Stojím v indický bance. Teda doufám, že je to banka. Špinavý zdi, pár starých stolů a jedna skleněná přepážka, za kterou stojí vystrašený Ind. Děsí se chvíle, kdy na něj promluvím. Bezpochyby mě tu nečekal. Jsem totiž jedinej běloch, kterej dokázal překonat to hovno, který se ještě před chvílí válelo na třetím schodu a do kterýho jsem šlápnul. Pomalu se blížím k přepážce. Jsem naštvanej a je to na mně vidět. Snažím se ignorovat vlhký pocit v pantofli a sbírám všechny zbytky své důstojnosti. Strašlivej smrad. To musel někdo sežrat hadr na nádobí.

Nechal jsem si poslat peníze přes Western Union, protože situace si žádala rychlé řešení a na spekulace není čas. Zavanul ke mně pach exkrementu z boty, který sliboval ke všem dnešním útrapám přidat ještě minimálně choleru a úplavici. Naskočila mi husí kůže jako struhadlo na brambory. Ind na přepážce se nejistě uklonil a přešlápl z nohy na nohu.

Kde je problém, jsem zjistil bohužel pozdě. Indický agent mi po celou dobu výroby podává mylné a zavádějící informace, protože mě nechce rozlobit, a tím mě samozřejmě vytáčí k absolutní nepříčetnosti. Začalo to informací o zpoždění produkce. Ano, tohle slovní spojení bych si mohl nechat vytesat na náhrobek. Na přímou otázku, podloženou bušením mojí hlavy do stolu nakonec odpověděl, že hotovo není, protože nemá dost peněz. Koukám na něj, jako kdyby mu z čela vyletěl mlýnek na kafe.

Peníze. Jasně. Vždycky je to otázka peněz. Zvláštní. Dřív nebo později by to sice prasklo, ale než by to Ind vyřešil, raději by před váma zatloukal, i kdyby jste mu kleštičkama odstraňovali jeden prst na noze za druhým, což vlastně není zas tak špatná představa. Nakonec by mu stejně došly prsty a já bych pořád věděl prd. Dřepím na schodech a vztekle kouřím. Jediný způsob, jak sem rychle dostat prachy, je Western Union. Aspoň je to jedinej způsob, kterej mě napadá.
„Máte Western Union ve městě?“
Ind se otočil a pípl. „Ano.“

Je půl deváté ráno druhého dne. Nechápu, kde ten Ind vězí. Jasně jsem mu přece řekl, že pokud to máme stihnout, musíme do banky vyrazit hned ráno. Půl desáté. Druhý kafe. Třetí cigáro. Slušný začátek dne. Je půl jedenáctý. Pobíhám po recepci jako zběsilý orangutan na cracku. Ind má vypnutý telefon. Znáte ten pocit, když vám někdo nezvedá telefon, ale vy dobře víte, že na něj na druhým konci zírá a dělá, že tam není? Chcete vlézt dovnitř, vykouknout mu z displeje a praštit ho sekerou do hlavy. Tak dost. Vyběhl jsem před hotel a portýr se při salutování seknul do čela. Naskočil jsem do autorikši skoro za jízdy, zahulákal na řidiče nějaký logický nesmysl a švihnul rukou vpřed. Řidič se trochu přikrčil a když zjistil, že ho nebudu bít, zatáhnul za plyn. Řítíme sebevražednou padesátkou mezi kamiony do srdce Tirupuru.

Můj agent sedí v kanceláři zcela klidně jako buddhista v nejhlubším stadiu meditace. Zírám na něj v němém úžasu a snažím se saturovat kyslíkem. Po krátké a intenzivní hádce, která mu zničila karmu na několik let dopředu jsme konečně vyrazili do ulice. Sedíme v autě a každý naštvaně čumíme ze svého okýnka. Na Hlavní poště mezitím uzavřeli všechny přepážky. Je přece čas na oběd. Musíme deset minut počkat. To znamená v normálním jazyce Indie minimálně hodinu a půl. Po tu dobu se snažím Indovi trpělivě vysvětlit, proč je třeba dělat věci včas. Proč mi tak moc záleží na čase. Proč by to bylo skvělý, kdyby se to naučil. Protože jinak mi jebne v bedně a ubiju ho hráběma co má opřený za domem, protože když to včas nebude, utrhnou mi v Čechách lidi koule a zkrachujeme a já budu muset jít zametat chodníky. Kdybych si místo toho zašel přerovnat ponožky, mělo by to aspoň nějaký efekt. Ind mi přesto na všechno kýve, ale do mozku mu neproniklo ani slovo. Vím to. Tak to tady chodí.

Sedím na betonových schodech před poštou, kouřím a snažím se vyzařovat všeobjímající nenávist. Po hodině a půl čekání nám na poště sdělili, že nám peníze nevydají, protože objednávky na výběr peněz se přijímají v devět ráno a ne v poledne. Kromě toho vyplácí jen částky do tisíce dolarů a já si samozřejmě nechal poslat mnohem víc. Věnova jsem Indovi ledový pohled, kterému říkám "úzké štěrbiny". Naštěstí nenosím osobní zbraň. Ind tuší, že mu chci zakroutit krkem, a tak se drží v bezpečné vzdálenosti. Stojím před poštou, potím se jako kůň a přemýšlím.

Nakonec jsem vydoloval z kapsy telefon a zavolal Western Union. Nevím proč to zkouším, jako kdybych neměl dostatek negativních emocí. Někdy to ale prostě musíte udělat, abyste nezačali demolovat ulici. Nejprve jsem si rozdal malou bitvu s telefonním záznamníkem, potom se snažím dohovořit s operátorem, který byl očividně překvapený, že jsem se dokázal proklikat až k němu. Ale než jsem se stihl vzpamatovat já, hbitě mě přepojil na jinou linku. Zřejmě někam do prádelny. Ochotná paní uklízečka mě přepojila zpět na záznamník. Stiskněte... jedničku. Pomalu jsem spustil mobil k pasu a oči mi zrudly vzteky. Ind se snaží, aby svojí osobu proměnil v neředěný, neviditelný vzduch.

Získal jsem pár adres, kde se dá v týhle díře vyzvednout platba skrz tuhle debilní společnost. S kovovou tváří jsem nasedl do vozu a zabodl prst do adresy. Ind nastartoval a vykodrcal se na ulici. Jízda ulicemi Tirupuru je cesta urbanistickým chaosem. Je to úchvatný pohled. Záplavy motorek, chodců, reklam Pepsi, barevně pomalovaných náklaďáků značky TATA. V každé zatáčce proto vykřikuju: „Pozor táta!" Troubení a hluk ulic tu neustávají ani s příchodem večera. Nikdy jsem si to nepředstavoval tak intenzívní a pokaždé, když se sem vrátím mě to ohromuje.

První banka připomíná doupě kde se scházejí dealeři heroinu. Ve chvíli, kdy jsem vstoupil dovnitř, jako kdyby se z místnosti odčerpal všechen vzduch. Všichni mě sledují. Muž za přepážkou mi rozpačitě sdělil, že se zde Western Union vyzvednout nedá i přesto, že nad ním visí logotyp téhle společnosti veliký jako automatická pračka.
“A co tohle?“ Ukázal jsem na reklamní ceduli.
“Nic pane. To nic není,“ praví Ind s ledovým klidem.
Vrátil jsem se do vozu a ukázal na další adresu. Je příšerné vedro. Ale aspoň už vím, jak vypadá „nic“. Prohlížím si ubíhající ulice. Zastavili jsme, protože přes cestu se právě prochází stádo koz. Vedle vozovky má krámek obchodník s okrasným ptactvem.
„A hele, papoušci,“ říkám trochu pitomě.
Agent se zadíval na obchodníka, který okamžitě vycítil zájem a vrhl se nám před kapotu s několika klecemi. „To nejsou papoušci,“ odpověděů Ind mezitím, co se snaží najet na obchodníka a udržet ho dál od postranních okýnek. „To jsou obyčejní ptáci, které on nachytá, SAKRA POZOR DĚDKU, a potom je obarví barvama.“
Něco zacinkalo, křuplo a obchodník zmizel. Už zase jedeme ulicí. Snažím se tu informaci pobrat, ale mozek mi přešlapuje na místě jako krasobruslař v zatáčce, o které už dávno ví, že skončí v mantinelu.
“Obarví je?“
„Vydrží až tři měsíce,“ doplňuje agent.
„Jako obarvení?“
„Jako živí.“
Přemýšlím, jestli se mám ptát proč, když tady okolo lítá víc andulek než u nás brabčáků. Nakonec jsem to nechal být.

Ještě nikdy jsem nešel do banky přes veřejné záchody. Potlačil jsem touhu zvracet a vyskakočil na schody, které vedou nahoru k přepážkám. Vchod je napůl zatažen mříží a převázán řetězem. „Zavřeno,“ konstatoval jsem, ale agent hbitě prolezl skrz škvíru a za tři sekundy se z ní vynoří jeho ruka a ukazuje mi, abych vstoupil. Následuju ho a…jsem v bance. Western union vedou. Snažím se tomu nedivit. Předal jsem bankéři svůj kód a spokojeně se potím u větráku, který fouká horký vzduch.
Po chvíli se bankéř vrátil a s úsměvem se pustil do vysvětlení. „Bohužel vám peníze vydat nemůžeme. Máte kód, který obsahuje jen devět písmen, my vydáváme jen ty kódy, které mají písmen deset.“
Chvíli stojím. Po drobné rozmíšce jsem opustil banku i veřejné záchody.

Do další banky se mi už ani nechce vejít. Nakonec se odlepím od propoceného sedadla. Připadám si jako namočený v medu. Western Union mají. Sedím na křesle jako někdo, kdo čeká, z které strany ho někdo praští horolezeckou lopatkou.
“Opravdu mi ty peníze vydáte?“ Ptám se jako vyšinutý bankovní lupič.
“Samozřejmě pane,“ směje se bankéř. Předal jsem tedy kód. Za pět minut přisupěl ředitel banky osobně. Bohužel Western Union nedělají. Jejich zaměstnanec se zmýlil. Poukazuju na to, že to hlásají na velké reklamní tabuli, která se nachází za panem ředitelem. Ještě ji prý nestačili odstranit.
"Szzhrrzhmll.." A odešel jsem.

Poslední banku jsme ani nenašli. Možná našli, ale vypadala spíše jako kamenický krámek. Ind se mi snaží naznačit, že dnes už to asi nevyjde a platba i produkce se tedy bude muset zpozdit. To neměl říkat. Tohle já nevzdám. Já tohle vyhraju. I kdyby mě to mělo stát život. "Jeď zpátky na poštu nebo tě to bude bolet."
Na poště jsem nekompromisně zaútočil na paní za přepážkou „Zahraničních plateb a zásilek.“ Je to dřevěný stůl a židle. Takový musel mít Masaryk. Stůl je zavalený stohem papírů, který už jednou zřejmě spadl na zem a někdo ho jen v rychlosti sebral a položil zpátky tak, aby se dalo projít. Paní bojuje statečně a žmoulá si cíp svého sárí, až se bojím, že se jí rozmotá. Odmítá a předstírá, že mi nerozumí do posledního dechu. Nakonec jsem skončil v kanceláři ředitele pošty. Sedím tu sám. Telefon má stejnej, jako měl můj děda doma. Ten velkej, černej s rotačním vytáčítkem. Prosklenou tabulí sleduju mého Inda a pět dalších, včetně ředitele, jak gestikulují a vysvětlují si situaci. Pánové teď řeší, jak mě odsud dostat a pokud možno neutrpět ztráty na životech. Pozoruju je, jak bezradně mávají rukama a chodí do kola. Jsem děsně utahaný.

Po hodině mi někdo zatřásl hlavou.
„Co je?“ Sakra, usnul jsem. Peníze nám vydají, ale musí se vyplnit několik papírů. O hodinu později vyplňuji již osmý papír a větrák mi ho každou pátou sekundu nadzvedne. Pokaždé ho přidržím a počkám, než se otočí. Pomalu rozfoukává stoh ostatních lejster, které se válí na stole. Jedno z nich líně přelétává na vedlejší stůl. Jsem zvědavej, komu nedojde pošta. Mezitím se mi vrátil do ruky můj pas, který mi někam odvezli asi na půl hodiny. K vedlejšímu stolu přišla tlustá paní v modrém sárí, hodila stoh papírů do pytle, včetně toho, který tam omylem přistál a odešla.

S hotovými papíry už to jde ráz na ráz. Ředitel mi pokynul, abych ho následoval. Procházíme neuvěřitelně starými chodbami a úzkými uličkami plnými velkých regálů, ze kterých vykukujou štosy papírů. Jako kdyby tudy prošli Krotitelé duchů. Protáhnul jsem se dvojitými mřížemi a stojím u trezoru. Zde mi pokladník se stylovou čepkou vydává hotovost v rupiích. Je to několik šíleně tlustých balíčků bankovek. Jestli s nima vyjdu na ulici, mám šanci na přežití přibližně devět sekund. Naházel jsem štosy do batohu a uklonil se všem v bance a děkuju jim za pomoc, přestože bych je nejraději vykosil rotačákem. Ten bláznivej běloch odchází konečně pryč. Vyšel jsem na ulici a připadám si jako drogovej dealer. Nasedl jsem do auta. Ind ani nemukne a všemožně se snaží popřít svou existenci.

Stojíme v zácpě a kouříme. Bavíme se o tom, jak je důležité, aby teď všechno klaplo a proběhlo s co nejmenšími problémy. Věty beze smyslu. Výkřiky do tmy. Agent přikyvuje a slibuje, že teď už bude všechno oukej. Vtáhnul jsem do sebe kouř z cigarety a moc dobře tuším, že tomu tak nebude. Ale teď na to nechci myslet. Vedle na zemi u silnice spí žebrák. Tranzistorák puštěnej na plný pecky přímo vedle hlavy, asi aby neslyšel auta okolo. Po obličeji mu lezou mouchy. Z reprobeden se line hysterická indická hudba a na ohradu vedlejšího domu usedl malý barevný ptáček. Řine se ze mě pot. Je to on? Že by se mu povedlo uletět?
„Hele, a ty sis někdy koupil toho barevnýho ptáka?“ ptám se Inda a otáčím se zpět k ohradě. Už tam nebyl…