Všude je tma. Kolem silnice vidím jen tmavou siluetu obzoru. Ozářená část nebe patří prostoru, ve kterém se nachází Guangzhou, metropole jižní Číny, pár set kilometrů od Hong-Kongu. Tady, pár metru kolem mě, nesvítí ani světluška. Zřejmě jí něco už dávno sežralo. Ten taxikář v pruhovaným triku mě pěkně napálil. Nikde nikdo. Nikde nic. Jen silnice. Deset večer. Hodil jsem si batoh na záda, zapálil si cigáro a šouravým krokem jsem se vydal směrem od ozářené oblohy. Tyhle moje príma nápady. Přístě, až mě něco tak chytrýho napadne, musím si dát facku. Teď mě tady někdo ve tmě pěkně v klidu vykuchá, vyklepe ze mě ruličku dolarů a ze zbytku nadělá maso do čínských nudlí. Určitě půjdu na dračku.

Rok před tím. Ranní Ningbo se pomalu probudilo do života. Anjelina i já dneska opouštíme Čínu. A jeden druhýho. Taxikář právě s rachotem zaparkoval na obrubníku. Je to člověk, který nás dnes definitivně rozdělí. Zvláštní pocit. Nesnáším loučení. Vlastně neznám nikoho, kdo by ho měl rád. Prostě se to tak říká. "Musím jít," oznámil jsem suše, protože všechny rozlučkové aktivity už máme několikrát za sebou. Zbyla jen apatie a smířenost s tím, že je konec. Nic jsme si neslíbili, nebylo co. Anjelina mě sleduje a já vím že má vlhké oči. Tak ji trochu neobratně obejmu, aby mě to taky nesvádělo k nějakým sentimentálním projevům. "Ahoj." - "Jo ahoj, co myslíš, co bude dál?" Otevřu dveře od taxíku. Vevnitř je hroznej puch. "Hm. A co když se necháme překvapit?" nabízím nejbolavější odpověď. "Jo, jo. Uvidíme." Poslední pusa a už sedím v taxíku a roluju dolů okýnko. Tak jak se to dělá. "Hey Havlik." Vykouknul jsem a sleduju Anjelinu. "Jestli si najdeš nějakou jinou, nakopu ti prdel." Mrknul jsem na ní, taxík opsal kruh jako vystřižený z mexické telenovely a já se nutím neotáčet. Měj se Anjelino. Sakra.

Štráduju si to v pantoflích s batohem na zádech temnou silnicí otevřenou krajinou. Shunde, město, do kterého mířím, je někde v okolí. Ale kde, to fakt nevím. Osamělí cyklisté u mě zpomalují a potom rychle šlápnou do pedálů, jako kdybych měl v ruce motorovou pilu. Ani jeden taxík. Co by tady taky dělal. Zazvonil mi telefon. Operátor v Číně bohužel nezobrazuje čísla, takže nepoznáte, kdo vám zrovna volá a za koho se chystáte utratit šedesát korun za minutu. "Áá... Ahoj mami. Copak se děje? Dopis z pojišťovny? Jo jasně, vyzvednu si ho, hned jak se vrátím jo? Cože? Nevím, jsem někde...na cestě. Jo, je tu teplo. Jasně že ano. Ano. Zavolám ti, než poletím domů ano? Ahoj." Moje drahá mamča. Má o mě vždycky strach. Ještě že mě nevidí. Podělaný ženský. Člověk kvůli nim dělá samý píčoviny! Dopil jsem teplou colu a flašku jsem strčil do batohu.

Někde v dálce slyším zvuk motorky. Řidič zastavil po mém boku a nepokrytě si mě prohlíží. Je to takovej mladej Číňan co má na hlavě vlasy dvakrát větší než má hlavu. "Ahoj," zkouším to na něj anglicky. On na mě čínsky. To nikam nevede. Chystá se pomalu opět dupnout na plyn, když se dosytosti vynadíval. Chytil jsem ho za ruku. "Počkej, hele." Ukázal jsem mu papírek s adresou. Chvíli na něj žmourá. Áááá zakřičel nakonec do ticha. Shundé! a zuřivě zalomcoval hlavou. "Víš? Ty víš kde to je? Hodíš mě tam? Brm Brm?" Poskakuju před motorkou. "Ha ha, vyhrknul a posunul se na sedadle dopředu. Naskočil jsem, kluk zařadil rychlost a rozjel se z nuly na sto za tři sekundy.

Vytlačili jsme motorku z mělkého příkopu, debilně se smějeme se a já si přivazuju k noze protržený džíny. Číňan pořád kroutí zápěstím a dělá "brvzzzzzzzm", jako že moc zabral za plyn. Všimnul jsem si. Á, spadnul jsem do hovna. Naskočili jsme znovu a opatrně, kolébavě jsme se rozjeli čínskou silnicí.

Guangzhou je ohromný město. Připomíná v mnohém Shanghaj. Taxík z letiště, kterej mě veze do centra, je nabouraný. Přední kapotu má vraženou dovnitř a vnitřek vozu připomíná havarovanej džíp z druhý světový války. Řidič se každou chvíli směje a ukazuje někam do prostoru. Než stihnu otočit hlavu žádaným směrem, ukazuje už zase jinam. Je to jako nějaká podělaná postřehová soutěž. Gigantické nadjezdy a podjezdy. Paneláky, mrakodrapy a činžáky, obchodní centra, prodavač něčeho smradlavýho v zácpě. Matrix, napadá mě. Stejně jako už mnohokrát v Číně. Řidič mě vyklopil u velkého nákupního centra a se smíchem odjel. Magor. Za jeho autem se valí černý dým. Počkal jsem, než opadnul prvotní zájem o mojí osobu, a vydal jsem se do obchodního centra. V Číně vás pořád všichni sledují. Není tu místo, kam byste se schovali. Nějaká kavárna, kde byste se cítili tak v klidu. Jako doma. Všude jste objektem zájmu. Někdy mi to leze na nervy. Potřebuju prsten.

Motorka burácí silnicí. Číňan zřejmě nedávno shlídnul třetí díl Rychle a zběsile. Držím se ho jako klíště a modlím se, abych si k rozpáraným džínům nerozpáral i dutinu břišní. Po půl hodině konečně vjíždíme do Shunde. Poznal jsem to tak, že se řidič ve stovce otočil směrem ke mně a řekl "Shunde." Pokýval jsem prudce hlavou a odpověděl mu."Autovole." Řidič se vrátil z protisměru, odkud se ozývalo zoufalé troubení, a pokračoval do centra města. Město jako každé jiné. kolik jsem jich už viděl. Paneláky v podivných kombinacích u silnice. Motorka zastavila v rušné ulici. Seskočil jsem ze sedla. "Díky kámo." Kluk mi podal ruku jako černoch z Brooklynu, bouchneme si ještě pěstma a on ukáže za mě. "JJ´s Bar." Výborně. Zase jsem měl jednou štěstí na lidi. Zamával jsem motorce, která jen těsně minula protijedoucí taxík a zmizela v zatáčce. Takhle se ten jouda někde zabije.

Vybírat prstýnek mi pomáhalo asi devatenáct čínských holek, který se několikrát mezi sebou pohádaly, a když jsem nakonec vybral jeden, kterej mi ani neukázaly, vzdychly všechny najednou jako jeden muž. Poté, co si ho všechny vyzkoušely a dohodly se, komu sluší nejvíc, ho společně zabalily a opentlily asi dvanácti různýma šňůrkama. "Chinesse? Chinesse?" Ukazují pořád dokola na krabičku."Ne, Filipínka." Odpověděl jsem. "Ooch." Další společný výdech. Je tu tu jak na holotropním dýchání. Naposledy jsem poděkoval, děvčata mi mávají a lomí ručkama tak, jak to umí jen Číňanky. Propocený až na zadek jsem se vydal ven a zapálil si cigáro. Co teď. Shunde, i když je odsud jen pár desítek kilometrů, jak jsem viděl na mapě, žádný taxikář nezná. Nebo spíš mě tam nechce odvézt. Po pěti pokusech jsem se vrátil na betonový soklík a rezignovaně si zapálil další. Po hodině jsem konečně ukecal nějakýho chlápka, kterej měl auto nabouraný pro změnu z boku. Snažím se otrhat ozdobné pentle z krabičky, zatímco dřepíme v zácpě. Taxikář celou dobu někam zuřivě telefonuje a evidentně není šťastnej, že se nechal přemluvit. Trpělivost mu nakonec samozřejmě došla, dupnul na brzdy uprostřed temnoty a lakonicky řekl "Shunde." Pochybovačně jsem na něj mžoural. Vylezl jsem na tmavou silnici. Vůz kvapem zmizel směrem k záři na obloze. Co teď. To byl ale debilní nápad. Sleduju oblohu, kterou Guang-Zhou ozařuje a hrabu si z batohu cigarety.

JJ´s Bar je narvaný k prasknutí. Nakouknul jsem skrz závěs u vchodu a zamával na servírku. Vytáhnul jsem jí před bar na ulici. Ptám se jí na Anjelinu. Podruhé, potřetí. Naznačím pohybem, že má hodně vlasů, dobrý prsa a útlej pas, zpívá. Napodobil jsem Tinu Turner po obrně. Barmanka se směje na celé kolo a najednou se zasekla. "Óóó, Anjelina!" No, sláva. Jo, je tady? Ukazuju dovnitř. Je tady? Přikývla. Barmanka se rozběhla dovnitř, sotva jí stačím chytit za pazouru. "Počkej, tohle jí dej jo?" Ukázal jsem na balíček, ze kterýho se snažím otrhat zbytek těch nejhnusnějších pentliček. "Tohle, jí, jo? Překvapení" Barmanka užasle vzala krabičku a nese jí v natažených rukách do baru, jako kdyby uvnitř byla vodíková bomba. Přidalo se k ní asi pět kamarádek, které si mezi sebou špitají a sledujou mě, jak tam stojím jako tydýt z romantickýho filmu s roztrženýma džínama. Opřel jsem se o zeď a čekám. To byl zase den. Jsem utahanej jako pracovní mezek. Vyšlo to. Na chodbě baru se ozval dusot, jako kdyby se blížilo stádo rozzuřených zeber. První vyběhla Anjelina a skočila mi kolem krku. Přibrala nebo jsem moc kouřil. Za ní v těsným závěsu doběhly barmanky a obklopily nás, jako kdybych dal právě na Bayernu gól v oslabení. Naštěstí jsme nedělali hromadu. Nebo možná škoda. "Co to tady smrdí?" Prohodila Anjelina. "Ále nic. Boural jsem na motorce. Já ti to pak vysvětlím?" Sleduje mě veselým pohledem. Dneska je to na den přesně rok, co jsme se poznali. Jenže to jsem já nevěděl. Jsem chlap a ti tohle nepočítají. I náhody vám někdy trochu pomůžou.

Jsou věci, který vyjdou jenom jednou za život. Jsou věci, který si budete vždycky pamatovat a nikdo vám je nevymaže z paměti. Stejně jako můj první gól, moje první lyže, první auto, první rozchod, první návštěva Číny, první ztráta erekce, pohled na noční Peking, východ slunce na horách nebo návraty domů. Jsou věci, který už znova nezažijete, věci, který nejdou vrátit, a díky nim vám bude život připadat vyjímečný. Může to být sebesentimentálnější věc na světě, kterou byste v televizi přepnuli se znechuceným frknutím. Jenže, když je to v životě, jsou to chvíle k nezaplacení a těch prvních deset sekund máte pocit, jako by vám někdo píchnul drogu přímo do duše. Těch pár vteřin je silnějších než všechny promítací hodiny Casablancy na světě.

Každej z nás, ať už jste kuchař, číšník, manažerka hotelu, skinhead, anarchista, politik, traktorista, plynař, grafik, řidič náklaďáku, kadeřnice, masérka, cvičitelka aerobiku, voják, pumpař, frézařka, kulturista nebo intelektuál, každej z nás v koutku svý duše doufá v ten svůj malej velkej happy end. Každej z nás věří, i přes všechny svý silácky kecy a pózy, že jednou udělá něco, k čemu by se hodily smyčce londýnský filharmonie. Něco tak bláznivýho a sentimentálního, že nám nad tím zůstane rozum stát. Něco víc než jenom běžnou každodenní rutinu. Něco víc, než jen kytku k výročí. Něco víc než jsme ochotni obvykle udělat. A za celou tu dřinu a přípravy sklidíte těch pár okamžiků neceděný romantiky, která vám bude kolovat v žilách jako ta nejlepší taneční droga a samozřejmě si potom zasouložíte stejně dobře, jako svýho času Caligula. Má to smysl? Má cenu si uhnat infarkt kvůli pár pomíjívým chvílím štěstí? Zapomenout na všechny ty šílenosti, který se každej den dějou v tomhle divným světě bez spravedlnosti a soudnosti. Nechat se pohltit kouzlem okamžiku a nemyslet vůbec na nic. Jen na to, že jste dokázali někomu připravit chvilku, která se stane jenom jednou za život. Kterou si bude pamatovat navždy. Zařadí se po bok věcem jako byl můj první gól, moje první lyže, auto a východ slunce na horách. Bude tam. Jednou provždy. Rozhodně to za to stojí.

Taxík, kterýmu nejde dovřít haupna, zastavil se skřípěním před hotelem řetězce Courtyard. Je pět hodin ráno. Stojíme s Anjelinou před otáčivýma dveřma do lobby. Sledujeme ho. Je to člověk, kterej nás dneska možná definitivně rozdělí. Už zase. Nevím. Neví to ani jeden z nás. Těch pár dnů uteklo strašně rychle. Žijeme z okamžiků, který ukradneme našim životům. Máme jen pár dní, které jsou navíc vždy nejisté. Mžouráme nevyspale do ranní mlhy. Zbyla jen bolest z loučení. Je stejně nekonečná jako radost ze setkání. Objali jsme se a já nasednul rychle do taxíku. Tohle je i na mě moc. Sroloval jsem okýnko. Rozloučili jsme se už tisíckrát. Anjelina stojí na chodníku, bulí a já tu otázku zase vidím v jejich očích. "Necháme se překvapit, co ty na to?" Založila si ruce na prsa a pokývala hlavou. "Jeď už a víš co jsem ti řekla minule?" Zasmáli jsme se. Mrknul na ní, jak to tak chlapi dělávají. Anjelina má pod nosem výstavního soplíka. Utrhne mi to srdce jestli odsud nevypadnu. Kouknul jsem se na taxikáře, který se zájmem sleduje svojí ranní telenovelu, o který bude doma vyprávět. "Jedeme." Taxikář věrný pravidlům romantických filmů se rozjíždí pomalu, s citem, aby kamera mohla na jeřábu vystoupat až k neonům na hotelu a až po pěti metrech na to dupnul jako šílenec a z výfuku blafnul oblak černýho mastnýho kouře. Bolí to. Vždycky to bolí dlouho.

Z knihy Nikdo nechce čekat věčně