Právě vycházelo slunce. Ráno je v Číně někdy vidět. Během hodiny se skryje do mléčných mraků a bude vás opékat pěkně ze zálohy. Teď je ale těsně nad obzorem a vrhá dlouhé stíny do mého hotelového pokoje. To byl ale debilní nápad. Převaluju se na posteli, zvedám obočí a otvírám pusu, abych si protáhnul obličejové svalstvo. Dneska jsem prostě neusnul. Slunce se opírá do protější věže hotelu a odráží se od skleněných tabulí. Zavolal jsem na recepci. „Nemáte žádné vzkazy.“ Agenti mají jako obvykle zpoždění a to bude trvat několik týdnů. Že bych si dal cigáro? Takhle po ránu? Nechutný!

Dívám se na auto, které se odlepilo od chodníku. Asfalt je tak rozpálený, že skoro bublá. Podrbal jsem se na koleni a po zádech mi stéká čůrek chladnýho potu. Čínský léto mě pomalu obaluje a rozpouští jako jedovatý had. Kde se to pod tím mléčným nebem bere? Po ulici prochází Číňané s deštníky proti slunci. Je to trochu nepřirozený, když na to člověk čumí v létě. Lidi tady chtějí být bílí. Co nejbělejší. A u nás se na Rimini smaží vychrtlý čtyřicítky na slunci a sbírají za rakovinu kůže body na diskotékách. Svět je vtipnej. Zapálil jsem si cigáro a kouř mě nepříjemně štípe do očí. „Hello,“ pokřikují na mě okolojdoucí holčiny. Bílá stehýnka se míhají na slunci. „Hmm,“ zabručím napůl pro sebe a sednul jsem si na schody. Pryč jsou ty doby, kdy jsem nadšeně mával.

Nikdy jsem se nezamiloval do čínskýho jídla. Nejde to. Když mě přivedli poprvé do rybí restaurace na slavnostní večeři, pokoušel se o mě infarkt. Ve vzduchu se vznášel opar zkaženého masa smíšený s přepáleným olejem a odérem zpařené zeleniny. Tohle že je nejlepší restaurace ve městě? Snažím se polykat, abych v nose necejtil ten nasládlej smrad. Zvyknete si. Stravovací návyky Číňanů vám navíc taky moc vonět nebudou. Číňan nesmrká. Raději si tahá fífáky přímo z nosu a přímo u stolu. Pokud netopýr vydolovat nejde a je chycenej hlouběji, pak je čas si odchrchlat. Mně tyhle věci nijak zvlášť nevaděj. Hrával jsem osmnáct let fotbal a vím, že někdy je to v běhu potřeba. Jenže jak dokážou Číňani vychrchlat až z paty, tak to nedovedl ani starej Kadeřábek, a to byl Pan fotbalista. Tohle všechno se děje přímo u otočného stolu uprostřed sousta. Flusanec skončil s veselým plesknutím na koberci pod stolem. „Ííí,“ zapípal jsem si pro sebe a hledím na hustou omáčku před sebou. Připočítejte si srkání a hlasité mlaskání jako bonus. Jedna Číňanka naproti mně si pořádně krkla a podala mi talířek s mušličkama. Mráz mi po zádech nepřebíhal, pořádal si tam spíš něco jako hromadnou dance party. Najednou všude vidim ty malý částečky vzduchu. Letí ke mně. „Ne, děkuju. už jsem měl ráno...hlenýždě,“ vyheveroval jsem ze sebe debilní úsměv. A tohle tady budu snášet ještě nějakých pár týdnů.

Připadám si v tomhle hotelu tak nějak divně. Jako na Titaniku. Přebývám v luxusním apartmánu s prosklenou koupelnou v sedmnáctém patře. Mám VIP kartu, která mi nabízí využít všechny kratochvíle zmlsaného Evropana. Chodím plavat každé ráno. V bazénu jsem vždy sám. Poblíž se pohybuje jenom plavčík, kterej nejspíš neumí plavat, podle toho s jakým výrazem na mě kouká, když se pokaždé vrhnu do vody. Plavu a zvuk vln se rozléhá po ohromné místnosti. Nad hlavou mám nebe. Prosklená střecha tmavne podle toho, kolik slunečního svitu na ni dopadá. Zajímavý.

Fitness centrum zeje prázdnotou. Nastavil jsem si rychlost běžícího pásu a zapínul iPod. Běžím proti skleněné neprůhledné stěně a zírám do prázdna. Poslouchám svůj dech. Přetvařuju se a dělám, že mě to baví. Hlavou se mi honí myšlenky. Osamělost střídá odvaha a chrabrost. Bezmoc střídá beznaděj a apatie. Na masážích nohou jsem první zákazník, takže si vysloužím překvapení a masíruje mě všech dvanáct dívek najednou. No dobře, přiznávám. Jsou i hezké dny.

Mám hlad. Jsem tu už čtrnáct dní sám. Zhnusilo se mi už skoro všechno jídlo, který je tu možné pořídit. Všude cítím ten zvláštní nasládlej smrad. Jako když se vám zasekne za zubem včerejší zvratka. Výroba má zpoždění a jsou dny, kdy vůbec neopustím svoji luxusní, nasvícenou postel. Hekticky přepínám programy a ledabyle onanuju. Těžké závěsy ani neroztahuju. Jsem oteklej a v očích mám červené žilky. Nebaví mě nic. Večer půjdu zase dolů do baru a budu popíjet Jamesona z lahve, kterou jsem si tam zaplatil. Návštěvy McDonalda už mě neuspokojují. Zvedá se mi z toho keflu žaludek. KFC jsem si zhnusil už před týdnem. Na banánech nepřežiju. A cigára mě neuživí dlouho. Večer bloudím po hotelu. Procházím prázdné chodby a osahávám leštěnej mramor obložení. Nemůžu už spát. Spal jsem dva dny. Mám hlad. Dám si kafe a cigáro.

Půjčil jsem si od agentky elektrický skútr. Všichni tady jezdí na elektrických skútrech nebo kolech. Kvůli exhalacím, který v Číně astronomicky přesahujou povolený limity. Jezdí úplně potichu. Je to zajímavá změna. Člověk ani netuší, kdo ho srazil na záda. Vyrazil jsem dopoledním vedrem směrem k Tescu. Mám v apartmánu kuchyň. Ovšem bez nádobí. Rozhodl jsem se, že si příslušenství nakoupím a budu si vařit sám. Vařím k smrti rád. A taky tím vyřeším svůj problém s čínskou stravou, kterou moje tělo příliš neakceptuje a prohání mě s ní po městě od záchodu k záchodu jako naložený hovnocuc. Nastal ale drobný problém. Komplikuju dopravu. Číňané se mě snaží dojet, popřípadě zpomalit na mojí úrovni, a pokouší se vysledovat, jak je možné, že tady já řídím elektrický skútr. Drandím si to širokou ulicí a kolem sebe mám hrozen lidí. Všichni nadšeně pokřikují. Z okolních ulic vyjíždějí další zájemci o atrakci.

V Tescu to voní stejně jako v restauracích. Nakoupil jsem pánvičky, hrnce a nějakej ten bagr na zamíchání. Koření prodávají většinou v balení pro pětičlenou rodinu na rok a půl. Vybral jsem tedy jen to nejnutnější. Kupuju jasmínovou rýži, brambory, zeleninu a prostě všechno, co je potřeba, aby se dalo uvařit dobrý jídlo. Zástěra s obrázkem polonahé číňanky nesmí chybět. V batohu na zádech mi vesele cinká nádobí a já zase projíždím ulicemi. Hrozen zvědavců se mě statečně drží i poté, co třikrát za sebou z legrace objedu stejný blok budovy. Naopak jich přibylo. Zastavuju nakonec u krámku s chlebem a celá skupina zastavila společně se mnou. Obchodník má radost, protože se mu do krámu nahrnulo najednou díky mně mnohem více zákazníků. Nabral jsem bagety. Ostatní to vesele komentují a snaží si na mě sáhnout. Naskočil jsem opět na motorku a v růžovém triku vedoucího jezdce odjíždím pomalu směrem k hotelu Portman Plaza, kde mě peloton definitivně opustil.

Jasmínová rýže se smetanovou omáčkou a kuřecí prsa se zeleným pepřem. Sedím na posteli, koukám potřetí za týden na Spidermana 2 a rozmazluju svoje chuťový buňky. Dvanáctkrát kousnout a potom opatrně spolknout. Spokojeně vzdechnu. Snažím se pracovat, ale na notebooku se mi designy dělají blbě a inspirace se ptro dnešek nehodlá dostavit. Dávám přednost pornostránkám. Fungujou. No vida. Zaplaťpánbu.

Po pár dnech jsem začal konečně kontrolovat. Otvírám bundu za bundou. Zip je v pořádku. Knoflíky jsou, kde maj bejt. Co budu dneska vařit? Bramboračku. Ne! Pórkovou polívku. Nebo hovězí vývar? Uvidíme. Kapuce je dobře ušitá. Rajskou. Udělám rajskou polívku.

Barovej zpěvák ke mně přišel s mističkou a chce si přidat. V baru se rozneslo, že si „doma“ vařím a po počáteční nedůvěře se to různí lidé rozhodují vyzkoušet. Opatrně polykají sousta brambor s kuřecím na čínských houbách a čekají, jestli je postihne okamžitá obrna. Všichni si pochutnávají a surfují na mém notebooku. Mám v apartmánu pět lidí. Další den na mě zvoní uklízečky a smějou se, protože jsem zase jen v trenýrkách a s cigárem v hubě. Naznačujou zuby nehty, že by chtěly taky něco ochutnat, protože se dozvěděly, že vařím. Tak to se rozneslo rychle.

Na ulici v Číně se najíte líp než v dobré restauraci a já našel kus od hotelu zaplivanej krámek, kde smaží nudle s sebou. Jsou výborný. Za hodinu mám sice sračku jako bič, ale stálo to za ten sprint. Večer pohostím své agenty. Těstoviny carbonara a houbová polívka. Číňan na to zprvu koukal, jako kdybych ho nutil spáchat rituální seppuku, ale nakonec vylízal i hrnec, ve kterým jsem dělal omáčku. Mám zase hlad. Všechno mi sežrali. Ležím dneska potřetí ve vaně. Pročítám si oblíbený kapitoly z knížky Tři minuty věčnosti a snažím se nepřemýšlet. Nepřemýšlet o lidech, který mi chybí, o práci, která mě čeká, o nudě, která se mě snaží udolat za každou cenu. Hulím jako továrna. Ráno vychrchlávám věci, který by se hodily do sci-fi filmu. Chci domů.

Běžím po pásu ve fitness centru. Jsem tu sám. Sleduju svůj pohyb v tmavých sklech. Začínám se potit. Není tu s kým pořádně promluvit. Ubíjí mě to. Jsem uvázanej na jedno místo. Žádný dobrodrůžo se tentokrát nekoná. Dny které přežíváme. Dny které zmizí stejně jako se objevily. Dny které vás zabíjí. Pořád čekám. Čekám tak dlouho, až mě nuda zcela přemůže. Nemám sílu jít zase ven fotit, nemám chuť vyrazit večer do města, ani si obstarat aspoň nějakou nevěstku na noc. Číňané se mě snaží brát ven do restaurací, abych na ně nebyl naštvaný. Nedokážu jim vysvětlit, že bych byl raději, kdyby dodělali všechno včas. Zrychlil jsem, vymačkám ze sebe maximum, abych se aspoň trochu unavil, a nakonec jsem seskočil do prázdné místnosti a stojím v tichu. A tady stojím. V předraženým vězení a poslouchám klimatizační jednotku. Přede mnou jsou dny, které zmizí stejně jako se objevily. Dny které mě budou pomalu dusit a zabíjet. A jsou to dny, kdy mi zbývá jen ta kuchyně. Bramboračka. Udělám bramboračku. Rozběhl jsem se opět po pásu a sleduju sám sebe v tmavým skle. Běžím pryč z toho hotelu, pryč z nudy a přepychu, pryč od apatie a smutku. Pryč od týhle časový pasti...