Pohled na Shanghaj z třistašedesátšest metrů vysoké Jin Mao Building je zkrátka uchvacující. Výhled na gigantickou matrixovskou megapoli ohromuje i ty, kteří vrtěli zadkem na kdejakým vysokým baráku na světě. Nekonečná spleť silnic, budov, aut a lidí. Zírám opřenej o sklo a zírám na širokou říční tepnu Jang c´ťiang, která je posetá snad stovkami lodí všech velikostí a nemůžu se odtrhnout. Sleduju Číňany, kteří se před skleněnými okny fotí s použitím blesku a potom zkoumají, jak je možné, že za nimi není vidět panorama. Nenapadne je nic, a tak utratí kilo za fotku před vytištěným obrázkem, který je nalepené na zdi. Tohle místo pravděpodobně navštívíte, pokud pojedete do Shanghaje. Pudong. Místo, kde Čína získala svůj věčný sen o supervelmoci. Mhouřím oči před neustále blikajícími blesky. Tihle lidé tohle postavili? Zvláštní. Shanghaj je reklamní výloha Číny. A tak sedím na černým soklu, opřenej o sklo a dívám se do ní.

Let do Číny se v Moskvě zkomplikoval. Nebylo letadlo. To je tady normální. A zřejmě nebude až do rána. Nálada je výborná a čekání mezi skleněnými tabulemi je věc, která by rozhodila i pokročilého zenbudhistu. Kolem jedenácté večer nás konečně odvezli na hotel nedaleko letiště. Dal jsem se do hovoru s jedním Francouzem, kterej letí do Shanghaje za bráchou. Sedíme v trenýrkách na posteli a kecáme o fotbale. Hotel je útulnej přesně tak, jak byste v Rusku čekali. Máme manželskou postel. Jak rychle dokáže osud spojit dva úplně cizí lidi. Ani jsem se neuprdl a ležím v trenýrkách, zadkem k zadku s Francouzem, kterého vidím poprvé v životě. A už jsem se i uprd.

Letadlo je druhý den ráno připraveno. Raději nepřemýšlím nad tím, proč se celou noc opravovalo. Jsem zmačkanej jako balíček od chipsů a pěkně promrzlej, protože Francouz vyhrál snovou bitvu o deku, a já si masíruju zatuhlý kolena. Dál už to šlo jako na drátkách. Pár hodin v letounu, ve kterém máte vevnitř pocit, že když jen odmontujou sedačky, můžou dovnitř okamžitě nacouvat tanky. Mojí obvyklou panickou hrůzu nepočítám. Obří letiště Pudong, klidná hudba z ukrytých repráků, stonky bambusu za mléčným sklem, mramor, sucho v puse.

Shanghaj mě míjí. Vyhýbá se mi, jak jen může. Výkladní skříň ohromnýho státu a já kolem ní vždycky jenom projedu, jako kdyby stála vedle magistrály. Koutkem oka občas zahlédnu nejrychlejší vlak světa, kterej se mihne nad dálnicí na magnetickém polštáři. Je to jen pocit. Ohromný most přes Jang c´ťiang, šedohnědou masu, po které se bez ústání plazí hory prorezlýho železa. Jestli v tomhle něco žije, tak to musí mít minimálně šest očí. A přece jen tyhle vody obýval jeden vzácný tvor. Delfínovec čínský. Jediný sladkovodní kytovec planety. Vyhynul někdy před rokem a půl. Znečištění a přístup Číňanů ke svému okolí ho vymazal z povrchu planety. Na tom mostě si na něj pokaždé vzpomenu a letmo koukám na hladinu, jestli třeba přece jenom nevystrčí čumák. Stejně bych ho nerozpoznal.

První pumpa za Shanghají. Vůně vařeného zelí a záchodů dohromady. Jedna cola, dvě cigára. Takový rituál, který jsem si dokázal vypěstovat. Jednou vedro. Jednou mráz. A potom už jenom dlouhá cesta pryč od hypermoderní Číny. Pryč od Shanghaje. S obvyklou lehkostí mi proklouzla mezi prsty. Jsem tak unavený, že to nevnímám. Ležím na sedačce na ozdobných polštářích a snažím se usnout i přes ohromné hrboly, přes které na dálnici přejíždíme každých dvěstě metrů.

Pár týdnů se sešlo a mně přibylo pár vrásek. Výroba má zpoždění. Musím si zarezervovat novou letenku. Pokusil jsem se o to v kanceláři Aeroflotu v Pekingu. Je to stejné, jako kdybyste se snažili si zavázat tkaničku jednou rukou, mezi nohama a hlavou dolů a ještě by vás u toho někdo kopal do prdele. V telefonu mi sice potvrdili, že to není problém, ale zapomněli mi sdělit, že potom budu muset ještě letět do Shanghaje, abych si tu letenku vyzvedl. Poté, co jsem se pokusil o demolici kanceláře, jsem definitivně vyveden a postaven před hotovou věc. Musím do Shanghaje. Já musím jet do Shanghaje! Ne že bych z toho byl celej ňuňavej, ale chtěl jsem se tam přece vždycky podívat. Sice to bude jenom na jeden den, nicméně lepší než drátem do oka.

Cestovat v Číně vlakem je vcelku komfortní, pokud není narvanej k prasknutí a máte kde sedět, nebo pokud není Čínský Nový rok, kdy jede vlakem celá Čína zleva doprava. Na nástupišti jsem tomu sice odmítal uvěřit, protože to tam trochu připomínalo demonstraci za svobodu. I když to je blbost, na tu by tady nikdo nepřišel.

Shanghaj. Jsem v Shanghaji. Taxík mě odvezl městem ke kanceláři Aeroflotu a já kroutím hlavou na všechny strany, abych dokázal vstřebat urbanistický chaos toho velkoměsta. Nadjezdy, podjezdy, břečťan, mrakodrap pod mrakodrapem, menší mrakodrap, šikmej mrakodrap, lijány elektrovedení a tisíce drobných domů a domků. Beton. Futurismus. Mraveniště lidí. Jsem ohromen. Taxikář něco říká. Nevěnuju mu pozornost. Stejně bych mu nerozumněl. Bloudíme spletitou pavučinou silnic a já se dívám z okýnka.

V kanceláři Aeroflotu tentokrát všechno navýsost klape a já jsem z toho cele konsternovaný. Za deset minut jsem na ulici. Co teď? Tady jsem jako smrk v moři. Ztracenej jako Delfínovec. Vydal jsem se širokou ulicí k Nanking Road a prostě si jen tak užívám ten zlomek Shanghaje. Zvedám hlavu k výškovým budovám, cloním si oči před sluncem, pořídím pár fotek a prostě se jen tak ztrácím. Tady to není žádný problém.

Za pár hodin v taxíku mokrej jako hadr na nádobí velím na Pudong. Asi nejfrekventovanější místo v Shanghaji. Výhled přes řeku na komplex staveb zdobí nejednu pohlednici, a tak bych si alespoň tuhle část rád obtisknul do sítnice, než mě zase spolkne vlak. Teď sedím v osumdesátémosmém patře na černém mramorovém soklu a hledím do hloubky pod sebe. Na okolní megastavby, na gigantickou řeku, ktera se kolem Pudongu obtáčí jako monstrózní smradlavá anakonda, na šílenou spleť budov, silnic, kolejí, skla a betonu, která se ztrácí ve smogu. Po řece se šine nekonečné množství lodí všech velikostí. Jsem tu pár hodin a jsem unavený k smrti. Opírám se o sklo. Megapole Východu pulsuje kolem a unavuje mě už jenom svojí existencí.

Nechal jsem se odvézt ještě na protější břeh a místo dolů, čumím pro změnu nahoru na mrakodrap, kde jsem si před pár hodinama drtil čelo o sklo. Tankery na hladině řeky vypadají titěrně a sunou se pomalu mým zorným úhlem. Jsou jich stovky. Tohle mě nikdy nepřestane bavit. Kouřím a jen tak zbůhdarma zírám. Dívám se na hladinu, pod kterou někde bloudí možná poslední Delfínovec světa, nevidí ani na krok a znečištěná voda mu pomalu otravuje tělo. Nerozezná ani jeden tvar, jen hluk lodních šroubů a ve strachu čeká na svůj tichý konec bez potlesku. Nahoře nad ním ubíhá gigantická metropole. Nekonečná změť života a uspěchanosti, která upaluje světem tak rychle, že si ani nevšimla, že při tom úprku zašlápla jednoho z jedinečných obyvatel naší planety. Nábřeží se rozsvítilo do tisíců světel. Všude kolem mě žije Shanghaj. Nádherná výkladní skříň Východu, která právě vyprodala jeden ze svých dalších vzácných artiklů.