Povaluju se ležérně na pláži někde uprostřed pacifiku a dělám, že se nedívám. To my muži děláme dost často. Vypadáme jako kdyby nás nejvíc na světě zajímal zatržený nehet, do kterého dloubeme se strojovou pravidelností, ale přitom vidíme všechno podstatné. Jen koutkem oka. Říká se, že muži mají lepší periferní vidění. To proto, abychom mohli čumět na ženský a nedostali jsme hned po deseti sekundách po hubě. A při fotbale se to prostě jenom hodí. Ta Američanka, která se šteluje po pláži má na sobě tak miniaturní plavky, že je z některých úhlů prakticky nahá. Olízl jsem si suché rty, zvednul se na nohy, heknul a vyrazil fotit kohoutí zápasy. K vzteku.

Dilema, jestli je holka hezčí ve spodním prádle nebo nahá je stejně staré jako první hospoda a dodnes nikdo nenalezl před zavíračkou jednoznačnou odpověď. Začalo to už v pubertě. Pokud jsem chtěl vidět nahatou babu, musel jsem se jít podívat buď na mámu do vany, což nebylo úplně ono nebo jí ukrást její sbírku německých katalogů Quelle. Tam vzadu, někde kolem strany 236, nabízeli takové tejpy pod prsa, aby nevisely a nějaké super froté ručníky do nemecké sauny. Problém byl v tom, že obrázky byly tak mrňavé, že se s nimi nedalo pořádně pracovat. Zato sekce spodního prádla přímo překypovala sexuální inspirací. Tenkrát se ještě nosily takový ty mega bombarďáky nad kyčle, takže modelky vypadaly, jako kdyby měly zadek jako skříň z první republiky. Vůbec jsem si nedokázal představit, jak se dá takové gigantické zařízení obsluhovat bez hydrauliky. Máma se podivovala, proč jí v Quelle chybějí stránky, já žvýkal suché hovězí a vypadal jsem jako kdyby mě zajímal zarostlý nehet.

Doba se změnila a rafinovanost těch kousků milostné látky se zlepšila snad na maximum. Na některé modely by se měl dneska rozdávat návod k rozmontování. Nevím jak ostatní, ale poměrně často utíkám na stránky Agent Provocateur a nabíjím si sexuální apetit. Díky mým cestám dost často zůstávám na hotelech sám a všude jede Fashion TV. Po dvanácté hodině, kdy přestane vládnout Ježíš se tam děje hotové peklo. Už vím, že se těch kulatých zadků nemusím bát. Umím s nimi zacházet vcelku obstojně i bez hydrauliky a stálo mě to léta dřiny. Rozepnout práskačku si musel poprvé každý z nás. Ja jí tenkrát prostě roztrhal.

Rafinované spodní prádlo je vždycky báječný stimul. Věc, která nás rozpálí a je vcelku jedno, jestli to jsou buchary které nosila Bridget nebo takové ty tkaničky, za které stačí zatáhnout a opona se zvedne za dvě sekundy. Vždycky je to příjemné překvapení, ať už je pod kalhotama cokoliv. Protože když šmátráme svojí nenechavou rukou v těchto teritoríích, je v podstatě jasné, že se něco bude dít. Faktem je, že málokdy je čas na to, aby se holky vyfikly tak jako ty bambule z reklamy. Většinou všechno neladí tak dokonale, jako je to na vyretušoaných fotkách, ale tyhle detaily my prostě neřešíme. Ale pokud se někdy přihodí, že se na nás připravíte a skočíte do ringu ve vychytaných cancourech sexy látky, je to pro nás ohromná odměna. Máme si s čím hrát, na co se dívat, za co tahat a oddalovat rutinu, která se vkrade dříve nebo pzději do každé ložnice.

Často se přistihnu, že se v letadlech dívám na letušky a představuju si, jaké spodní prádlo mají asi na sobě. Dokážu se tím bavit celé hodiny a vím, že nikdy nedostanu odpověď. No, jednou, ale to byla z pekla klika. Je to jako hra se slovy. Příjemná zábava na hodiny nudy někde deset kiláků vysoko. Možná jsme jenom nadržení idioti, kteří z každého sexu nakonec udělají závody v dolování pánve, ale stačí nám jenom nakopnout mozek. Rozházet naše představy o jednoduchém milování a nasměrovat naše pohledy na kousky oblečení, které se tak ležérně povalují na kulatých křivkách ženských těl. Jsme pořád trochu děti a rádi si hrajeme. Jen to nikdy nepřiznáme. Vy taky každému na potkání nevytroubíte, kolik vážíte.

Spodní prádlo je skvělá věc. Zakrývá sice pro nás to podstatné, ale na druhou stranu nám zdůrazňuje, že je pořád o co bojovat. Dokáže nás vyburcovat k lepším výkonům, k pozornosti a pokud umíte být trochu kruté, bude před vámi za pár minut klečet debilně se usmívající nadržená hromádka štěstí, která vám bude zobat z ruky líp než ten nejvytrénovanější Kakadu. A přiznejme si to, někdy dokáže i podržet partie, které už nedrží tam, kde před pěti lety. Proč nás to tak láká je velice jednoduché. Protože nevidíme všechno. Jen tušíme a hádáme a pořád dokola přemýšlíme, jaké do sakra bude. Jsme všichni skoro stejní. Vy máte zámky a my klíče. Ale žádnej kasař nebude nikdy zcela spokojený, když se mu povede sejf otevřít na první pokus, protože by to jednoduše postrádalo tu správnou razanci.