Pouliční bazar v Guanghzhou je narvanej k prasknutí, jako vysavač přecpanej roztočema. Číňani proudí zleva, zprava a jeden před chvilkou seskočil ze střechy. Mám pocit, jakobych měl na sobě místo trika oblečenou teplou medůzu. Okusuju maso na špejli, který mi dal Lee do ruky a postáváme v ústraní pod igelitovou stříškou. Horko spaluje okolí, každej kdo může si chrání obličej tím, co má zrovna po ruce. „Jedl jsi někdy psa?“ Napadla mě otázka, kterou jsem chtěl Číňanovi položit už dávno. Lee se na mě podívá. „Jasně. Jo jedl. Ale už je to docela dávno. Už se teď moc nejedí. Jak kde.“ Odpovídá mi lámanou angličtinou. Pokyvuju hlavou a žužlám maso na špejli. Řeka lidí teče úzkou uličkou a ryby poskládané před krámky vypadají jako vyhozené na břeh. Drbu se na zádech a cítím lepkavej pot mezi prstama. Posmrknu. „A co je tohle vlastně?“ Pokývám špejlí, kterou okusuju už deset minut. Lee se rozhlíží po okolí a odpoví přes rameno. „Tohle. No to je pes.“ … „Aha. Pes, tak to jo.“

Nesnášim, když sežeru něco o čem nevim. Je to stresující, sníst něco a nemít možnost se rozhodnout. Teď už to asi nevyřešim. Hnusný to není, ale dojídat to přece jenom nebudu. Taxík konečně dorazil na hranu ulice a Lee na něj mává. Prodírám se davem a nasedám. Ze staženého okýnka ještě stihnu zakřičet, že se vrátím během tří dnů. „Sejdeme se v hotelu.“ Volám na Leeho. On mi podává s úsměvem další špejli s grilovaným Azorem. „Ne díky, dám si psa až někdy příště.“
Když jsem byl malej, chtěl jsem mít Tvrdolín. Každej ho chtěl mít. Možná si ještě vzpomenete. Nikdo z kluků nechtěl nic jinýho víc. Vyměnili bysme ho za všechny Igráčky světa. I Lego bych dal. Tvrdolín byla legenda všech legend. Prášek, který vyvolával u každýho neovladatelnou chuť souložit. Samozřejmě s váma. Když s tímhle vynálezem Čermák přišel, měli jsme všichni oči na vrch hlavy. Naskytla se nám přece možnost proniknout do tajů sexu už v sedmý třídě a to pořádně hluboko. „Stačí ho dát holce do pití a ona během chvíle začne šílet a bude muset souložit." Seděli jsme na lavičkách vedle písku a zírali s otevřenou hubou. Čermák prej několik Tvrdolínů má, ale nikomu je nechtěl ukázat. Prej už to vyzkoušel na Aleně Máchalový. Jenže ta se svlíkala i za dva angličáky, na to nebylo třeba mít Tvrdolín, tak se nám to moc nezdálo.

Chtěl jsem ho. Šíleně jsem po tom prášku toužil a bezmezně jsem uvěřil, že doopravdy existuje. Nic jinýho mi ostatně ani nezbejvalo. Měl jsem vlasy jako pochcaný strniště, předkus okořeněnej rovnátkama a ksicht plnej beďarů. Holky ve třídě se mnou nechtěly sedět v lavici, protože jsem jim byl odpornej a nosil jsem tesilky. „Jen počkejte, až budu mít Tvrdolín.“ Říkal jsem si. S kamarádem jsme prohledávali lékárničky našich rodičů a hledali nějakej záchytnej bod. Cokoliv, co mohlo připomínat Tvrdolín. Shodli jsme se na tom, že bude nejspíš bílej. Benák z béčka tvrdil, že jeho táta Tvrdolín určitě má, protože jeho rodiče to dělají každou noc a vždycky ho přitom probudí. K Benákovým jdeme pozejtří.

Shaoguan leží pořádnej kus cesty od Guangzhou. Taxikář vyznává odevzdaně línou jízdu, při které je schopen jet na pětku čtyřicet, a tak se šeredně nudím. Nerozumí anglicky ani slovo, ale opičáckým způsobem se dorozumíváme jakž, takž. „Cože? Kam jedu. No za ženskou jedu.“ Ukazuju rukama jako že mám prsa. Číňan zařve, aby naznačil, že to pochopil. To dělají pořád. Udělá z palce a ukazováčku otvor a strká do něj ukazováček. „Ťuťa ťuťa ááááá.“ Vykřikuje vesele. Směju se taky, aby byl spokojenej. „Jo jo, to taky asi….budeme dělat no.“ Radši se zase budu koukat z okýnka. I když není na co.

U Benákových samozřejmě žádnej Tvrdolín nebyl. Venca sice jeden velkej bílej prášek sežral, ale nakonec se po něm jenom strašlivě pokadil a další tři dny nechodil do školy. Tvrdolín nebyl nikde. Nedal se sehnat. Nedivím se. Kdybych ho měl, hned bych ho taky použil. Ale my jsme ho zoufale potřebovali. Já zejména. Na pár měsíců mě z týhle potřeby postupem času vyléčila onanie, do který jsme začali všichni pomalu pronikat a že bylo co objevovat. Jenže bez ženskejch to prostě nebylo ono. Zase bych potřeboval Tvrdolín. Nikdo ho nikdy neviděl. Nikdo ho neměl. Každej o něm znal ale tisíce historek. Jednou nám Brožík řekl, že nám dal Tvrdolín do jídla a že během dvaceti minut opícháme první ženskou, kterou chytneme a bude nám jedno kdo to bude. Měli jsme zrovna Ruštinu. Seděl jsem v první lavici a když jsem jen pomyslel na to, že bych se měl vrhnout na svojí ruštinářku, která zapáleně vyprávěla o říjnový revoluci, jímal mě neskutečněj děs. Byl to ten nejděsivější den ve škole. Tohle Brožíkovi nezapomenu.

Shaoguan vypadá jako tisíce jiných čínských měst. Paneláková zástavba, bordel, špína a smrad. Všudypřítomné hrdé reklamy na Olympiádu v Pekingu. Všichni sportovci budou muset podepsat dodatek o tom, že v přímém přenosu nedají nijak najevo své názory ohledně Čínské politiky. Nedejbože symboly na triku, vykřikování „Free Tibet.“ a podobné nedůležité věci. Jsem zvědavej, jestli aspoň jeden z nich bude mít ty koule na to, aby se vykašlal na pravidla a nahlas přede všema řekl co si myslí. Ne jako náš hrdý desetibojař Dvořák, kterej se vyjádřil v tom smyslu, že je to vlastně v pořádku. To byla pro změnu hloupost v přímém přenosu. Hlavně když pojedu na Olympiádu. Tak držím palce. Stojím na ulici a taxikář na mě z okýnka ještě vykřikuje ťuťa ťuťa. Dej mi už pokoj proboha. Zapaluju si cigáro. Tady Evropana nepotkáte. Kromě mě. A tím pádem jsem tahák číslo jedna. Paní s vozíkem zastavuje a prostě se na mě dívá. Další se přidávají. Už si zvykám.

Kolem dvacítky jsem se definitivně smířil s tím, že Tvrdolín neexistuje. Prohlížel jsem si v zrcadle tvář, která měla osumdesátiprocentní pokrytí pupínkama, jako od Oskaru a litoval jsem. Smířil jsem se taky s tím, že se nevyspím se všema ženama na světě, se kterejma budu chtít. Tenhle plán jsem prostě předimenzoval. Myslím, že budu rád, když jich najdu aspoň pár. A tak jsem si konečně koupil z první výplaty pořádný džíny v Himisu a zahodil boty od vietnamců, který neměly ještě vytvarovaný chodidlo a byly zřejmě z umělý hmoty. Sledoval jsem ten obraz v zrcadle, na kterej jsem právě namatlal mastičku proti beďarům. Je to tak, mladej. Tvrdolín nebude. Budeš muset zamakat sám a spolknul jsem další pastilku smradlavýho Pangaminu.

Anjelině to na pódiu prostě sluší. Červený šaty na tomhle opáleným těle dokážou udělat divy. Sluší jí prakticky cokoliv. Zatím o mně neví a já si tu chvíli užívám. Znám ty vlasy. Znám ty oči. Její kůži a srandovní pihu uprostřed levý půlky zadku. Rok jsem jí neviděl a stejně mi to připadá jako včera, když jsme se loučili před hotelem v Shunde. Nikdo z nás tenkrát nevěřil, že se ještě uvidíme. Přemýšlím kam tohle povede. Manželství na tři dny v roce? Rozchod? Stěhování na Filipíny? Import do Čech? Nevím. Neumím na to odpovědět. Zatím nevíme. Vždyť je nám teprve něco málo přes třicet. Anjelina zakřičí do mikrofonu a publikum se cukne, protože má přece jen hlas jako zvon. Zahlídla mě. Zamávám jí a publiku a sleduju, jak na pódiu zpívá a pláče zároveň. Tohle je pohled pro bohy. Stál mě pět letů, třikrát průjem na letištním záchodě, konzumaci neznámeho psa, několik hodin s nadrženým taxikářem a pět kýblů potu.

Každej z nás si musí najít ten svůj Tvrdolín. Vypiplat si sám sebe k obrazu svýmu a začít přitahovat ženy sám od sebe. Jednoduše bejt sami sebou. Najít si svý místo na světě a vytvořit okolo sebe prostor, kterej budeme ovlivňovat svojí přítomností. Je to obyčejnej vývoj. Začnete se líp oblíkat, začnete studovat, číst, přemýšlet a stárnout. Pochopíte, že s práškama u holek prostě nepochodíte a kdo bude chtít poznat ty nejzajímavější děvčata, musí něco obětovat. Nesmí se chovat jako debil a doufat, že když jí hodí do pití nějakej blbej prášek, začne ho ta nebohá osoba chtít. Jen tak. Bez práce. Bez úsilí. Uvědomuju si, že já sám musím bejt ten Tvrdolín. Je třeba sestavit v sobě ty správný látky tak, abych byl pro holky zajímavej, abych je nenudil a aby se se mnou cejtily dobře. Stačí na sobě jenom trochu zamakat. Trochu je poslouchat. Trochu jim pomáhat. Maličko je motivovat a do ničeho se netlačit. Stačí bejt prostě fajn chlap. Se vším všudy. Zní to jednoduše, ale je to dřina. Nicméně říkám si, že to asi má smysl. Stojím tady, uprostřed Číny a sleduju na pódiu dlouhovlasou Anjelinu, která mě večer přinejmenším roztrhá na kousky. Cítím se skvěle. Vzpomínám na Čermáka. Kde ten člověk asi skončil a v duchu si tak pro sebe říkám. „Jo, hochu. Dneska bys čuměl, co jsem sbalil. A bez Tvrdolína.“

Ležím na posteli a ďoubám legrační znamínko na levý půlce zadku. Anjelina se směje a já jí zlobím a užívám si tu nekonečnou únavu. "Ty poslyš. Měli jste na Filipínách taky Tvrdolín?" Anjelina na mě zvědavě kouká a dloube mě pod žebra. "Nevim jak se to řekne anglicky, je to takovej prášek..au....auuuu..tak dost. Jdeš zase na lopatky madam."