Být sám na cestě je zvláštní věc. Jste pánem svého osobního času. Další hotelovej pokoj. Můžu si vybrat na který straně postele budu spát, můžu kouřit ve vaně, zpívat nahlas, házet trenýrky na zem, onanovat šestkrát denně, spát ve dne a objednávat si jídlo ve dvě v noci. Můžu dělat všechno co chci. Musím čekat. Nemám na výběr. Pokud se práce zpožďuje, musím jenom čekat. Jako kdyby se zastavil čas a uvěznil mě na jednom místě. Nezáleží na tom, kolik hvězd má hotel, ve kterým se zrovna válím. Po čase se omrzí všechny. Člověk začne být zajatcem svých myšlenek. Mám samotu rád. Nenávidím ji.

Díky jazykový bariéře je v Číně problém zavést hovor, pokecat si můžu maximálně s jiným podobným zoufalcem jako jsem já a to se mi nepoštěstí pokaždé. Nehledě na to, že čekání mě tak otráví, že na konverzaci mnohdy nemám ani chuť. Ležím na pokoji. Sedím ve vaně. Hekticky přepínám programy na televizi. V Reflexu jsem si už přečetl všechny články i pozpátku. Někdy vyrazím do baru, kde je sice narváno a už mě tam znají, ale uprostřed toho chaosu si připadám ještě víc sám než kdekoliv jinde. Jedna whiska, třetí, sedmá. Nepamatuju si, kdy jsem usnul. Další den je stejný. Není co dělat. Ležím a zírám do stropu. Samota je můj nepřítel, protože mi začne šrotovat v hlavě. Přemýšlím snad o všem. Bojím se, že mezitím, co tady nesmyslně dřepím, zemře mi maminka. Nebudu tam. Nevím, proč mě to napadlo. Vzpomínám na to, jak jsem se jako malý dítě budil s pláčem a říkal mámě, že nechci umřít. Brečel jsem kvůli tomu hodiny. Už tenkrát jsem toho před spaním moc napřemýšlel. Stejný strach pociťuju i dnes ve čtyřiatřiceti. Akorát už u toho nebulím. Ten zvláštní pocit ze smrti. Ta pošetilost živých, kterým se nechce na věčnost. Přemýšlíme o smrti a opájíme se tím zvláštním pocitem. Tím pocitem neznáma a strachu. Vymýšlím si nesmyslné argumenty a obhajuju si je sám před sebou. Je pět hodin ráno.

V osamění na mě padá vztek. Vztek, že nikdo nevidí, jak je mi tu hrozně. Nikdo to nepochopí, protože tu není, a já to nemám komu sdělit. "Jen počkejte, až umřu," říkám si, "potom všichni uvidíte, jak vám budu chybět." Vymýšlím si situace, kdy spadne letadlo a já to samozřejmě přežiju a zachráním deset lidí, všechny letušky a několik dětí a to všechno bude na CNN a všichni, všichni to uvidí. Hlouposti, bláboly, vztek a ublíženost se ve mně mixuje jako špatnej koktejl a potřeba blízkosti někoho známýho je palčivá jako pot v očích. Přejde to, jako všechno zlé a já si připravuju rozhovory se svými blízkými. Musím jim všem říct, jak je má rád a jak mi na nich záleží, i když na ně věčně nemám čas a když ho mám, dám přednost něčemu jinýmu. Musím jim to říct. Hned jak se vrátím. Dřív než se mnou spadne to letadlo. Jsem v tomhle trochu paranoidní a se strachem z lítání už lezu všem na nervy. Samozřejmě to později nikomu neřeknu tak, jak si připravuju. Nejde to. Funguje to jenom v mojí v hlavě. Ve chvíli, kdy nevím kudy kam.

Od másáží nohou už mám nohy samou modřinu. Nemůžu tam chodit každý den. Už teď se na mě divně dívají. Když odezní debilní a ublížená nálada, obvykle drapnu foťák a vyrazím do ulic na místa, kam se turisti nevydávají. Nemyslím si, že je to něco nebezpečnýho, i když jsem pár varování dostal. Nepříjemný je tu na mě málokdo. Většinou lidi spíš zaskočím. Jako kdyby na ně zpoza rohu vystartoval kosmonaut. Než se rozkoukají, cvakne spoušť a už pomalu dotyčnému mizím za zádí. To mě trochu rozptýlí. Dívat se na svět okem objektivu a koukat se lidem do života. Návrat na hotelový pokoj mě uvrhne zpátky do bezmoci a přemýšlení. Sedím po páté ve vaně, pročítám si oblíbené pasáže z knížky od Gibsona, kterou jsem už četl stokrát a pokaždé, když letím do světa, bůhvíproč si beru právě ji. Ležím v posteli, krk mě bolí a nemůžu spát. Někde venku přistává letadlo a jeho motory kvílejí jak vyrovnává výšku. Někdo mi tvrdil, že přistání řídí autopilot. Noc mi prokluzuje mezi prsty a já si připravuju situace na příští den. Jak všechno vyřeším, všechno změním a najdu ke všemu ta správná rozhodnutí. Winston Churchill kdysi řekl něco v tom smyslu, že geniální je ten, kdo dokáže správně pochopit podstatu problému a sesbíráním všech dostupných faktů dojít ke správnému řešení. Souhlasím s tím. Akorát v tom mám ještě hodně velký mezery. Vybuchuju ve chvíli, kdy to není třeba a dost často bazíruju na nesmyslech, místo abych se soustředil na to, co se má řešit. Jindy jsem zase laxní ve chvíli, kdy je třeba podniknout něco rychle. Přemýšlím o tom. Hledám odpovědi. Chci bejt taky geniální. Je to těžké. Kontroluju si mobilní telefon. Nikdo nepíše. Usínám k ránu a společnost mi dělají noční můry.

Probouzím se odpoledne a vypadám jako zfetovaná troska. Večery jsou plné odhodlání a rána bezvýchodná a apatická. Odvaha nočních myšlenek je pryč. Další snídaně. Další hotel. Další zpoždění. Miniaturní pasta na zuby, drsnej ručník a holící sada, která neholí. Stejné programy, stejné bary, stejné hotelové chodby obložené mramorem, úsměvy personálu. Stejné myšlenky, stejné svíravé pocity, stejné obavy a zloba. Mám rád samotu. Protože vás všechny vězním ve svý hlavě, jste tam se mnou a já si s váma povídám, vyprávím vám a uvrhuju vás do situací, do kterých se mi zachce a můžu to zakončit happy endem nebo totálně špatným koncem. Přehrávám si situace, který mě trápí. Budu napravovat co jsem ve svým životě zkazil a doufat, že až se ráno probudím, bude to pravda a budu si přát, aby skončila ta doba čekání a já konečně začal pracovat. Konečně pracovat a odletět domů. K lidem, který mám rád a který si s sebou vozím ve své hlavě.

Můžu dělat co se mi zlíbí, můžu si vybrat, na který straně postele budu dneska spát, asi si zakouřím ve vaně, objednám si jídlo ve dvě v noci, budu poslouchat v Ipodu pořád tu samou písničku, protože se mi zrovna líbí a budu onanovat klidně šestkrát, když budu chtít. Můžu dělat všechno, můžu všechno co jen chci. Chápete to? Já můžu všechno, ale...