Tak jestli mi tady v tomhle baráku neukradnou ledvinu, tak už asi fakt přežiju všechno. Číňan, kterýho znám tři a půl hodiny a kterej nápadně připomíná vyhazovače z šanghajský diskotéky na mě mává, abych šel dál. Ohlídnu se do taxíku, chvíli přešlapuju v olejový louži a nakonec vykročím. Nedivte se mi, taky byste se drbali za uchem, kdybyste měli vlézt do týhle díry. Ningbo se ponořilo do mrazivý noci a ve vzduchu se vznáší promrzající kapičky deště. Padají pomaleji než obvykle. Nikdy jsem tohle neviděl.

Panelák na periferii vypadá jako něco, co přežilo útok fosforem. Že má narušenou statiku je možné poznat pouhým okem. Dovnitř se vstupuje skrz autodílnu. Hala v minulosti zřejmě musela sloužit jako sklad uhlí a oleje. Všechny stěny jsou černý, na zemi se válí vnitřnosti z vozidel, který bylo třeba transplantovat. Prostor je ozářenej několika stropníma světlama a ze stínů sem tam vykoukne umouňěná tvář, která si chce prohlídnout toho podivnýho týpka s bílejma chlupama, kterej se kdoví proč táhnul až sem a myslí si, že tady něco najde. „Ni hao.“ Pokyvuju do tmy a cítím, jak se mi teniska zabořila do něčeho, co bych za světla vidět rozhodně nechtěl. „Mám já tohle zapotřebí?“

Jsem člověk, kterej řeší věci. Hledám řešení a možnosti, kudy se posunout dál. Dělám sám pro sebe. Honím čas po celým světě a naivně věřím, že někde v jednom bodě v budoucnosti ho doženu, podrazím mu nohy a na chvíli si oddechnu. Hledám možnosti. Způsoby, jak vyrobit to, co jsme si navymějšleli. Všechno jde, když se chce. Kdo vymejšlí tyhle kecy, tomu bych šel někdy nejradši naházet šutráky do oken. Schodiště se dá jenom stěží okomentovat. Do hovna jsem šlápnul až ve druhým patře, protože se jejich frekvence zvýšila natolik, že jsem je prostě neuhlídal, stejně jako když hrajete poslední level Space Invaders. Následuju Číňana, kterej stoupá s hbitostí pantera a snažím se dávat pozor na cestu před sebou. „Co je tohle zase za smrad!“

Mám Čínu rád. Nedá se pochopit. Nedá se v ní vyznat. Pokaždé, když už máte pocit, že vám otazníky zapadly do správných šuplíků, stane se něco, s čím si prostě váš mozek neví rady. Vždycky je to tak. Už roky. Čím komplexnější pohled získáte, čím víc lidí poznáte, tím víc se věci komplikujou a těžce se vám vynáší jednoznačný soudy. Čína je prostě zvláštní. Prakticky by neměla fungovat. Je jako Matrix, kterej funguje podle svýho vlastního tajnýho kódu. Je na vás, jak k ní přistoupíte. V pátém patře bydlí dělníci. Dlouhá chodba s opadanou omítkou a zatemněná okna. Trochu to připomíná obrazy z války. Je tu zima jako ve Vladivostoku. V rohu u schodiště stojí kuchař ve stylový čepici a míchá ohromnou vařečkou polívku v gigantickým kotli. Kuchař vypadá jako kdyby hodinu před tím musel asfaltovat chodníky. Smrad, kterej se line z hrnce se dá slovy jen těžko popsat. Ne…nedá se to popsat.

Ve vybouraných zdech leží Číňani. Přikrytí spacákama a hromadou těžkých vlhkých dek. Zabořeni v kapucích a svetrech mě sledujou z toho malýho teplýho ostrůvku, kterej si pro sebe ukradli. Těžko se mi ten pohled oplácí. Viděl jsem už po celým světě spoustu divnejch věcí. Viděl jsem věci, na který se nedá zapomenout. Znám tyhle pohledy. Je v nich pohrdání, závist, strach a obdiv. Jsem ikona světa, kterej tihle lidé nikdy nebudou mít. Jestli je lepší nebo horší je čistě akademická otázka. Ale když se tak na sebe díváme, víme, kdo by s kým za nic na světě neměnil. Vždycky je to tak. Časem otupíte. Pomine šok, překvapení, výčitky, zhnusení i chuť změnit ten prašivej svět.

Továrna samotná je v posledním patře. Pečlivě zakrytá okna, zatuchlej smrad a hromady bordelu. Je to textilka. Dělám do textilu. Prošel jsem už tolik továren, že se z toho někdy motá hlava. Ty velký, megamoderní a superdrahý komplexy, ve kterých s váma jednají jako s posledním podržtaškou i v těch nejmenších, se slepicema na dvorku a dírama v oknech. Vždycky nějakou najdu. Pokaždé se někde s někým domluvím. Řeším problémy. Musím najít cestu, kompromis a dost často musím i ohnout hřbet a spolknout svý ego. Tahle továrna, ve který si právě zapaluju cigáro, vyrábí padělky. Ne ty z tržnic, kde máme celkem jasno, že to co kupujeme není pravý. Tahle továrna dělá padělky, který si potom kupujou obchodníci do normálních krámů. Nepoznáte to. Koupíte si svojí oblíbenou značku, vysypete horentní sumu za nanoextrametaltech materiál a nikdy vás ani ve snu nenapadne, že jste si právě koupili bundu z týhle prapodivný fabriky. Mezi náma, ono v těch materiálech zas tak moc velkých rozdílů není, je to vlastně jen otázka dobrýho marketingu. Ať žije Gore.

Ne, nesháním poadělky zboží. Nejsem padouch, kterej by chtěl v Evropě prodávat Adidas pod rukou a nejsem ani odvážnej dobrodruh, kterej si tu všechno fotí a potom nechá slavně celou fabriku zavřít, odhalí gigantický řetěz konspirace a zničí definitivně asisjkej trh s padělaným zbožím. Jsem tu, abych dokázal vyrobit. Vyrobit rozumně a aspoň trochu kvalitně. Vyrobit pro sebe. Věci, který jsme sami vymysleli. A podle mý čínský spojky to tihle lidé umí kvalitně. Co dělají jindy je mi jedno. To je jejich věc. V Číně to tak chodí. Když po fabrice běhají prasata a slepice ještě neznamená, že neumí šít. A to, že nějaká továrna někde stojí ještě neznamená, že tam bude i zítra. „Tady na tom stroji si každý týden jeden člověk ustřelí prst.“ Ukazuje mi manažer továrny. „Chcete si to zkusit?“ – „Ne, děkuji, snad jindy.“ Odpovím s úsměvem. Rád bych si večer podrbal prdel všema pěti.

Sedíme na dřevěných sedačkách, který mají snad všude stejný. Lakovaný náhražky dřeva. V ruce kelímek s horkou vodou a všichni pořád kouříme. Připadám si jako na nějaký pošahaný komunistický poradě. Kdo v Číně kouří, to je chlap. Jakmile jednu dohulím, doslova po mě hážou další. Tak tady tak sedíme jako shluk kouřících továren a debatujeme o hovně. Nic konkrétního se nedozvím a nic konkrétního jim neřeknu. Jen se dívám. Na Číňanech je dobře poznat, jaké mají úmysly. Po letech se naučíte orientovat v pohybech a gestech, který bývaj nečitelný. Naučíte se nejdřív poslouchat a dívat se a až potom mluvit. Hodně Evropanů podléhá pocitům, že když vběhnou do Číny, ošukají první štětku a začnou na Číňany řvát jako pominutí, že jim celej svět padne k nohám a všichni hned udělají, co jim řekne. Potkávám tyhle týpky po hotelech. Vídám je v Karaoke barech. Zdravím je v ulicích, kde stojí bordely. „Taky se vám tak špatně dejchá?“

Už asi pět minut mě něco nesnesitelně škrábe v krku. Nutí mě to ke kašli. A sakra, tak to budu asi nemocnej. To mi tak scházelo. Ohřívám si ruce o kelímek a sleduju Číňany okolo sebe, jak debatují nad vzorkem, kterej jsem jim přinesl. Všichni pokašlávají. To máme z těch hnusnejch cigaret. Ale že je tady nahulíno. Čínani už kašlou skoro za každým slovem. Nenapadne je třeba se zastavit, zahodit cigáro a říct: „Ty vole Franto, tady něco smrdí ne?“ Nic. Kašlou, dusí se, ale nehnou ani brvou. Pod stropem se line kouř. Jde to sem z chodby. Poklepu Leemu na rameno a ukážu nahoru. „Óóó´.“ Strhne se blesková čínská výměna názorů, která připomíná kulometnou palbu. Nakonec opouštíme kancl. Na hodbě to vypadá jako při cvičení CO. Běžím sehnutej ke schodům a přehazuju si bundu přes makovici. Skvělý! Najdou ze mě jenom zuby hned vedle těch tři hoven na druhým poschodí. Ideální konec dobrodruha.

Od hrnce s kuřecíma pařátama chytnul stul a deky. Kuchař zřejmě vypadl z okna, protože beze stopy zmizel. Chodbou se občas ozve hrdelní čínský skřek a společně se zaměstnanci prcháme dolů jako krysy z potápějící se lodi. Vyběhl jsem před panelák a sleduju, jak se z horních černých oken valí sloupy dýmu. Lee mě vezme za rameno. „Musíme vypadnout.“ Zaměstnanci prchají se spacákama v ruce a mizí za nejbližší rohy. Chvíli ještě stojím a sleduju to podivný divadlo. „Sakra.“ Naskočili jsme do auta a pár kilometrů od toho černýho domu jsme potkali policejní vozy, který za pár minut najdou v uhašeným poschodí zbytky ukradených duševních vlastnictví. Továrna zmizí. Vyroste zase někde jinde. V jiným paneláku, kterej bude hledat někdo jako já. Už jsem nikdy takovou nenavštívil. Lee se drží volantu. Řídí trochu v předklonu. Vždycky se mu směju. „Nemáš chuť na sushi?“ Podívá se na mě. Na okna vozu dopadají promrzlý kapky deště. Padají trochu pomaleji než je obvyklé. Je mi zima. „Ty si dáš sushi a já kafe a cigáro.“

napsáno pro blog respekt.cz