Dneska se rozdělí svět. Na předtím a potom. Stejně jako každý rok, když se k obloze vznesou první rakety, které nenesou vyjímečně jaderné hlavice, ale dávku oslňujících jisker. Všichni se u toho sejdeme, zaáchjujeme si a život půjde zase dál. Bordel na ulicích se uklidí a po pár dnech lidi, kteří přestali z různě hloupých důvodů, začnou zase kouřit. Mám takovej skvělej cit pro tenhle den. Poslední roky mě dokáže překvapovat. Jeden novej rok jsem strávil odjezdem z basy, další s nějakou bengálskou chřipkou, kterou na mě pčíknul ten Číňan v Ningbu den před odletem domů, ale dneska to konečně bude něco speciálního. Dnes to mám pod kontrolou.

Nábřeží v Hong Kongu je narvaný lidma. Napěchované postavy se kymácejí jako vodní hladina a ve vzduchu se vznáší podivné vzrušení. Na ohňostroje nějak zvlášť nejsem, stejně jako na ožíračku během týhle podivný oslavy. Předsevzetí jsem si nedal a s klidem jsem zasunul do huby další cigaretu. Stojím tady už několik hodin. Na jednom místě. Snažím se nepít a doufám, že ty thajský nudle nebudou chtít ven, protože než bych došel na záchod, bude desátýho ledna. Bude to odvaz, jinak by tady přece nestál celej Hong Kong. Protější břeh je plný mrakodrapů. Známé panorama, které oblétává celý svět všemi mediálními kanály. Čistím objektivy a smutně pošilhávám na VIP terasu odkud se rychtujou ti šťastlivci s objektivem dvakrát větším než penis Huga Heffnera. Já stojím dole. Mezi ostatníma a trpělivě čekám, až někoho zradí močák, abych se propracoval o další místo blíž lepšímu výhledu.

Je devět večer a celé nábřeží je hermeticky ucpané lidmi. Postávají a posedávají kolem, hrajou karty, povídají si a fotí se navzájem na telefony všech brandů a jejich kopií. Operátoři si otvírají nová konta a čekají na svůj letošní příděl. Jsem hodiny bez pohybu. Kvůli takový blbosti. Chvílema mám pocit, že z toho nicnedělání exploduju. Nejradši bych skočil do moře a plaval tak dlouho, dokud by mě nepálily svaly. Jsem netrpělivej člověk a osm hodin na jednom fleku mi připadá jako potrhlá věčnost. Někdo v davu se uprdnul a vítr mi dopřál doušek kvalitního rektálního odéru. Otřásl jsem se. Možná trochu bilancuju uplynulý rok. Nevím jestli se mi dařilo nebo ne, ale stojím tady. Uprostřed svýho druhýho světa a dělám to co mě baví. To není zas tak málo.

V jedenáct hodin jsem zralej na infarkt. Okolí je natlakované jako asijskej papiňák a přes veškerou organizaci, která je tady asi stokrát víc na úrovni než u nás, se lidé vymykají kontrole. Dav křičí, protože někde kousek ode mě stojí na pódiu Jackie Chan. Nemám šanci ho vidět a neovládám stejné akrobatické skoky jako on, abych se na něj dokázal podívat. Vrátil se domů, protože v Hollywoodu z něj dělali tak akorát debila. Správný rozhodnutí, který si v tenhle den bezpochyby užívá. Já se vrátil taky. Sice ne domů, ale jsem stejně spokojený jako on.

Deset minut před půlnocí se masa lidí dala do nezadržitelného pohybu vpřed. Jako nešťastníci na Titaniku, kteří prchali před vlnou, které se nedalo utéct dál než k zábradlí. Někdo mě dloubnul pod žebra a já někoho naoplátku nakopnul do holeně. Ať žije novej rok. Nad zálivem se rozezněla hudba. Je to tady. Život na okamžik zatajil dech. Nad střechy mrakodrapů se vznesly první raketky a rozpleskly se ve světýlka, na které zíráme jako můry do žárovek v opuštěných ulicích. Zatím teda nic moc. Nechápu, proč se okolo ozývá vzrušené óchání.

Za pět minut se obloha zdánlivě uklidnila. První část je za námi a já se konečně prodral k zábradlí. Našteloval jsem si foťák a namířil ho nad vodu. Jdeme na to. Zírám do hledáčku a těkám nervózně po nebi jako afgánskej voják, kterej hledá střelu, která mu srovná barák se zemí. A nic. Potáhnul jsem nosem, abych získal vteřinu navíc pro mozek. Co je? Narovnal jsem se a civím kolem sebe. Lidé odcházejí. Kam jdete volové? Odtékají na trajekty a na zastáky autobusů. Co? Tohle je všechno? Větší ohňostroj mají snad i v Krnově! Promasíroval jsem si atrofované nohy. Osm hodin jsem čekal na tohle? Mám žízeň jako dromedár a v břiše mi hraje celej orchestr. Je Nový rok. Věnoval jsem okolí nepříčetný úsměv. Grmpffh! Týdny přemýšlení kvůli tomuhle. Ani jednou jsem nezmáčknul spoušť. Na nejvyšším mrakodrapu zablikal nápis 2010 a svět v tomto časovém pásmu vkročil do nové epochy.

V takových chvílích vždycky chvilku stojím a nemyslím na nic. Nechávám události protéct okolo, abych si srovnal věci v hlavě. Zvednul jsem telefon a zavolal mamině. Hovořím s ní v budoucnosti. Z jiného času než ve kterém se nachází ona. Zvláštní pocit. Atmosférické poruchy praskají ve sluchátku a já říkám věty, které znamenají všechno co pro mě znamená. Rozloučili jsme se a já nerozhodně vykročil do prvních minut novýho roku. A abych dohnal ztracený čas, ztratil jsem se v Hong Kongu a díval se kolem sebe. Na lidi a na svět, který se převrátil do novýho kalendáře. Opustil jsem pomíjivost ohňostrojových okamžiků, které za to nestojí a odešel do ulic velkoměsta. Udělal jsem první rozpačitý krok a jsem si jistej, že po těch debilních osmi hodinách to bude už jenom lepší. Někde u Causeway Bay jsem se začal od srdce smát. Život mi nahrává cynické příhody a dneska si ze mě udělal opravdovou prdel.