Jones byl přesně ten typ člověka, kterýho nechcete nikdy potkat. Šlachovitá hora irskýho masa, ozdobená různě debilním tetováním a vyholenou hlavou s nízkým čelem a prasečíma očkama. „Tady jsou nějaký podělaný hry,“ ukázal na stůl u zelený stěny. „Tady si můžeš uvařit, když budeš chtít, žrádlo si můžeš koupit v krámu venku „na Yardu“ jestli ti zvenku někdo pošle nějaký prachy,“ prohlásil Jones a pokračoval místností. „Mundůr ti vyperou jednou za čtrnáct dní, tak si ho nezaser, protože jinak se po tobě budou bachaři vozit. Televize je tady. Na přední židle se neser, jinak ti někdo vykope klechtáky, jasný?“ Otočil se ke mně. Chvíli na něj zírám. „Jo, jasný.“ Jones se skřípavě zasmál a já si všimnul, že mu chybí tři zuby, ale neptal jsem se, jestli se šel dívat na televizi dopředu. „Tak super zobáku,“ prohodil Jones a odešel. Od televize si mě prohlížejí dva černoši, který taky nechcete znát. „Jak to jde?“ Pozdravil jsem a sklidil se z místnosti.

Jsou lidi, který nechcete znát. Jsou věci, který nechcete zažít. A jsou události, který nedokážete ovlivnit, protože to jednoduše nejde. Nechcete aby se staly. Ale nevíte, že už se dávno dějí. Raší potichu, jako rakovina až do chvíle, kdy si vás zavolají na scénu. Ten den začal vcelku báječně. Hned po vánocích se z nebes nad Amsterodamem snesl Boeing z Prahy a přistál bez větších problémů a nepříjemných událostí. To mi ovšem nebránilo vyšilovat jako obvykle. Sledoval jsem zpocený obtisky svojí ruky na plastových opěrkách sedadel a těšil se ven. Deset hodin čekání. Nikdy jsem v Holandsku nebyl, tak proč se nevyrazit projít. Na Boží hod.

„Nikdy jste nebyl v Holandsku?“ Udivila se lékařka a založila si ruce na prsou. „Ne, nikdy v životě. Ani jsem tudy neprojížděl,“ zopakoval jsem a sledoval ruku, na kterou mi doktorka připlácla ten fuchtl na měření tepový frekvence. „To co říkáte slyším poprvé v životě.“ Zakroutila hlavou a začala zuřivě mačkat gumovej balónek. Sedím na židli, dívám se na ruku na který naběhly pohotové žíly. „Jsem tu neprávem.“ Lékařka si něco zapsala do notýsku, sundala fuchtl a přispěchala s injekční stříkačkou na odběr krve. „Nevadí vám pohled na krev?“ Zeptala se. „Jen na svou vlastní,“ prohodil jsem lakonicky. Zasmála se. „Říkají vám lidé často, že jsou nevinní?“ Zamířila jehlu a ucítil jsem vpich. „Ano, vlastně skoro všichni.“ Do zkumavky odkapává červená tekutina. Kap, kap. Fascinuje mě ta pravidelnost. Snad minutu? Dvě? „Prozatím je to vše.“ Zvedl jsem se a přistoupil ke dveřím. Ozvalo se zabzučení.

„Můžete jít prosím se mnou?“ Úředník na pasové kontrole mi slušně ale nekompromisně naznačil, abych ho následoval. Šel jsem. Proč by ne. V kanceláři seděla žena. Vlasy sepnuté do drdolu tak pevně, až připomínala kyborga. „Pane Havlík, co s váma?“ Chvíli jsem přemýšlel a protože jsem nenašel ani jediný důvod, proč s tímhle plastovým stvořením souložit, nenabídl jsem jí žádnou odpověď. Pak už to šlo ráz na ráz. „Byl jste v Holandsku pravomocně odsouzen ke třem letům vězení za přestupky, které jste tu spáchal v posledních pěti letech.“ Hodila mi na stůl štos papírů. „Chcete k tomu něco říct?“ A pak že mě už nic nepřekvapí. „Hovno.“ Plastová hlava sebou neviditelně škubla. „Zaprotokolovat?“ Ozval se policista od psacího stroje. „Ne.“ Sekla úřednice. Pokrčil jsem rameny, aby policista pochopil, že s ním cítím. „Odvést.“ Pokrčil jsem rameny znovu. Kráčet v poutech přes letištní terminál jako ten největší zmrd je událost, kterou nechcete zažít.

„K těm negrům z ostrovů si nesedej, dostal by ses do průseru,“ Prohlásil Jones a nabral lopatou hlínu. Je mlha ze který vystupujou jenom obrysy vysokých drátěných plotů, opatřených elektrickou masáží a siluety bachařů s efektně opřenýma brokovnicema. Proč musím makat dneska zrovna s ním. Guatemalec aspoň drží hubu. Utřel jsem si vlhkej nos. „Oukej.“ Zvednul jsem krumpáč a udeřil do příkopu. Den dva. Nic se nestalo. Ještě pořád mě nenechali si zavolat. Jsou svátky. Musím prej počkat. „Jak dlouho tady budeš?“ Jones mi pořád způsoboval husí kůži, zejména, když stál za mnou. „Tři roky.“ Vzadu se ozvalo uznalý chrochtnutí. „To si děláš prdel? Cos provedl?“ Opřel jsem se o krumpáč a vysmrkal se do hlíny. „Nic. Já to… já to nevím, kurva.“ Jones se uchechtnul. Asi si o tom myslel svoje. „Hovno,“ řekl nakonec. Silueta s brokovnicí se pohnula a pískla směrem k nám. „Makej.“ Utrousil potetovanej Ir.

„Svlíknout do naha.“ Ozvalo se z reproduktorů. Když vám někdo s igelitovou rukavicí strká prsty do prdele, aby zjistil, jestli tam nemáte pilník, nechcete o tom vědět. Nechcete, aby se to vůbec stalo. „Čistej.“ Věci do krabic. Zavřít. Oblíknout mundůr. Krok vpřed. Počkat než vám nasadí pouta. Přemýšlím, jestli jsem náhodou nenechal doma v lednici rozmražený kuře. Guatemalec, takovej malej hnusnej skřet s cukavým úsměvem vedle mě si zamumlal pod vousy. „Welcome home, baby“ A potom se brána otevřela. Projít uličkou z drátěných plotů. U nich postávají mazáci a pokřikujou jeden přes druhýho. Ty věci nechcete slyšet. Ty lidi nechcete znát. Vyfasovat prádlo, curk, kafe, tabák a papírky. Na měsíc. Ložní prádlo. Poskakuju se spoutanýma nohama na celu. Kdo neskáče, není Čech. Musím se zasmát. Co má dělat.

Tu místnost s telefonem si pamatuju dodnes. Zelený stěny, dřevěnej stůl s rýhou uprostřed a černej telefon jak z knížek od Chandlera. Den třetí. Dovolal jsem se napoprvé. Kancelář Weston and Weawerly je někde daleko odsud. V telefonu je slyšet vzdálenej ruch ulice. „Musí to být nějakej omyl.“ Likviduju všechny znalosti svojí angličtiny. „Chápu vás, ale musíte pochopit, že je třeba zjistit všechny informace.“ Opřel jsem se o lokty a podrbal si čelo. „Jak dlouho to může trvat?“ Ve sluchátku se chvíli ozývají jen atmosférické ruchy. „Měsíce, možná týdny. Zatím vám to nemohu říct přesně.“ Zavěsil jsem a seděl. Konzulát se na mě vykašlal už včera. Pokud jsem odsouzenej, musí to být prý v pořádku. Položil jsem si hlavu do dlaní. Chvíli čekám na nějakou emoci. Nic. Zvednul jsem se a odešel ven na Yard. „Že jdeš vole, došel mi tabák, tak co ti řekli.“ Zazubil se Jones z lavičky.

Učím se. Dívám se kolem sebe, do nikoho se nenavážím a Brookera jsem nechal v ping pongu vyhrát i přesto, že hrál naprosto příšerně. Má ruku jako Sylvester Stallone. Nechodím kolem negerskejch Anglánů a když se něco semele, zmizím k ohradě tak, aby si mě nikdo nevšimnul. Jsem na cele sám. Aspoň dílčí úspěch. Plechový umyvadlo se záchodem, topení který topí jen tolik, abyste měli pořád studený nohy. Odporný jídlo, který sním všechno, protože chci bejt v kondici. Jednou to přijde a potom se budu muset bránit, i když prohraju. „I když dostaneš, musíš se bránit. Jinak jsi v prdeli.“ Prozradil mi guatemalskej skrček. V noci nespím. Nejde to. Není co dělat. Kliky, dřepy, lehsedy. Zaměstná to tělo, ale ne mozek. Přemýšlíte celou noc a celej den. Nic vás nenapadne. „Cože? Neposlouchal jsem tě.“ Otočil jsem se na Jonese. „Dávej si bacha na támhletoho negra. Nějak sem moc často čumí.“ Zastrčil jsem ruce do kapes. „Hm, a k čemu mi to asi bude kurva platný.“ Jones se zasmál tím svým odporným smíchem. „S tebou je prdel.“

Někdy jsou věci, které nechcete aby se vám staly. Neubráníte se jim. Můžete jenom zachovat chladnou hlavu. Sedět a čekat. A snažit se nedostat do průseru. I když už v něm jste. Nejde mi brečet. Nevím proč? Neumím se sesypat. Možná už jsem opravdu tak zatvrzelej cynik, jak mi kdysi řekla jedna moje bejvalka. Někdy musíte spoléhat na jiné. Doufat, že někomu na vás přece jen ještě záleží, protože jinak je s váma konec. Nesnáším, když nedokážu věci vyřešit sám, ale odsud to nejde. Možnosti jsou krutě omezené. Den šestý. Bezmoc je nesnesitelná. Guatemalec je na ošetřovně. Včera ho na Yardu sundal jeden Španěl. Ještě nikdy jsem neviděl někoho tak zmlácenýho. „Hey Havlík… jdeš domů. Za dvacet minut budeš připravenej, jinak tu zkysneš.“ Zazubil se bachař. Byl jsem připravenej za pět.

Mým přátelům na mě naštěstí záleželo. Co všechno se dělo jsem zjistil až pár týdnů později, protože jsem se doma jen osprchoval a nazítří už seděl v letadle. Mám svojí zodpovědnost a nemůžu se zastavit jen proto, že mi chtěl někdo ohoblovat prdel. Moji přátelé provolali hodiny. Můj společník za mě vypláznul částku, která mnohonásobně přesahovala naše možnosti. Bez keců, bez zbytečných úvah. Než nám ty prachy vrátili a uznali svůj omyl, trvalo to rok. Zaplatil za mě a neptal se proč. Udělal to. Považuju za úspěch, že jsem mu za to stál. Že mě tam nenechal. Nevím proč, ale doufám, že věděl, že bych pro něj udělal to samý. Nikdy jsme o tom už nemluvili. A já mu za to budu do smrti vděčnej.

Jsou věci, které nechcete zažít. Straší vás potom ve snech. Jsou zkušenosti, které byste si dokázali odpustit, i když vám rozšíří obzory. Jones stál u kuchyně a jen tak mi pokynul rukou. „Třeba se zase potkáme.“ Usmál jsem se. „Doufám, že už tě nikdy neuvidím.“ Za sebou jsem slyšel ten jeho skřípavej smích. Vídám ho ve snech. Docela často. Bachař, mě dovedl před plot a zastavil. „Hey Havlík, co jsme si, to jsme si.“ Napřáhnul ruku. Musel jsem se zasmát. Svět je fakt zvláštní. „Hovno…“ utrousil jsem a vydal se ven skrz otvírající se bránu. „Tak si naser.“ Jsem rád, že mě Jones naučil správně ukazovat fakáče přes rameno. Ale stejně jsem u toho byl podělanej až za ušima.