Tisíce a milióny světel září a útočí na mojí sítnici. Sedím jako opařený, skoro jsem zapomněl dýchat. Nevnímám mokrý hadry, který se mi lepí na kůži, ani pramínky vody, který mi stejkají mezi vlasy. Trvá je to jen pár okamžiků. Pár prchavých sekund, pro který jsem se plahočil hodiny, a to jsem ani netušil, že tohle uvidím. Mozek se vypnul. Jakoby byl úplně prázdnej a někdo mi zmáčknul tlačítko absolutního vymazání. Proto patrně ta slina v koutku. Sedím v kamenné temnotě a čekám, jestli se mi ještě jednou ukáže ten zázrak, ale je to pryč. Zbylo mi jenom těch pár sekund, který mě na chvilku odnesly z reality a tíživosti tohoto světa. Do prdele, jenže jak se teď dostanu zpátky?

Poslední dobou se mě lidi často ptají, kde beru na tohle flákání po planetě čas. Musel jsem se zeptat Chozeho, mýho společníka. On mi řekl, že to také neví. Pravdou je, že většina mých cestovatelských onanií vzniká z důvodu nespolehlivosti dodavatelů a mé neochoty, dřepět týdny v jednom hotelu na jedné záchodové míse. Okolo je vždycky něco k vidění a kromě toho, neutrácím za hadry. Ty si vyrábím sám. Jsou čtyři ráno. Před dvaceti minutama se mi podařilo konečně usnout. Taxikář zabušil na dveře přesně ve čtyři a vesele se na mě usmál. Mžourám na ten rozesmátej ksicht. Znal jsem chlapa. Měl psa který byl po ránu vždycky také veselý, tak ho prodal Číňanům a ti si z něj připravili udělali fajnovou večeři. Mrzutě na taxikíře mávnu a plazím se po hotelu, abych na se dostal do života. Navlíknu na sebe triko, sbalím foťák a trhavou chůzí, jako člověk stižený leprou, se potácím k autu.

Díky moderní komunikaci se člověk stává stále více osamělým. Všechny ty MSN, ICQ, Yahoo a Skype vás jenom vzdalujou od vlastní možnosti, sdílet s člověkem svoje prožitky, svoje gesta, intonace. Zrychlené proudy informačních toků, emailové konverzace o ničem, vynechané řádky, přeposlané zprávy. To vše precizně pročištěné stěnou virových databází a ověšeno strukturami spamových filtrů. Drtivá většina informací, který rozesílám do světa, nedává valného smyslu. Pročítám si ty hromady textu, které nemají žádný význam a naprosto nekorespondují s realitou. Otázky, sliby, nesrozumitelné větné konstrukce, falešné termíny, nedodržené dohody. Je to úplně jiný vesmír. Jiná realita. Elektronická verze dokonalého postupu. Chci žít v tom datovém světě. V něm je moje výroba hotová včas a nejsou s ní žádné komplikace.

Musel jsem usnout. Znáte ten pocit, kdy se probudíte a nevíte, kde jste, co tam děláte a proč proboha necítíte ani jednu ruku. Ty prášky na spaní, to je teda vynález. Mívám i normálně noční můry, ale tohle je opravdový úlet. Nechce se mi zvednout. Déšť. Už dva dny v kuse. Stále stejně bubnuje na okna a automobily, ve kterých se nacházím. Ten rytmickej tlukot mě už přivádí k šílenství. Ráno, v poledne, večer i v noci. Pořád. Ten nekonečnej pláč z nebes stéká po kapotě a zamlžuje okna. Voda. Všude jenom voda. Jakoby se příroda promítala přímo do mýho mozku a přizpůsobila svoje rozpoložení tomu, co v tý mojí hlavě viděla. Tuny vody dopadají na exotickou krajinu za oknem, která je rozmazaná, jako obrazy depresivních impresionistů. Promnul jsem si oči a posadil jsem se. Taxík se sune krajinou a Ind žvejká nějakej hnus kterej ukrutně smrdí. Dám si to taky.

Nespal jsem skoro tři dny. Prostě to nešlo. Nejde to, když se do toho nutíte, pak jen pomalu sledujete, jak se do pokoje vkrádá denní světlo, skrz škvíru v zatažených závěsech. Jako zpomalený film. Zívám, pálí mě oči, otáčím se na posteli, ale nic nepomáhá. Zůstávám poslední dobou příliš často sám se svým vědomím. Se všema otázkama, bolestma a depresivníma myšlenkama, který se usadily na mým myšlení a nechtějí mě pustit zpátky do mý hlavy. Nedají se obejít, tak je jen pomalu rozplétám a hledám k nim ty správné klíče. Chci jinej mozek. Nějakej normální. Kolik to může stát. Ukradnu ty prachy. Mám v hlavě mračna plná deště a marně čekám na sluneční svit.

Starý Ambassador se zahoupal, jak odbočil z dálnice na vedlejší cestu a pročísnul hlubokou kaluži, která ohodila boční sklo. Silnička se dál kroutí do vrchu, nahoru do hor. Do země padajících vod. Vodopády. Lákaly pohledy lidí už od nepaměti. Shlížet na řeky, které se snášejí prostorem, se snad nikdy v životě neomrzí. Voda, ten nezkrotnej živel, kterej si dokáže prorazit cestu, kam se mu zachce. A když to dál nejde, prostě skočí. Nespoutaná a zdánlivě nekonečná zásobárna energie. Všude kolem se rozprostírá nasáklý prales a když v něm stojíte, slyšíte jen vzdálené šumění deště, narážení kapek, které se nastřádaly na jednotlivých listech a vodu, která vám protéká v potůčcích pod nohama. Příkrov rostlin je tak hustý, že na zem dopadají jen jednotlivé gigantické kapky. Ohromné klenby košatých stromů staví pohyblivé katedrály, kam až jen dohlédnete. Dokázal bych tu stát celé dny. Jen kdyby se mi tak moc nechtělo spát.

Nad megalomanským vodopádem je ticho. Jen o kousek výš, pracuje pár Indů v lese a snaží se pokácet vzrostlé bambusy. Stojím na konci skály a dívám se do hloubky na padající vodní masu. Neslyším skoro žádný hluk, jen vzdálené tlumené dunění. Horní tok je klidný, jako přístav před bouří. U břehu nabírají vodu do hliníkových džbánů čtyři Indky v zelených sárí. Okolo pobíhají desítky opičáků a hrajou si s ocasy nebo vybírají blecháče. Sedím na kameni, nejblíž vodopádu a mám nutkavou potřebu skočit. Roztáhnout ruce a vznést se nad ty rozbouřený vody, který klesají do skalnatýho údolí, vyletět až nahoru, nad hustou vrstvu ubrečených mračen, prorazit je a zastavit se až pod sluncem modrou oblohou. Kamarád ve snech lítá. Říkal mi to. Já vždycky spadnu. Je to prý známka nezdravého spánku. Nepřekvapuje mě to.

Mraky se ženou na západ a kroutí se jako nenažraná chobotnice. Zase se rozpršelo. Klesám úzkou stezkou dolů k patě vodopádu. Kapičky vody mě šimrají v obočí a občas nějaká dopadne na tvář. V údolí panuje pekelný řev. Tisíce tun vody řežou do skal každým dnem a propukají v ohlušující rachot. Déšť se mísí s kapičkami vody, které vypouští do vzduchu razance vodopádu. Když stojíte naproti němu, na skalisku, cítíte tu sílu, která se vás snaží porazit. Miniaturní kapičky vody bičujou tváře a během sekundy je všechno mokré. Foťák jsem sklidil do batohu, tady je mi k ničemu. Stojím tam a oddávám se nárazům vody, která se snáší z nebe. V celém údolí panuje, oproti vršku skal, nervózní neklid. Vítr, voda, země, skaliska, všechno je v pohybu. Vegetace je promočená a propadáte se do bahna až po kolena. Totální zmatek a ohlušující rachot, stejně jako v mojí hlavě. U břehu stojí chlápek, kterýho jsem zahlídnul v lese, jak kácí bambusy. Mává na mě rukama. Sakra. Co chce. Cigára jsou vlhký, takže musím vydržet bez dopingu. Aspoň nějaký pozitiva.
„Chceš vidět tajemství?“ nakloní se ke mně Ind, který nejvíc ze všeho, připomíná Pygmeje a tváří se tajemně, jako Morgan Freeman.
Jsem proti němu obrovskej. Chvíli přemítám a zvažuju, jestli mě chce někde obrat, ale nakonec, co by mi mohl vzít. Mokrý cíga, ruličku hajzlpapíru, která připomíná želatinový medvídky a foťák. A to tajemství mě láká, i kdyby stálo za hovno.
„Jo, jasně, chci.“
Ind přikývne a přikloní se: „Ale je to nebezpečný, musíš dávat bacha.“
Vyfouknu z nosu kapičky vody. Skvělý. No co, uvidíme. Skřítek vyrazil hbitě po kamenech k vodopádu. Sundal jsem si pantofle a vyrazil do mlhy za ním.
Nechápu, jak to ten člověk dělá, ale poskakuje po ohromných kluzkých balvanech, jako kdyby měl na chodidlech povlak od Pirelli. Plahočím se za ním po čtyřech, jako nemotorná troska. Občas sjedu pár metrů po kameni dolů do soutěsek a tůní. Kurva, džíny z Ameriky. Tohle doufám nebyl had, co tady proplavalo. Jsem špinavej a mokrej.
Stařík vždycky trpělivě čeká, než se vydrápu nahoru, jakoby se mi vysmíval a suše povídá: „Já jsem říkal, že je to nebezpečný.“
Rozumbrada. Vyškrábal jsem se na nohy, ignoruju odřený záda: „Jdeme. Jsem ok.“
Blížíme se přímo k hraně vodopádu. Ohlušující rachot, vichr a ještě víc kluzké kameny. Držím se na nohou jen silou vůle. Strženej nehet ani nevnímám. Jak to ten hajzlík dělá? Připadám si nasáklej jako houba, nemotornej a pomalej. Ind se na mě ohlédnul a… zmizel. Ten magor vlezl do toho vodopádu. To je vůl! Co teď?
Držím se na kameni, jako vyplavená chcíplá věc. Napínám svaly, abych se nespustil do vířivých vod a čekám, co se bude dít. Najednou je tam zase, ukazuje mi, abych šel za ním. Je to šílenec. Chce mě zabít, to je tutovka. Vrávorám k padajícím sloupům vody a bojím se jako malý dítě. Doslova se klepu. Hrdina. Všude vládne absolutní řev a není slyšet vůbec nic. Je to tak ohlušující, až to zní skoro jako ticho. Neslyším vlastní křik. Nic. Všude je voda, naráží na mě, kloužu, ještě krok. Ještě jeden. Do háje.

Ticho. Všeobjímající měkký ticho. Sedím na zemi. Je na mě bídnej pohled. Jsem promočenej jako hadr na podlahu, utírám si obličej a rozhlížím se na všechny strany. Jeskyně. Vzadu za vodopádem.
Ind sedí na bobku až vzadu a šklebí se: „Tajemství.“ Pošklebuje se jako opičák a kýve hlavou.
Chvíli si ho prohlížím. Sedíme tam spolu. Dívám se na padající vodu, která vyplňuje vchod do jeskyně. Je tu ... ticho. Sedím, koukám. Nemyslím na nic. Jsem unavený a chce se mi spát. Sleduju jen tu padající vodu. Je to nádherný.

Kdysi si jeden člověk položil otázku, proč je vlastně v noci tma. Protože pokud je ve vesmíru nekonečné množství hvězd, muselo by být, v každém jeho bodě, neustále nekonečně mnoho světla. Zpochybnil tak vlastně tezi o nekonečnosti vesmíru. A jak jsem tak seděl v tichu řvoucího vodopádu, skrytý před venkovním světem, skrytý před tím ničivým rachotem, který panoval na jevišti, obloha se na pár sekund rozestoupila. Paprsky slunce zalily padající vodní sloup, který se rozzářil miliardou světel. Přimhouřil jsem oči, před tou záplavou světla. Do duhovek se mi zabodlo nekonečně mnoho hvězd a po zádech mi přeběhl mráz. Zapomenete dýchat, přemýšlet a hýbat se. Jako by se mi do hlavy zaříznul oslnivý meč. Jako kdybych měl možnost nahlédnout někam dál. Někam, kam už nesahají hranice racionálních úvah. Jakoby ty hvězdy, které zářily jako nebeské brilianty, rozpustily na pár sekund těžký černý starosti, který se mi usídlily v hlavě a rozehnaly je do stran, tak, abych mohl zase uvažovat. Možná ne. Možná se mi to jen zdálo. Ale, něco se změnilo. Cítím to.

„Kde jste byl, už jsem se o vás trochu bál,“ povídá mi taxikář, kterej celou tu dobu posedával pod bambusouvou stříškou nahoře na parkovišti a házel sušený banány nějkýmu vypasenýmu opičákovi. Připomínám věc z bažin. Cesta zpátky nebyla z nejlehčích a na tu chvíli, kdy jsem spadnul přímo na kostrč, raději zapomenu. Ještě teď mě brní prdel. „Tajemství, hochu, tajemství,“ usmívám se a třu si naraženou zadnici.