Zakulacený černohnědý Buick se sune padesátkou po prostorné silnici zcela bez důvodu, jako dýchavičný důchodce. Uvnitř vládne ledové klima, protože Číňani mají rádi otevřený okýnka po celý rok. Občas, když už necítíte ani zuby, se připomenete. Jednou, dvakrát, třikrát. Pak to prostě vzdáte a zůstanete odevzdaně sedět v mrazu, stejně jako Reinhold Messner, kterýmu upadla krabička se špendlíkama ze severního svahu Everestu. Pohled na promrzlou čínskou krajinu je tristní. Všechno, co je v létě šedivý, je černý a co bylo zelený, je hnědý. Surrealistická země ubíhá za okýnkem, na kterém jsou vidět stopy po zaschlých kapičkách vody. Třu si stehna a v trenýrkách se mi honí…ne, klid, nebojte se. V trenýrkách se mi honí studený vítr.

Pokaždé, když se ocitnu v Číně, mám pocit, jako kdybych cestoval ve stroji času. Před dvěma dny, to jsem se ještě nalejval uprostřed Plzně v baru Anděl chlastem, bylo podle informací dokončeno pět stylů připravených ke kontrole. Ve chvíli, kdy oldschoolový Airbus dosedl nestandartním způsobem na přistávací plochu Shanghajskýho letiště, už byly jenom tři. V okamžiku, kdy jsem vykročil z hotelový skleněný sprchy a zapálil si opožděný cigáro byl hotový jeden. Nakonec v továrně na stole leželo třicet kusů z jednoho stylu a kolem nich postávali hrdí členové Čínské lidové republiky a dojatě očekávají, že samou radostí upustím Visa kartu a zakříčím PIN. Ztratil jsem se v čase. A pak že to nejde. Stephen Hawking by jenom zíral. Škoda, že v drtivý většině případů umím cestovat jenom do minulosti. Do budoucnosti se dostanete pouze tak, že Čína vyrobí něco na vlastní pěst, aby vás ohromila a vy potom stojíte tváří v tvář faktu, že celá ta obludná hromada, která se rýsuje před vaší prohulenou tělesnou schránkou je totálně k hovnu.

Čínský lázně jsou jedním z mála světlých bodů, který tenhle mrazivej marast nabízí. Ohromná replika antického chrámu uprostřed Ningbo City je vedle paneláků a KTV barů doslova útokem na estetiku. Něco, jako když zajedete do jihočeský vesnice a na návsi stojí hypermoderní podnikatelstký baroko, laděný ve zlatě a se zelenou fasádou, aby to bylo kurva vidět a před ním je zaparkovaný nějaký fakt hustý SUV. Jedinej problém je v tom, že nejsem Číňan. Vejít jako jedinej Evropan do ohromný haly, plný bazénů s různou teplotou a barvou vody, je výzva. Všichni jsou nahatí. Ve chvíli, kdy se objevím na scéně, jako kdyby se z místnosti odsál všechen vzduch a já si připadám, jako na nějaký pošahaný párty nudistických hypnotizérů. Jenže je tu teplo a můžete se tu válet v páře nebo vířivce, jak je hrochu libo. To za to stojí. Postupem času jsem si zvyknul, že mi nějakej Číňan zdarma vydrhne celé tělo včetně kanónu i s nábojema. Smířil jsem se s tím, že mi pomáhají do trenýrek, utírají mi záda a scházejí se před saunou, když si do ní sednu, jako před vzácný terárium. Zvyknete si. Protože je tu teplo. Je tu krásně a já se zamyšleně drbu ve vlhkých vousech, zatímco sousední chlapík se snaží pod hladinou porovnat, o kolik má menší péro než já. Asi proto musí bejt v Číně všechno největší. Názory pana Freuda se vám tu zhmotňují před očima. Mrknu na Číňana a on potichu odplave na druhou stranu bazénu. Taky je to jediný místo na světě, kde jsem viděl někoho, jak v páře kouří cigáro.

Buick odbočuje z cesty a já podvědomě cítím, že tudy jet nemáme. Mozek registruje jiný tvary, jinou silnici. Po pár metrech ale zastavujeme. Na zahnědlém jezeře, před přídí našeho vozu, parkují u rezavého pontonu lodě s oválnou střechou, pokrytou igelitovým zábalem. Potácím se na hranici promrznutí po břehu a jsem línej jít i pro foťák. Agenti se rozhodli vzít mě na večeři do jezerní restaurace, aby mi prej zvedli náladu. Nemám sílu argumentovat a odevzdaně se vydám pomalým krokem po rozbitý silničce podél břehu, kde tuším známky života a zřejmě i tu restauraci. Pár dní už zase nemůžu spát. Jsem jako politej medem. Číňani mě zastavují a ukazujou na igelitovou flotilu. „Cože? Timhle? To si děláte srandu ne? Vždyť mrzne.“ _ „No problem, no problem.“ Ani nevím jak, ale ocitl jsem se na palubě. Krčím se pod igelitovou střechou a nevěřím vlastním očím. Támhleto v rohu v louži je opravdu chcíplej pes nebo hadr na podlahu?

Odněkud, podle vzhledu přímo z jezera, se vynořil kapitán trosky s dlouhým dřevěným bidlem, kterej by mohl bez váhání hrát nějakýho učitele Kung-Fu. S heknutím nás odrazil od rezavýho pontonu a loďka se potichu vykolíbala do mlhy. Břeh se změnil v šedivou siluetu a já si připadám jako v Zemanově Cestě do pravěku. Ovšem v čínské lokalizaci. Pes se nakonec zvednul z louže a začal na mě potichu vrčet. Pořád ovšem pochybuju o tom, že je ta chlupatá, smradlavá, neždímaná věc doopravdy živá. Vnitřkem proudí ledovej vítr a ofukuje můj odevzdaný výraz na ksichtě. „Jedeš!“ _ „No problem.“ Podařilo se mi vztyčit nad stříšku před přídí lodi. Bidelníka to vyvedlo z míry a snaží se na mě nedívat, díky tomu jezdíme v mírných půlkruzích a těžce držíme směr. Břehy se vynořujou z mlhy, jako podivný přízraky. Polorozbořenej plot, napůl potopenej v bahně, ve kterým se válí uhynulá drůbež. Potopená rybářská loď, prokvetlá rzí a hnilobou, betonový sokly, pokrytý mastnou vrstvou bahna a oleje, kterej dělá veselý barevný kola na hladině. Tohle je zase den.

Jakmile se z šedivý temnoty vynoří vesnice, dostanete pocit, jako kdyby jste projížděli vybombardovaným městem. Zcela bez života. Občas se odněkud ozve nervózní zašplouchání. Tmavé betonové domy se schody do jezera. Tmavý okna beze skel. Na schodech u jezera přece jen posedávají lidé a něco tam kutí. Vypadá to, jakoby prali prádlo. Když se přiblížíme, zjistím, že to není prádlo. Jsou to vnitřnosti. „Vidíš, jakej jsi debil. Vlezeš na loď a nedojde ti, že tě zabásla vyšinutá kanibalistická sekta. Teď mě někde vyvrhnou vařečkama a vnitřnosti mi vyperou do tohohle jezera. Dobře ti tak.“ Proč proboha všichni perou vnitřnosti. Jelikož se neshodnu na tom, jak přesně položit otázku, nechám to doslova plavat. Loď konečně zastavuje u betonové terasy, narazí na zídku, pes se lekne a zakousne se mi do boty. V nastálem zmatku bidelník mine kládou psa, trefí mě pod koleno, agentka vypadne z loďky a zůstane stát po kolena ve vodě. Pes opustil palubu bez úhony a s vítězným štěkotem zmizel do stodoly před námi. Bohužel to nebyla stodola, ale kuchyň.

Kdybyste zavázali reportérovi BBC oči a vysadili ho tady, byl by schopen odpřisáhnout, že ho zajali majitelé afghánský kafilerky. Marně se snažím najít vzpomínku na poslední očkování proti Tetanu a zamyšleně postávám u břehu. Jezerní restaurace nejvíc připomíná hrubou stavbu z Rumunska. Majitelé jsou odění v Maovských uniformách. Kuchyň připomíná místo, kam zřejmě někdo před lety hodil útočnej granát a nikdo se to neobtěžoval potom vymalovat. Stěny jsou zčernalé a pánve připomínají lopaty na uhlí. Ve žlutých lavorech, do kterých vedou trubičky s přívodem vzduchu, který někdo vytáhnul z žigulíka, plavou povětšinou mrtvé věci. Pokud nemají mít ovšem oči na břiše. Nad sporákem visí zahnědlé sušené ryby, které slibují konzumentovi minimálně rakovinu tlustýho střeva. Ještě pořád jsem nepromluvil. S otevřenou hubou to jde totiž těžko.

Odnikud se zjevil majitel restaurace a v ruce svírá nevzdorující plotici. Můj hlavní chod. „Tahle ryba, z tohoto jezera.“ Vykoktá. Sleduju mastný skvrny u břehu a snažím se vytlačit z hlavy ty lidi, kteří perou o pár metrů dál vnitřnosti. Je mi zima. Skoro jsem si neuvědomil ten děsivej puch. Sleduju artefakty v místnosti, za který by se nemusel stydět ani Jason z Pátku třináctého. Chlap vzal rybu, zaříznul jí a vykuchal v tmavý vodě jezera. Do stolovací místnosti, která obsahuje jen jeden stůl, pokrytý igelitem, se jde skrz obývák. Stojí tu motorka a stará smradlavá pohovka, pokrytá desítkama různobarevných vlhkých hadrů. Mezi nima sedí babka a zírá na mě, jako kdyby do místnosti právě vkročil Čankajšek. „Dobrý den.“

Snědl jsem tři kousky ryby, která chutnala jako igelitová taška se sojovou omáčkou a dvě polosyrový vejce s rajčetem. Teď sedím u kovovýho stolku, od huby mi jde pára a mám pocit, že se mi v žaludku právě líhnou první boubele a jiná podobná havěť. Na tváři mám výraz člověka, kterej právě zjistil, že si nechal dobrovolně odstranit obě ledviny a že to nebyl zrovna nejlepší nápad. Číňanka obratně vydloubla rybí očko a s hlasitým mlaskáním ho povaluje v ústech. Chce se mi blejt. Jdu se raději projít okolo domu. Naneštěstí hned za rohem vyběhl pes a zakousl se mi do promrzlých kalhot. Uskočil jsem a začali jsme spolu tančit trochu neobratný čardáš. Skončilo to nakopnutím kýblu s naloženým masem, který se kovovým Boiing převalil na bok, pes čapnul kus flákoty, která byla lepší kořistí než zuřivě kopající psychopat s nepříčetným výrazem v obličeji a zmizel zase u ulicích. Za mnou stojící restauratér beze slova maso sebral, naházel zpátky do kýblu a odnesl ho do kuchyně, kde do něj nalil novou vodu a vyjetej olej. Tak tu tak stojím a čumím. Nevím co víc bych mohl v dané situaci udělat.

Koupelna je plná vlhký mlhy a já ležím ve vaně a drbu si mokrý vousy. Na kraji vany mám položenou flašku whisky a popíjím panáky v intervalech blízkých vstupence do protialkoholický léčebny. Nenašel jsem lepší způsob, jak se pokusit zničit všechno živý, co mi právě pobíhá po vnitřnostech. Jezerní restaurace byla opravdu bizarním zážitkem, proti kterýmu bylo holandský vězení jen taková krkonošská poudačka. Jsou tři hodiny ráno, hlava mi třeští a alkohol milosrdně otupuje mozek. Zítra se dozvím, že jsou hotové čtyři styly. Odpoledne, až nastoupím do vymrzlého Buicku budou tři. Na křižovatce v tom panelákovým městě v polovině cesty už bude jenom jeden a až se postavím před stůl, na kterém se bude válet hrstka hotových věcí, opět zjistím, že jsem dokázal cestovat v čase. Zase špatným směrem. Ale během dvou měsíců, v několika bodech, kdy to nebudu vnímat a nedokážu to ovlivnit, pohne se čas směrem kupředu. Zbavím se nevolnosti a vzpomínek na jezero a všechno se vrátí do správný časový roviny. Někde se protrhne časový kontinuum a já to zase nějak dokopu do konce. Nikdy nevím, jak přesně se to stane. Ale cestovat v čase lze. Einstein měl pravdu. Jen si říkám, že matematika je mnohem pohodlnější způsob, jak na to přijít.

Napsáno pro havlik.blog.idnes.cz