Telefon zazvonil a já se ve stejnou chvíli vztyčil na posteli jako kdyby do mě někdo pustil elektriku. Vždycky se děsně leknu když mě něco najednou probudí. Jednou se mi to stalo v letadle z Bangkoku a tomu Portorikánci vedle mě jsem málem zdarma udělal resekci žaludku. Okna hotelovýho pokoje jsou zatemněný. Vytvořil jsem si umělou tmu, protože venku zuří den a já už dva z nich nespal. Časovej posun mě vodil po světě jako loutku se kterou si ledabyle postrkoval po šachovnici. A když jsem konečně zabral, někdo zavolá.

„Hreffhp! Haló? Kumare? … Říkal jsem ti, že… Co? Fakt? Našel jsi ho? Kde?“
Vyskočil jsem z postele a trefil se do trenýrek na podruhé. K vzteku. Zejtra už to musím trefit napoprvé, jako Pája. Vyběhnul jsem před hotel a vystrašil dřímajícího hlídače. Obličej mám oteklej jako po botoxu. Nasadil jsem si brychtovky a napil se coly. Bublinky mi rozpíchaly mozek. Naskočil jsem do rikšy. Už jsem dobrej. Uf. Tříkolka prdí směrem k tržnici uprostřed Tirupuru. Tam čeká Kumar. Můj obchodní agent. Rýmuje se to s dement. Až tady v Indii mi tahle rýmovačka začala dávat smysl. Ale dneska Kumar zabodoval. Našel to, co hledám.

Procházíme s Kumarem přeplněný tržiště. Jednolitá masa lidí a zvířat, která se hrne kam se jí zrovna zachce. Utřel jsem si zpocený čelo. Připomínám někoho po nepodařený odvykačce a Pokud mě žaludek neklame, budu mít odpoledne i sračku. Nohama víříme prach a já jsem hrozně utahanej. Vůbec nevím, jak jsem se sem dostal a co tady vlastně dělám. Probudil jsem až teď. Hledám člověka kterýho jsem v životě neviděl. Proč? Je to jednoduchý. Když chcete něco udělat ve zdejších továrnách, musíte nejdřív zaplatit. Tady vládne ulice. Dáte zálohu a potom se možná dají věci do pohybu. Jinak to nejde. Z ruky do ruky. No a občas tky narazíte na někoho, kdo je línej, vychcanej nebo to jednoduše neumí. Indové umí kecat. Jsou to v podstatě cigáni. Nevadí mi. Mám je svým zvláštním způsobem rád a nejsem rasista. Ale měřím stejným metrem. A tenhle ferda, kterýho hledáme už druhej den zkasíroval prachy a slehla se po něm země. Nejde o žádnou extra částku. Ale jsem nasranej a pro mě je každá kačka dobrá. Nechci aby se mnou vyjebával nějakej Ind kterej si myslí, že když jsem bílej, tak si neporadím. Přepočítal se. Brodím se lidma a dívám se zbůhdarma po tržišti. Moc hezká slepice. A klove, vida. Au.
Kumar náhle ztuhnul jako surikata, což byl v jeho repertoáru zcela nový pohyb a dloubnul mě do žeber.
„Au, co blbneš."
Můj agent se otočil: „Támhle je. Ten s tím knírem."
Všichni v dohledu mají knír blbče, dokonce i některý ženský. Mhouřím oči proti slunci a snažím se identifikovat toho vykuka. Nepamatuju si ho. Je to už skoro půl roku. Razíme si dál cestu davem a já spolehám, že v daný okamžik poznám toho pravého jako princezna z pohádky. Něco se pohnulo a vystřelilo do davu, jen zapleskaly pantofle. Mám prostě dobře zapamatovatelnou tvář nebo co. Vyčůraný Ind se rozběhl davem. Došlo mu konečně, že to nebyl dobrej nápad. A tak vymyslel ještě horší. Jsem dobrý běžec. Vždycky jsem byl. A jsem neuveřitelně umanutej běžec. Nevzdávám se ani když ze mě lezou střeva nosem.

Už víte, proč si na sobě nechávám Conversy? Skoro jsem si přál aby utíkal. Přehodil jsem tělo do pohybu. Přeskočil jsem Indku babku s melounama která jen hýkla a já se jí stihnul ve vzduchu i omluvit, prosmýknul jsem se skrz dřevěnou konstrukci stánků a vyběhl do provozu na ulici. Vozidla se sunou stejným způsobem jako dav. Hromada troubícího šrotu. Přeskočil jsem kapotu auťáku přede mnou, oběhl slona s týpkem, kterej vybírá peníze za to, že vám jeho velký svěřenec nerozšlape káru na součástky. Indové vylézají z vozů a snaží se vidět maximum z představení „psychopatický Evropan skáče přes auta“. Drobnej Ind s knírem se mihnul před taxíkem Tata, zahlídnul jsem ho a proskočil jsem kolem obřího náklaďáku, odrazil se od projíždějící Toyoty a zaklel jsem. Člověk si musí umět věci vyměřit. Přeskočil jsem plůtek, šlápnul do hovna, vztekle zasupěl, rozběhl se po zídce a jednou nohou po kroku vždy rychle zatřepu. Seskočil jsem se do boční uličky, minul babču v sárí, která zakřičela jako jeptiška, natáhnul jsem ruce před sebe a chytil právě probíhajícícho Inda, který zdrhal vedlejší ulicí a myslel si, že mě setřásl. Jackie Chan hadr. Chlápek se zatřepal jako zcepenělá kočka. Zašklebil jsem se mu do obličeje. Začal naříkat, protože dostal strach, že z něj ty prachy, který jsem mu dal, vymlátím nazpátek. Jenže to já nechci. Já chci to co mi slíbil.
„Máme ho,“ zajásal Kumar, když nás po půlhodině doběhl.
Věnoval jsem mu sarkastický pohled. Tlusťoch zastavil vedle nás a opřel se kolena. Zasupěl.
„Řekni mu, že jedeme do továrny.“
„Hrmmmffff…jo.“

Co to je? Kde to jsem? Otevřel jsem oči do tmy. Všude tady smrdí toluen. To jsem konečně skončil na dlažbě a jsem s feťákama někde u výměníku? Super. Budu mít mozek jako pýchavku. A spousta věcí bude jednodušší. Je mi vedro. Zvednul jsem se z hromady hadrů, svázaných do kulatých hromad a zapálil si cigáro. Přízemní stavba má propadlou střechu, kterou dovnitř proudí měsíční světlo. Pod pár lampami se rozkládají do dáli dlouhý dřevěný stoly, na kterých je roztažená role látky. Indická tiskařská dílna. Žádný stroje. Všechno pěkně po staru jako za bracha Gutenberga. Sítotiskové stroje stojí v koutě a roztahují svoje konstrukce jako neposední pavouci. Otvírám a zavírám pusu, abych prokrvil obličej a donutil mysl dostat se do stejnýho časovýho pásma jako mozek.

Oknířený Ind, kterého jsem lapil na tržišti pobíhá kolem stolů a tiskne vzory na látku, tak jak mi slíbil. Měl to mít hotové už před třemi týdny, ale slehla se po něm zem, jakmile dostal prachy. Musel jsem přeletět světadíl, abych je oba donutil něco udělat. Tlusťoch Kumar přede mnou hraje důležitýho a peskuje hubenýho knírače k většímu úsilí. Zákon padajícího hovna. Já seřval Kumara a ten teď prudí tohohle prcka.
„Proboha, jak to děláš? Tys snad v životě netisknul!“ Zírám na ledabyle potištěnou látku.
„Dej to sem, ty idiote."
K něčemu mi nakonec bude dobrý, že nás na škole místo počítačů učili tisknout jako předminulým století.
Je to zvláštní svět, když víte, kam máte jít a co tam přesně udělat. Je to podivný, když vás okolnosti zaženou až za hranice všední rutiny a obyčejných dní. Můj svět se ztenčuje. Utíká mi mezi prsty. Díky krizi. Díky času a díky vlastní neschopnosti. Jediné, co můžu, je učit se. Učit se dotáhnout věci do konce, i když mi to bude proti srsti. Proklestit si cestu skrze překážky až nahoru ke světlu. Proč nám to vždycky dojde až ve chvíli, kdy je obtížné věci ovlivnit? Necháváme se obelhávat a okrádat jen proto, protože naivně doufáme, že se hraje na úrovni.

Chci po kníračovi polovinu peněz zpět, protože jsem musel přijet až do týhle indický díry, chytit si ho a ještě si půlku nákladu vytisknout sám. Ind se kroutí jako kobra bez hlavy, prosí, křičí, nadává a žadoní jako nějaká ilustrace z Pohádek tisíce a jedné noci. Nemám na tohle čas. Letí mi letadlo. Všichni mě okrádají. Jako nenažraní krabi uždibují kousek za kouskem. Nemůžu to nechat bez povšimnutí věčně. Dlužím, kam se podívám, a vysvětlovat přátelům, že jsem jim jejich investice neukradl je už poněkud únavné. Musím to dotáhnout do konce. A musím to dokončit v rozpadlých chatrčích i v mramorových chodbách. Nemám na výběr. Už nemám kam utíkat. Kudy couvat, a jak se vrátit domů. Jen proto, že lidi jsou nespolehlivý zrmdi.
Sebral jsem u stěny ocelovou tyč na srovnávání tiskových forem a nadhodil si jí v rukách: „Jak chceš," zašeptal jsem směrem ke kníru. Postavil jsem se k sítotiskovýmu stroji, napřáhnul se a urazil z něj držák na síta se všema hejblátkama. Ozval se výkřik ... a nic víc. Pokrčil jsem rameny. Napřáhl jsem se. Křik.

Přišel jsem na pokoj někdy kolem půlnoci. Posadil jsem se na postel a lehnul jsem si. Za chvíli jsem se zase posadil. Neusnu. Vím to. Dneska neusnu. Sebral jsem cigára, objednal si kafe, vzal si notebook a šel jsem si sednout dolů k bazénu. Noci jsou letos nádherně teplé. A sedět mezi palmama a vyřizovat si emaily se mi jen tak běžně nepoštěstí. Mám na to celou noc. Pustil jsem si The Subways a otevřel jsem první zprávu. „Enlarge your penis.“ Hm. Jak to ví?