Ta zatracená černá košile za bůhvíkolik dolarů mě kouše jako čert. Nenosím ji. Zastrčil jsem si ji do kalhot a upravil si Volcom kravatu, kterou jsem sháněl jako konzumní debil. Venku je odporná zima. Takovej ten den, kdy se nemáte chuť jít ani koukat z okna. Nízký šedivý mraky a mrazivej vítr se prohánějí nad zčernalýma budovama a já sedím v autě a nechce se mi vystoupit. Padnul první sníh a drží se na promrzlým trávníku. Sedím v autě a kouřím. Vytáhnu klíče, vystoupím. Pomalu, trošku nešikovně. Zvednu ze zadních sedaček kytici a šourám se na chodník. Vítr mě řeže do obličeje a promrzaj mi nohy. Na konci chodníku stojí rakev. Kolem ní hlouček lidí. Ještě to nezačalo.

Někdy je na nějaký věci moc brzo. A někdy už je pozdě něco udělat. Potácíme se mezi těmi dvěma póly bez koordinace a asi se nikdy nedokážeme poučit. Výhoda života je v tom, že nikdy nevíte co se stane. A tak pomateně bloudíme událostma a snažíme se najít správnej směr. Bejt ve správnej čas na správným místě a udělat ty správný věci. Skupina starých lidí se rovná kolem rakve. Vědí už, jak se mají postavit. Nejsou tady poprvé. Sem tam zajdou vyprovodit toho dalšího, kterej už nedokázal vzdorovat dotěrnýmu času. Nepatřím sem. Nepasuju do skupiny, který připomínám to, co oni dávno nemají. Dívám se na jejich oči. Už v nich není smutek. Podáváme si ruce. Kradmý úsměvy. „Pamatuješ si, jak jsi u nás rozbil tu sklenici s čajem a babička ti naplácala?“ Pamatuju si to. Je to neuvěřitelně dávno. Už s babičkou dlouhý léta nikam nechodím. A dneska s ní půjdu naposledy. Ať už se stalo cokoliv, tuhle cestu vykonáme společně.

První barevný neony se rozsvítily a města se pomalu převlíkají do Vánoc. Dlouho jsem tu nebyl. Vánoce mi trochu unikaly a já je mám rád. Občas jen tak vyjdu do ulic mezi lidi, kteří prochází vánoční trhy a dívám se na ně. Jen tak. Stojím v proudu lidských těl, kterej obtejká budovy stánků a bojuje proti vánočním nástrahám. Ve vzduchu je cítit svařák a skořice. Někde se někdo směje. Tyhle chvíle si pro sebe kradu. Schovávám si je do koutů svý duše na horší časy. Vyhýbám se přátelům a bloudím studeným městem, snad pro ten pocit prapodivný sounáležitosti se světem. Mám rád vánoce a platím za to těžkou daň. Už léta.

Asi je to nějak zvláštně předurčený, ale v mým životě se důležitý věci dějou v časech vánočních. Už odjakživa. Mamina si rozřezala šlachy na ruce na Štědrej den. Bylo mi deset. Otec nás opustil v adventních hodinách. Neuměl jsem to pochopit. Děda odešel ze dne na den. A napořád. Někdy kolem Silvestra. Měl jsem ho rád. Moc toho nenamluvil. „Pamatuj si, nejvíc tě překvapí, když se někdo, koho nenávidíš, zachová jak člověk. Nepodceňuj to.“ Pamatuju si to. Máma skončila v nemocnici před vánoci. O vánocích jsem se zaseknul v holandským vězení. Kroužil jsem nad letištěm ve Frankfurtu jako zapomenutej orel na Śtedrej den. Chozeho zasáhla osobní tragédie, kterou mu od tý doby vidím na očích a neumím mu pomoct. Vrátil jsem se se čtyřicítkovou horečkou z Číny a další Štědrej den strávil v polovičním komatu v prázdným vyzdobeným bytě. Umřela Ufo. Občas stojím na tom kopečku u kočičího hrobu a kouřím. Je odtud nádhernej výhled na kapličku na vedlejším kopci. Tu noc jsem ho s přáteli vykopal do zmrzlý země a odjel na letiště. Jako už tolikrát. Na triku jsem měl pár jejích posledních chlupů. Stojím v řadě za rakví a sleduju ty posmutnělý tváře. Vánoce jsou tady. Zase po roce.

Babička si dokázala získat moji nenávist poměrně snadno. Udělala mojí Mámě ze života peklo na zemi. Nikdy jí to neodpustím. Nemůžu. Moje Máma by se pro ní rozkrájela. Vyždímala ze sebe poslední prachy, který nemusela dát na moje průsery a pomáhala jí až do úplnýho konce. A Babička jí každej všivej den připomínala, že jí nic nedá, že jí vydědí a všechno odkáže jejímu bratrovi. Slibovala jí to léta. A dodržela to. Díval jsem se na to, jak moje nemocná Matka každej den pečuje o člověka, kterej jí dal život. Protože je taková. Protože tak to má bejt. Občas přišly slzy. Občas totální vyčerpání člověka, kterej protrpěl svůj život pro druhý. Nevěřila tomu. Nedovedla si představit, že by k tomu došlo. Nešlo jí o peníze a majetek. Stejně by ho chtěla dát mně a bráchovi. Dokázala ušetřit i ve chvílch, kdy se to příčilo zdravýmu rozumu. Trpělivě snášela urážky a útrapy starostí o zcela nemohoucího člověka. Do posledního dechu. Pamatuju si ty věčný rozhovory, kdy jsem jí marně prosil, ať trochu zvolní. Nemocnice. Bolesti. Slzy. Nemocnice. Jako nekonečnej kolotoč sisifofský dřiny. Vždycky jenom tak mávla rukou. „Ale vždyť víš, je to moje máma. Nevíš kde mám zuby?“ Moje Babička si zasloužila mojí nenávist. Přál jsem si, aby to už skončilo. Aby zemřela a moje Mamka si konečně oddychla.

Vánoce jsou zvláštní. Obalujou se mýtama a hromadí kolem sebe nový a nový události. Vsákly Santa Clause a pobožnost dohromady. Spojily generace a zastavujou továrny. Chodíme do kostelů, i když k tomu nemáme dost dobrý důvod. Scházíme se s přáteli, navštěvujeme večírky, voláme si přes půl světa. Odpouštíme. Ochozy synagogy jsou přecpané lidmi a dole zpívá gospelovej sbor. Zvuky brní ve vitrážích oken a ústa lidí vyfukují páru jako tisícovky malých pístů života. Zní to jako symfonie. V těch časech vánočních dostávám strach. Mívám divný pocity, kdy čekám na tu špatnou zprávu. Vím že se něco stane. Vždycky se něco přihodí. Jen nevím kdy. A vždycky se modlím, aby to bylo něco, co dokážu vyřešit. S čím se umím poprat. V těchto časech moc nespím. Vymlouvám se na pracovní stres a hromady důležitých věcí. Ale je to jen strach.

Za ty léta jsem vyrostl. Změnil se v dospělýho chlapa. Lidi kolem mě zestárli. Kráčím pomalým krokem za rakví a sleduju mojí Mamču. Vidím na ní všechny ty jizvy, který utržila v tom dlouhým boji se životem. Některý jsem udělal já a teď bych je chtěl vymazat. A budu se o to snažit navěky. Babičky kolem mě jdou tiše, jako lovci posledních chvil. Kráčíme mezi hroby a z šedivých fotek nás sledujou lidé z jiných dob. Dávno ztracená těla v čase. Upravení s lehkým úsměvem na rtech. „A ten Jiránek už taky zemřel? To jsem vůbec nevěděla.“ Ptá se mě drobná babča, která zahlídla nápis na jednom náhrobku. Dívám se na její vlhký oči a poplácám jí ruku, která se mě drží v rámě. „Asi jo…“ Mezi stromy se line pohřební hudba mísí se skučícím větrem, kterej naráží na černý větve. Zde leží Petr Konopasný, milující otec a děd. A tady odpočívá rodina Tichých. V tichu břečťanových stonků.

Miluju vánoce. Vždycky přinesou něco novýho. Něco, co nečekáte a nutí vás udělat věci, který by člověk jindy nedokázal. Podléháme jim ať už vědomě nebo pod tlakem událostí. Je to zvláštní čas. Vyhrotí můj život do zběsilých sinusoid který rozdělujou můj život na snadno zapamatovatelný úseky před tím a potom. Ty řezy bolí. Starší se hojí a nový rány přicházejí. Společně s událostma, který mám rád. Dohromady. Pěkně fifty fifty. Co na tom, že polskej kněz slouží dneska svojí první pietu. Co na tom, že neumí pořádně česky a zmateně obrací stránky v připraveném taháku a neposlušně mu je obrací vítr. Dneska na tom nesejde. Co na tom, že se mi klepou ruce zimou a snažím se s bráchou ohřívat Mamku, aby celej obřad vydžela. Hrobníci tiše stojí nad rakví a spustil se studenej déšť. Obdivuju je. Nehnou brvou. Chlad mi proniká snad do morku kostí. Poslední Amen. Poslední ticho. Rakev nemotorně klesá do hliněnýho hrobu a vzduchem proletí pár kytek jako vzkazy od těch, kteří prozatím zůstávají. Dnes se moje Babička po letech zachovala jako člověk. Dnes už jí můžu odpustit. Však on už si jí Děda srovná. Budou tu ležet společně. Bok po boku. Už napořád.

Jsou dny, kdy se zdá všechno hrozně těžký. Nevíme, jak si s věcma poradit a co přesně máme udělat. Jsou dny kdy dokážeme udělat trochu víc a umíme podepřít i někoho dalšího. Jsou Vánoce a nad střechama proudí ta podivně nervózní atmosféra, která z nás dělá lidi. Zase se sejdeme s lidma, který celý rok opomíjíme. Utrousíme esemesky do míst, kam obvykle v seznamu ani nepohlédneme. Prostřeme jeden talíř navíc pro člověka, kterého nečekáme. Říkáme hezký věci. Ať už je to potřeba nebo ne. Tak trochu do zásoby. Na horší časy, který budeme muset vydržet a který nás zasáhnou nepřipravené. Vánoce nám pomáhají sundat masky. Odmontovat ze svýho života přebytečný chyby. Máme možnost udělat něco málo navíc. Blbost. Nesmysl kterej někomu bude připadat jako ta nejlepší chvíle jeho života.

Tma se trousí po kopcích už brzo. Stojím pod omrzlou jabloní a zapaluju si cigaretu. Je zima jako v psinci, a tak jsem se trochu víc zabalil do kapuce a nemotorně svírám žváro v rukavicích. Opírám se o kmen a dívám se na vzdálenou siluetu kaple na kopci. „Ty bláho, tak v tý Indii teď byly atentáty. Vědělas to?“ Mumlám si napůl huby. Ta Ferda, ta nová kočka víš? To je hroznej divoch. Z útulku. Našli jí někde v igelitce ve vodě. Má takový špatný očičko. Musím jí ho pořád vytírat. Ale ona drží. To s tebou byla větší bitva.“ Někde dole ve vesnici štěká pes a v dálce bloudí světla automobilu. Mnu si zmrzlej nos a těším se na vánoce. Jsou tady. Jako každej rok. „No, už půjdu. Chybíš mi.“ Pod jabloň jsem zahrábnul malou umělou myš a vyrazil zpátky do auta. Někdy lpíme na věcech, který nedávají valného smyslu. Snad pro ten pocit sounáležitosti a možnosti se někam vrátit a zavzpomínat. Někomu něco říct, co musíte držet v sobě. Pár blbých vět, který znamenají svět. „Ahoj mami, co se děje? Přišel mi dopis?“ Máma mi obvykle volá, když mi přijde cokoliv z pošty. Ať už z finančáku nebo z Elektro Worldu. „Né, né, nepřišlo…jen jsem tě chtěla slyšet. V Bombaji byly teď nějaký atentáty, ty hele, mě se to nelíbí. Co děláš?“ – „Ale nic. Jedu domů víš? V Bombaji? No, to bude dobrý neboj. Já letos budu na Vánoce doma?“ A vím, že se jí v dálce na druhý straně telefonickýho signálu krásně smějou oči.