek, jestli se něco nepohne. „V kolik přijede?“

Kumaraj vlastní SUV neidentifikovatelné značky a ego velikosti Empire State Building. Ověšený zlatem a naštosovaný do vražedně úzkých travoltovských džínů. Neustále někam telefonuje a skrz vesnice projíždí stovkou. Teď konečně mlčí. Leje z něho pot, jak se snaží povolit šroub na píchlém kole. Kdybych ho na to bouchání neupozornil, vsadil bych se, že s tím odjede ještě tak kilometr, dokud by nám do ksichtu nezačaly lítat jiskry. „Máš malou páku.“ Kumaraj nereaguje, protože zřejmě usoudil, že hovořím o jeho penisu. Prohrabal jsem neorganické části interiéru a našel násadu od koštěte. Bůhví od čeho. „Uhni.“ Zastrčil jsem tyč do klíče, trochu s ním zakvrdlal a prorezlý šroub se začal pohybovat. „Teď už to povolíš.“ Proč já jsem se vydal na tuhle podělanou zábavu. Dívám se na Inda, kterému z džín vykukuje půlka zpocené zadnice a snažím se myslet na něco jiného.

Cesta zase ubíhá a Kumaraj mi vysvětlil, že má firmu o tisíci zaměstnancích. Má jich pět a pletou košíky za pár babek. Řekla mi to ráno moje agentka do telefonu, ale nechci mu kazit radost hned po ránu. Už jsem řekl, odkud jsem, co tam dělám a proč jsem v jednom kuse nasranej. Kumaraj to přijal jako stoik, zřejmě věděl o čem je řeč, když jsem se mu snažil vysvětlit, že bych rád, aby Indové dělali věci včas. Ve chvíli, kdy jsem si začal pochvalovat, jak nám cesta báječně ubíhá, asfalt skončil. V první chvíli jsem měl pocit, že jsme skočili z mostu, ale to jen můj drahý macho odmítl snížit rychlost na pouštní cestě, kde by se do některých děr schovalo i pět vojáků kanadské pěchoty.

Poušť tady není taková ta poušť jako v Lawrencovi z Arábie. Planina plná kosodřeviny a ostnatých keřů. Náš vůz se pohybuje nekoordinovaně a ozvývá se z něho bubnování, jak narážíme hlavama do střechy. Jestli budu mít trochu štěstí, během deseti minut omdlím a probudím se zase až na hotelu. To by bylo něco. „Hele! Koukej! Páv!“ Vykřikl nadšeně řidič. Někde v dálce, asi tak kilometr před vozem, proběhl přes cestu páv. Tedy, skvrna ve tvaru páva. Odmítl jsem se touto skutečností nadchnout a Kumaraj posmutněl. „Jsou tu i sloni. Ale je těžké je vůbec zahlédnout.“ To už je zajímavější. Slon v přírodě, to je jinačí kalibr. Vzpomněl jsem si na příšerné výjevy ze ZOO, kde tihle ohromní savci, kteří neumí zapomínat, tráví den za dnem v odporných betonových budovách, chodí stereotypním způsobem zleva doprava, kývají nepřítomně hlavou a všem je to úplně jedno. Důležité je, že děti se pobaví za pár kaček a tyhle sofistikované koncentrační tábory, zaplněné psychicky zničenými zvířaty získají další dotace. Zábava po lidsku.

Zastavili jsme a zkoumáme opuštěné termitiště. Přebývají v něm kobry. Kumaraj šťourá klackem v díře a já se držím v bezpečné vzdálenosti. Hady moc nemusím. Čert aby se v nich vyznal. Když Ind usoudil, že příbytek nemá nájemníka, pohodlně si sedl na bobek a vykadil se mi přímo před očima. Zas takový safari jsem zrovna nečekal. No, už to nejde vzít zpátky. Těším se, až budu jednou umírat a budu se na tohle všechno muset dívat znova. „Proboha…“ Zašeptal jsem. „Cože?“ Zeptal se vesele Kumaraj a zapnul si vražedný džíny. Ind otevřel zadní dveře, posadil se na nárazník a vytáhl flašku Red Label. „Občerstvíme se?“ Zvednul jsem obočí, na jazyku námitky o bezpečnosti silničního provozu, ale potom jsem mávnul rukou. O tempora, o mores.

Bubnujeme vesele hlavama o střechu a celý svět je rozmazaný. Indové, Číňani a vůbec všichni tihle východní přetrhdíla mají tendence chlastat dokud nepadnou nebo dokud je chlast. Red Label je prázdná. Za třicet minut. Venku je pětatřicet stupňů. I laik si spočítá, že nám zbývá maximálně dvacet minut příčetnosti, než alkohol zabere plnou silou. Ind si zpívá a vesele po mně pokukuje. Pokaždé když to udělá, chytím se za hlavu, protože vzápětí vjede do hluboké díry. Je to taková legrační hra na pokračování. A nemáme náhradní gumu. Kuk. Hahaha.

Zvláštní. Poušť je zvláštní. Jak den utichne, mezi stromy začnou proudit zvuky života. Skřehotání, vrčení, cvrlikání, bučení, řvaní…co to..kurva…jo aha. Původně jsem si myslel, že na mě konečně zaútočil divokej bůvol a mým starostem odzvoní umíráček, ale to jen Ind zvrací na přední kapotu. Otočil jsem se na druhou stranu a užívám si západ slunce. K nosu mi doputoval nasládlý pach blitince na kari. Zvláštní místo. Jak už jsem ostatně říkal. Hm...

„Jsi magor ne? To nejde.“ Zaklepal jsem si na hlavu a zamžikal očkama, abych se přestal točit v mozku kolem své osy. „To musí jít! Je to SUV!“ Zamával mi Kumaraj rukama před obličejem jako kdyby točil volantem. „Tohle je SUV tak do nákupního centra vole, nemá to komín na vzduch, chcípne ti to.“ Kumaraj se urazil, otočil se zády a upadl. „Blbost.“ Stojíme u řeky, ve které cesta končí. Je v ní nad břicho vody. Ind má pocit, že ji v pohodě přebrodíme. Jsem nametený jako jelito, rezignovaně jsem rozhodil rukama a nasedl do vozu. „Sleduj.“ Zašeptal Kumaraj, rozjel střep do vody a vítězoslavně se zasmál. V polovině řeky dno kleslo, motor zablafal a chcípnul. „No…“ poznamenal jsem a odpoutal jsem se. Ind potvrdil svoje IQ a otevřel dveře. Nevím proč jsem to tušil a foťák jsem si připevnil k opěrce na sedadlo. Vystoupil jsem z vozu, připravil se na tlačení a počkal jsem, než Kumaraj vyplýtvá baterku startováním, protože odmítal uvěřit, že by to jeho SUV nezvládlo.

Inda hluboce zranilo, že jeho vůz není vůbec dokonalý. Zřejmě mu to tvrdil nějaký prodejce. Takže se okrádají i mezi sebou, to jsem rád. Na břehu se Kumaraj zcela psychicky zhroutil a rozplakal. Opilost ho zasáhla přímo na komoru. Naložil jsem ho do vozu, a po několika pokusech nastartoval. Zezadu se ozývá opilecké blábolení a světla vozu krájí tmu směrem k malé vesnici. Kola se zastavila ve chvíli, kdy jsem uviděl otevřený kiosek. No, kiosek. Spíš to přípomíná sklad asfaltu, ale rozhodně tam mají otevřeno. Když jsem vstoupil, jako kdyby se z místnosti odčerpal všechen vzduch. „Dobrý večer, dá se tu koupit něco k pití?“ Nikdo se ani nepohnul. Zřejmě měli pocit, že bych je vymazal ze zěmě svým lejzrovým pohledem. Ind v okénku za mříží se chytil příčetnosti za pačesy a zamával rukama, abych přistoupil.

Za svůj život jsem prolezl kdejakej pajzl a obtěžoval dívky v kdejakém průjezdu, ale tohle místo je opravdu šílený. Je to bar. Prodávají tu jenom chlast a cigára. Objednal jsem rundu pro všechny. Smrdí to odporně a chutná to ještě mnohem hůř. Jako vyjetej olej s chilli papričkama. Je mi to jedno. Jsem někde, kde nevím kde to je, s někým koho neznám a kdo je ožralej a poblitej na mraky v autě a nevím jak se odsud dostat a co se bude dít. „Na zdraví hoši!“ Během pár minut se po vesnici rozneslo, že sem zavítal ufon a platí v knajpě pití. Získal jsem desítky přátel. Fotíme se, kouříme, smějeme se a nikdo neví čemu. Nakonec přivlekli z auta i Kumaraje. Visí dvěma Indům na ramenou a směje se, aby ladil do všeobecné multikulturní pařby.

Ležím na posteli. V hotelu. A bubnuju rukama o matraci. Ignoruju fakt, že mi agentka sdělila, že dnes, pár dní po naší výpravě v té řece, v tom brodě, ukousali krokodýli nějakýho vesničana. Ignoruju i to, že vlastně nevím, proč tam ten ebenovej idiot jel, když se probral až zpátky v Tirupuru. Vzpomínám na ráno před pár dny. Ráno kdy jsem s chatrným SUV přebrodil řeku zpět do civilizace a těsně před východem slunce, někde uprostřed pouště zastavil motor a upřel zrak před sebe. Kumaraj mumlal něco ze spaní a ve světlometech se míhaly drobné mušky. Zázrak. Vteřiny věčnosti uprostřed dvou kuželů světla. Mohutné tělo pár metrů před kapotou vozu se majestátně pohybuje a já už dávno zapomněl dýchat. Kolem nás pomalu umírá noc. Sloní tělo se proměnilo v neznatelné stíny a nakonec se ztratilo ve tmě. Sedím ve temnotě, bez pohybu, jen tak někde uprostřed Indie. Pár minut ticha, husí kůže. Zakroutil jsem hlavou. „Zvláštní.“ Pocit, který se dá vyměnit za všechny párty světa. Nastartoval jsem tu indickou popelnici, zařadil rychlost a povolil spojku. Před kapotou vozu se probouzí nebe. Obloha se zvolna plní světlem. Rozhodně je to zázrak. Jen nikdy nevíte, co vás k němu zavede.