Podnikatel, cestovatel, bloger, fotograf, spisovatel, nakladatel, dobrodruh… Zapomněla jsem něco?

Určitě je víc možností, jak můžeme sami sebe charakterizovat. Mám dojem, že v dnešní době je nutné, aby nás bylo možné za každou cenu zařadit do některé kategorie. Lidé dnes tráví ohromné množství času tím, že se snaží pojmenovat a roztřídit věci, kterým nerozumí. Nikdy nevím, co mám odpovědět, když se mě lidé ptají, co vlastně dělám. Dělám to, co mě baví a co mi v danou chvíli připadá rozumné. Jsem jednoduše člověk, který se snaží uživit tím, co ho právě v tu chvíli zajímá. Někdy to vyjde, někdy ne.

Rudolf Havlík – podnikatel
Na otázku, proč svou vlastní značku sportovních oděvů nebo třeba sportovních potřeb, odpovídají podnikatelé nejčastěji větou: nevyhovovala mi nabídka trhu, rozhodl jsem se dělat to po svém. Jak tomu bylo u vás? Od začátku jste měl jasno, že výrobu přesunete do Asie?

S vlastní značkou oděvů je většinou motivace v penězích. Dnešní oděvní trh je natolik přeplněný komerčními i nezávislými věcmi, že si každý může vybrat to, co mu vyhovuje. A pokud chce člověk značku vybudovat, musí se podřídit trhu a požadavkům lidí a v tu chvíli ztrácí do jisté míry možnost dělat věci tak, jak se mu zlíbí. V dnešní poptávce je ohromný tlak na cenu při zachování vysoké kvality. Je to rozpor, který nejde dohromady a který toto odvětví dusí. Reklamy nám nalhávají, pokud si oblečeme jistý druh zboží, budeme lepší, zdravější, méně zpocení. Já si myslím, že to jsou jen hadry. Buď se někomu líbí nebo ne. Vytvářet kolem toho auru falešné vyjímečnosti se mi příčí. Asie je rozumná volba, protože najdete všechny potřebné věci na jednom místě. Jen se musíte poprat s požadavky na minimální odběry.

Jisté outdoorové společnosti působící v Česku se dostali na černou listinu organizace Společnost pro Fair Trade. Důvod – nelidské podmínky v asijských továrnách, ve kterých oděvy těchto značek vznikají. Skutečně panují v asijských továrnách tak příšerné poměry?

Velké značky si továrny v Asii rovnou kupují a vyrábějí věci pod svým dohledem. Jaké podmínky v nich panují je jen otázka těch firem a toho, co jim tamní úřady dovolí. Podnikání samo o sobě je postaveno na tlaku na ceny. Tak náš svět funguje a pokud někdo lidem dovolí tyhle nelidské podmínky vytvořit, není se čemu divit, že toho někdo využije. Navštívil jsem tisíce továren a jen malá část z nich vypadá tak děsivě, jak je v globálu popisováno médii. Lidé v Asii už dávno nepracují za dolar a technologie, které používají jsou ty nejmodernější. Sami jsme jim je dali. Problém je na naší straně. Chceme všechno za pět korun a myslíme si, že je možné to zařídit beze ztrát. V Asii se vyrábí nejen šunty, ale i všechno kvalitní zboží, které na světě najdete. Je to jen otázka přístupu k výrobě a způsob, který si zvolíte. Čína se zvedá den za dnem a zdražuje své služby. Značky ji proto hromadně opouštějí a odchází do zemí, kde pokrok ještě není tak daleko. Vietnam, Thajsko, Bangladéš. Těch míst, kde lidé budou ochotni pracovat za babku je ještě dost. Fair Trade listina je taková pokrytecká legrace, protože se na ní některé české firmy objevily, ale jiné, o kterých vím zcela přesně, že vyrábí v opravdu šílených podmínkách, tam nejsou. Proč asi? Fair Trade není fér, protože přikazuje výrobcům aby vyráběli fér, ale to, že potom jsou jejich výrobky neprodejné už nikoho nezajímá. Je to o nás všech. Musíme se naučit být nároční. Bez toho se věci kupředu nepohnou. Nikde na světě. Ani u nás ne.

Za jakých podmínek vznikají vaše oděvy?

Vznikají velice těžce. Jsem přesvědčený, že vyrábět zboží kvalitně v Asii lze a je to pouze otázka osobního přístupu. Manažerské poučky a drill mi nesedí, sázím na osobní jednání a férový přistup. Osobně trávím na místě výroby maximum času, navštěvuji továrny neplánovaně tak, abych sám dokázal posoudit, kdo a jak vyrábí naše věci a pokud najdu něco, co se mi nelíbí, děti na pracovišti, špínu nebo špatné chování, osobně majitele továren na místě zfackuji a zjednám si pořádek. Jinak to dle mého názoru udělat nejde. Charitativní organizace mají plné huby keců o tom, jak se musí něco udělat, ale nikdo z nich doopravdy nic nedělá. Jen kasírují peníze. S provozovateli továren se snažím vycházet na rovinu a říkat jim i nepřijemné věci. Je to vyčerpávající a vzniká řada konfliktů a nedorozumění, ale vidím změny. Po těch mnoha letech už jsem dokázal pohnout s pár lidmi, aby něco málo změnili. Jsou to malé kroky, ale věřím, že dávají smysl. Stejně tak ve chvíli, kdy vidím, že továrny pracují tak, jak slíbily, jsem ochoten ustoupit ze svých pozic, i když to povětšinou znamená, že si stále nebudu moci koupit Porsche. To přenechám těm jiným fér firmám, které v Čechách obdivujeme.

Člověku, který čte pravidelně vaše blogy, určitě neušly vaše čím dál častější narážky na únavu. Starosti v podnikání, vyždímání z častých přesunů z místa na místo nebo jde o klasický průběh jarní únavy?

Jsem unavený. Jsem dost často k smrti vyčerpaný. Naložil jsem si hodně věcí, které chci zvládnout. S věkem jsem našel další věci, které mě zajímají a nechci se jich vzdát a proto jedu na doraz. Někdo kdesi řekl, že cestování je bolest. A je to tak. Ty přesuny jsou občas dost hektické a nekoordinované. Ztrácíte sami přehled o tom, co vlastně děláte a proč. Ale potom se něco dokončí, něco se podaří, vyspíte se a zjistíte, že umíte něco nového nebo za vámi zůstal kus práce. A kromě toho, znáte muže, ti pořád kňourají, aby někdo přišel, podrbal je za uchem a řekl jim, že jsou skvělí. Nejsem vyjímka.

Rudolf Havlík – cestovatel…
Čína, Indie, Plzeň… Odkud mi vlastně právě teď odepisujete?

Asi to bude znít nudně, ale z Plzně. Od Vánoc jsem toho stihl hodně. Tři a půl měsíce a já se dvakrát otočil v Číně, Indii, na Srílance a dalších místech. Jsem rád, když se na chvíli vrátím domů a dokážu se nadechnout. Šumava je pro mě pořád ještě nejkrásnější místo na světě. Asi to má něco společného se srdcem.

A kam příště?

Tenhle rok mě jistojistě čeká Vietnam a Thajsko, protože v místech výroby jako je Indie a Čína dochází k ohromným tlakům a vyrábět zde je složitější každým dnem. V současné době pracuju pro lidi, kteří si mě najímají, abych zařídil jejich výrobu a já musím mít přehled o tom, jak dosáhnout dobrých výsledků s co nejmenšími riziky. Doufám, že mi zbyde čas podívat se i někam jen tak pro radost, sebrat foťák a ztratit se aspoň na týden. Láká mě Papua Nová Guinea. Uvidíme.

Rudolf Havlík – fotograf…

Na svých cestách hodně fotíte místní děti, ženy, starce… Obyčejný, drsný, nenakašírovaný život. Přesto jsou fotografie plné radosti ze života, pochopení, ale také nostalgie… Čím to je, že si vás mnohde lidé pustí tak „blízko k tělu“ ?
Fotit mě baví. Nejsem profesionál a nejsem ničím tlačený. Dělám si to podle svého a v tom je právě ta zábava. A místa na která se dostanu většinou bělochy příliš nelákají, protože v nich spatřují riziko. A pokud místní lidé vidí, že někdo došel bosý až k nim, jsou velice přátelští. Je jen na vás, jestli to přijmete nebo ne. Já se naučil zastavit, povídat si rukama nohama, zajímat se o to, jak žijí a strávit pár minut v jejich společnosti. Někdy je to vyčerpávající, ale pokud to zkusíte, nikdy toho nebudete litovat. Uvědomíte si, jaké máte vy štěstí a dokážete trochu lépe porozumět světu. A naučíte se nestrkat lidi za každou cenu do krabic s přesným pojmenováním.

Prý budete mít výstavu fotografií?

Když vidím práce profesionálů, opravdu nevím, jestli si to můžu dovolit, ale když vám někdo napíše email, že by byl velice rád, pokud bych výstavu u nich udělal, těžko se tomu odolává. Svolil jsem a výstava bude v Modřanské knihovně v průběhu května a června a aby dávala aspoň trochu smysl, bude prodejní a peníze jsem se rozhodl věnovat Nadačnímu fondu Klíček, který se stará o postižené děti. Já bych ty peníze stejně rozházel a takhle mohou mít lidé aspoň jistotu, že jejich prachy někomu pomůžou a já osobně dohlédnu na to, aby byly utraceny za děti a ne za vozové parky a púropagaci, jak tomu v mnoha případech charitativních praček pěněz bývá.

Rudolf Havlík – spisovatel…
Sprosťák, hulvát, básník, frajer, cvok, geniální bloger… I tak vás čtenáři nazývají. Jedni opěvují, druzí zatracují. Ale klidnými své čtenáře nenecháváte. To je asi blogerův sen, ne?

Nikdy jsem nepsal proto, abych někoho naštval. Mám své názory a vím, že ne všechny jsou rozumné a zavděčí se všem. Jsem ještě mladý a svět je příliš složitý na to, abych o něm věděl všechno. Bez kritiky by ty texty přestaly dávat smysl. Jsem obyčejný kluk, který se jen nestydí mluvit otevřeně. To sebou nese samozřejmě rizika neporozumění. Nebaví mě být politicky korektní. Přijde mi to hloupé. Od lásky je vždycky jen krůček k nenávisti a interpretace textu jsou vždycky ryze subjektivní záležitost. A i když mě každý negativní názor mrzí, snažím se pochopit, proč takový je a co jsem udělal nebo napsal špatně. Pomáhá mi to tříbit vyjadřování a korigovat některé moje příliš razantní názory tak, aby dávaly větší smysl.

Psaní blogů vás motivovalo k vydání knížky?

První knihu si vymohli čtenáři sami. A splnili co slíbili a knížka se vyprodala jen přes web prakticky okamžitě. Druhá kniha se doprodává. Mám knížky rád, papír je papír a být bloger je sice fajn, ale držet v ruce svou knihu je pocit k nezaplacení. Zejména, pokud ji potom náhodou najdete v knihovně v hotelu na druhé straně světa ohmatanou čtenáři. Má to razanci.
A stejně jako výtěžek z výstavy fotografií i celý výtěžek z knížky jde na charitu…

Třetí kniha, která vyšla před vánoci se jmenuje Rok Draka a celý výtěžek připadl Nadaci Krtek při dětské onkologii v Brně. Ještě pár kousků zbývá. Jsem rád, že se to povedlo a podařilo se nám vybrat zajímavou sumu peněz. Čtenáři snad budou mít dobrý pocit z toho, že jejich peníze opravdu dorazily tam kam mají a já jim dávám zpětnou vazbu o tom, jak se jejich peníze utratí. Svět nezachráním, ale mám pcoit, že něco dělám správně. Viděl jsem po světě snad až příliš mnoho divných věcí a jsem rád, že s tím můžu něco udělat. Jsem vychovaný k tomu, abych se nestaral jen sám sebe. Jsem za to své mamince neuvěřitelně vděčný, i když budu mít patrně, stejně jako ona, těžký život. K čemu by nám ale byl, kdyby byl jednoduchý?

zdroj - http://www.hkp.cz/