Nespavost je hrozná věc. Ráno jsem vyšel z hotelu oteklej jako Rocky Balboa po zápase a vlhké vedro se mě snaží přesvědčit, že je právě den a ne noc. Zoufale se mi chce spát. Chce se mi spát jako nikomu na světě. plesknul jsem sebou do auta a snažím se zaostřit na okolní budovy, který se koupou v ranním světle. Když nemůžete usnout, máte problém. Nikdy se pořádně neprobudíte a nikdy zcela neusnete. Nepamatujete si události, rozhovory, hodiny a dny. Časové úseky najednou přestávají dávat smysl a mění se ve změť psychedelických videoklipových odkazů v mozku. Proboha, co jsem dělal poslední dvě hodiny?

„Mr. Havlik?“ - Škubnul jsem sebou. Co se to do prdele děje? Sedím na poradě, kde už hodinu diskutujeme o problému, který je tak neskutečně malicherný, že je proti tomu nové CD Lucky Vondráčkové událost roku. Asi jsem chvilku neposlouchal. Posadil jsem se víc nakřivo a nervózníma rukama pohladil čalounění. Zírám na papír, nesmyslně popsaný poznámkama, abych nastartoval mozek, kterej si na pár sekund odjel na někam dovolenou. Pozoruju Číňany kolem sebe. Otevírají pusy a těžkopádně formulují anglická slova. Kulaté tváře bez rysů. Cigaretovej kouř mě štípe v oku. Nerozumím jim. Ani slovo. Nevnímám je. Stejně to, co říkají, nevede k žádnému řešení. Dotknul jsem se překližkového stolu. Příjemně chladí. Podrbal jsem se na neholený tváři a schválně jsem přitlačil, abych ucítil bolest. „Yes,“ odpověděl jsem, aby se vidělo, že na dialogu také spolupracuju.

Mínus čtyři hodiny do indickýho časovýho pásma. Plus tři hodiny letu do Bangkoku. Plus pět hodin čekání na plechové lavičce a čekání než se uvolní Comfort seats, abych se mohl na chvíli zhroutit na měkký. Mínus dvě hodiny spánku na Comfort seat, které nedobrovolně opustil jeden černoch, protože musel na záchod. Plus čtyři hodiny letu do Nového Dillí. Plus tři hodiny oprava charterového letounu. Plus dvě hodiny do Bombaje. Plus pět hodin přesun a čekání na spoj do Coimbatore. Mínus dvě hodiny spánku na mramorové podlaze s ukradenou dekou z Lufthansa. Plus dvě hodiny letu do Coimbatore. Plus hodina a půl cesty do Tirupuru autem s Indem, který nepochopil, který pedál je spojka a na co se používá.

Provoz v Indii je vražedný a ohromné, pomalované kamiony Tata vás míjejí o setiny milimetru. Jak sám Ind často říká: „Je to jako na horský dráze.“ Jak říkám já: "Je to kurva vo držku." Snažím se přesunout v čase kromě svýho těla i svoji mysl. V očích mám červený žilky husté jako delta Nilu a nevnímám moc věci okolo sebe. Kamiony se míhají za oknem a já se na ně nestihnu ani podívat. Mezi nimi hbitě proplouvají motorky jako plechoví žraloci kolem velryb. Nepřítomně zírám do krajiny, po které lítají igelitový pytlíky jako mírové holubice. Ty palmy mě nepřestanou bavit asi nikdy. I když jsem takhle unavený.

Posadil jsem se na schody před hotelem a pokouším se srovnat si události v hlavě. Ind mi sdělil, že bude mít s výrobou zpoždění. Jasně. Jak jinak. Kam se poděl všechen ten čas? Kde jsem ho promrhal, že se mi ho teď nedostává? Pracuju ve dne v noci. Připravuju se v duchu na tisíce variant, který by mohly nastat, a na všechny mám vymyšleno tisíc a jedno řešení. A nakonec skončím vždycky tady na těch schodech, kousek od bazénu, kouřím a kroutím hlavou nad tím, jak se to mohlo stát. Dívám se smutně na Inda a drbu se ve vlasech. Zapálil jsem si další cigaretu. Snažím se mu vysvětlit, že zpoždění není řešení a to, že mu kvůli tomu pokaždé neukopnu makovici, neznamená, že by to měl příště zkoušet znova. Přicházím o peníze. O čas! A čas je dneska zatraceně drahej. Kdo ho má? Chci to vědět. Najdu ho a nějakej si od něj koupím. V nejhorším bych ho i ukradl, kdyby to jinak nešlo. Cokoliv. Jen ho trochu mít. A možná i trochu spánku. Škoda, že žádnej čas nemám. Výhodně bych s ním obchodoval. Dlouhodobě výhodný byznys s časem.

Pět hodin a dvacet osm minut ráno. Plavu v bazénu, protože nemůžu usnout. V posteli už nemůžu vydržet, bolí mě celé tělo. Krk mám tuhej jako nepovedenej hovězí steak. Přistoupil ke mně hotelový poslíček a zdvořilým hlasem mě oslovil: „Tady nemůžete v noci plavat. Je to zakázané, pane.“ Vystrčil jsem ruce z bazénu a opřel se o mřížku, kudy protéká průzračná voda. Dívám se na poslíčka. Chtěl bych ho poslat do hajzlu, protože je to nesmysl. V hotelu skoro nikdo není. A za hodinu bazén otevřou tak jako tak. A Indové ani neumí plavat. Kdo by mě zachraňoval? Voda mi stéká po vlasech. Vydechnul jsem a nadechnul se. Několikrát. Vylezl jsem z bazénu a zamával na Inda, že už jdu pryč. Kolik je asi hodin? Jsem k smrti unavenej.

Plus tři hodiny cesta na letiště. Zácpa. Vůně spálenýho benzínu a nafty. Kroutím hlavou a snažím se rozhýbat zničená záda a krk. Asi jsem chvíli spal. Ind něco vypráví. Plus dvě hodiny let z Coimbatore do Bombaje. Pět hodin čekání v Bombaji. Plus devět hodin letu z Bombaje do Frankfurtu. Plus dvě hodiny čekání v kavárně ve Frankfurtu. Baterka v iPodu defnitivně zhasla. Kafe je vodový a cigáro štípe v krku. Plus hodina letu do Prahy. Plus hodina cesty do Plzně. Panák Jamesona na dobrý přílet v kavárně Anděl. Pár dní v kanceláři utopený v hromadě emailů. Plus 15 hodin letu z Frankfurtu do Xiamenu, mínus sedm hodin časovýho posunu, plus mínus, plus mínus…

Jsou čtyři hodiny ráno. Otevřel jsem oči. Spal jsem? Nebo přemýšlel? V noci mě navštěvujou události a lidé z posledních dní, ale i z daleké minulosti. Hovořím s nima. Řeším věci jinak, než se to stalo v realitě. Snažím se vrátit chyby, které jsem způsobil a změnit běh času. Snažím se vynadat debilům, které jsem potkal, ale nikdy bych si to nedovolil. Jen tady do tmy. Do ticha. Pro trochu zadostiučínění. Je úplná tma. Kde to jsem? V Xiamenu? V Ningbo? V Tirupuru? Vteřiny utíkají jako voda, která někde kape.

Sednul jsem si na posteli. Zdálo se mi, že dobíhám letadlo po letištní ploše a kličkuju mezi servisníma vozidlama. Jsem propocenej až na zadku. Ležím a zírám do tmy. Nemám moc času. Je třeba dodělat spousty věcí. Nějakou práci si vždycky najdu. Není lepší vyrazit časně? Kdybych začal dnes dřív, mohl bych si přes den ušetřit trochu času. Schovat si ho na horší časy. Na chvíle, kdy ho budu potřebovat. Úsporu do budoucnosti. Budu ho moci dát Indovi nebo Číňanům, až ho bude potřebovat. Plazím se do koupelny. Vypadám, jako kdyby mě v noci někdo zmlátil baseballovou pálkou. Poškrábal jsem se na čele. Rozsvítil jsem světlo. Kde to jsem? Asi jsem na chvíli konečně usnul. Koukám se na mobil. Jsou čtyři hodiny třicet dva minut ráno. Xiamen se pomalu probudil do dalšího rána a já s ním. Jsem podvodník s časem, který s ním neumí zacházet.