Chodby obřího hotelu Portman Plaza jsou prázdné. Připomíná opuštěnou kosmickou loď. Kontrolky svítí, automatika pracuje a udržuje komplex v chodu. Všechno září novotou. Jsou tři hodiny, dvacetsedm minut ráno. Bloudím prázdnými chodbami jako člen posádky, který se předčasně probudil z mrazivé hibernace. Znáte ty náhody.

Líné eskalátory se pomalu valí vzhůru a hbitě se rozjedou ve chvíli, kdy se k nim přiblížím. Vše pracuje s matematickou přesností. Klimatizace udržuje v hlavních chodbách stálou teplotu dvacet stupňů Celsia. Usedám do prázdných kožených sedaček, který musely stát majlant, a zapaluju si cigáro. Hledím ohromným patiem na kombinaci skla, mramoru a kamenných podlah. Potlačím dávivej reflex, kterej mi naznačuje, že jsem dneska přece jenom už kouřil dost. Vlastně včera. Vlastně dnes. "Budete si přát něco k pití pane?" Naskočila mi taková husí kůže, že jsem si málem prodřel prádlo. Kde se tady proboha vzal ten chlap. Číšník se objevil tak tiše, jako by se sem teleportoval, a dotvořil mi tak iluzi opuštěnýho vesmírnýho korábu. Co tady dělá tak pozdě v noci? Koho jinýho mají vlastně obsluhovat, když jsem tu první zapsaný host. Posbírám se psychicky z šoku a objednám si dvojitýho Walkera. Číšník se tiše vytratil do temnoty jako poslušný robot.

Opuštěný vrak lodi se topí ve tmě. Náklon paluby je jasně zřetelný a ztěžuje mi chůzi. Jeřáby, které nesly záchranné čluny jsou prázdné a jak se klimbají ve větru, narážejí do ocelových plátů z boku lodi. Vítr a déšť bičuje palubní nástavbu. Slyším mořské vlny. Snažím se jít stále vpřed. Ke kapitánskýmu můstku. Cítím, jak velká loď klesá nezadržitelné ke dnu a nejsem schopen skočit do vln moře a odplavat z dosahu nebezpečného plavidla. Něco mě nutí jít iracionálně naproti zkáze. Vstupuju do útrob lodi, bloudím chodbama a po podlaze tečou první proudy vody. Osvětlení vypadává. Po ocelovém žebříku se konečně dostávám k průlezu na horní člunovou nástavbu. Poklop je utažený tak pevně, že ho nemůžu povolit. Napínám svaly až na hranici svých možností. Voda pod žebříkem začíná nezadržitelně stoupat. Je černá. Konečně se závit pohnul, ale skrz hrany poklopu začala tryskat voda. Jsem v pasti. Vrak je již pod vodou. Hladina rychle stoupá. Je studená k zalknutí. Omračuje moje smysly. Držím se žebříku a čekám. Přemýšlím. Čekám, až dokud mě voda nepohltí. Nevidím nic než tmu. Se zatajeným dechem vydržím ještě minutu. Panika. Snažím se vykřiknout do světa svůj konec. Nemůžu. Škube se mi celé tělo. Smrt.

Sedím na okraji postele a kouřím. Utřu si zpocené čelo a snažím se vzpamatovat z noční můry. Pět hodin třicet minut. Vždycky je to ve stejnej čas. Obrazovka CNN bliká do temnoty jednu ze svých Breaking news. Mám pocit, že ten titulek už ani nesundávají. Ležím na posteli a zírám do stropu na hranici spánku a probuzení. Připadám si jako ztracený trosečník.
Snídaňový bar je narvaný k prasknutí. Jsem tu sám. Ministeaky, různý druhy párků, vajíčka na přání, ovoce a sladkosti. Všechno je jedlé a vypadá to krásně. Všeho je jak pro armádu. Vždyť musejí vědět, že jsem tu zatím sám. Usadím se v obřím lobby restaurantu a kolem mě postává personál, který je dychtivý splnit každé moje přání. Skoro se bojím pohnout. U piana pod umělým vodopádem postává...co to..kdo to kurva je? Zaostřuju. Zpěvačka s klávesákem. Vypadá sakra dobře. Ta zpěvačka. Klávesák nic moc. A neni to Číňanka. Sleduju jí a hltám vajíčka. Po chvíli začnou hrát a zpívat pomalé cajdáky pro dokreslení atmosféry.

Odjakživa jsem měl s holkama potíže. Teda spíš ony se mnou. Podváděl jsem je a lhal jim jak to jenom šlo. Prostě jsem si nedokázal pomoct a nenechal jednu sukni bejt. Dopadalo to jak to dopadalo. Všechny mě koply do zadku. Nečekaně co? Nějak toho nelituju. Jak se říká v romantickejch filmech, asi to nebyly ty pravý, jinak bych to přece nedělal. Haha. Někdo kdysi napsal, že musíš milovat jen jednu ženu, nějakej debil se toho chytil a naordinoval nám tuhle hloupost navzdory přírodě. Blbost, která teď komplikuje život všem. Zaplétají se do pavučiny lží a intrik a to všechno jenom kvůli tomu kousku prochcanýho masa, jak vtipně poznamenal jeden můj kamarád. Bejvalky semlel čas do štůsku špatných pocitů a občasných mejlů "přišel ti sem dopis, mám ho rovnou zahodit anebo ti ho poslat?" Připomíná to vzkazy ze záhrobí.

Večer se plížím do baru kolem recepce, kde se zapisujou další hosté. Aspoň už nebudu na snídani sám. Bar je prázdnej. Jen obsluha. Objednávám si dvojitýho Jeníka Chodce a čumím na obrazovku se záznamem z ligy mistrů. Barmanky jsou celý žhavý někoho obsluhovat a nakonec společně hrajeme kostky. Konečně chápu pořádně pravidla. Popíjíme z flašky a najednou se na pódiu objevuje zase ta holka. Dlouhý černý vlasy. Pořádný prsa a z minisukně jí koukaj víc než obstojný nožky. Přiožrale zírám do laserových paprsků. Vypadá jako Anjelina. "Cože? Jo já hraju? Ok." Během večera po sobě tak nějak čumíme a oni hrajou jako kdyby byl plnej bar. Mají to ve smlouvě. Jak jsem zjistil od barmanky, jsou to Filipínci. V jednu hodinu v noci jsem na mraky. Držím se barovky, loučím se s personálem a předávám jim nekřesťanské peníze. "Good night," ozve se mi za zády. Filipínka se usměje a mizí ve východu. Pokyvuju hlavou a než se zmůžu na odpověď, je pryč.

Vztahy samy o sobě jsou komplikovaná záležitost. Nikdy jsem je pořádně nepochopil. Sedávám v hospodách, kde si manželé a manželky stěžujou na svoje druhy a mluví o nich jako já o komunistech. Nechápu to. Tak proč spolu jsou? Doma huj, venku fuj. K čemu to je? Každý druhý manželství či partnerství jde do kytek. Všichni chtějí věrnost, ale jakmile je sebemenší příležitost ke flirtu, neváhají jí využít. Tak to chodí. Nebo spíš každej říká, jak on je ten jinej. Jedinej bez poskvrny. Celej svět je jedno velký posraný věrný nebe. Takže nepodváděl vlastně nikdo, kromě mě. Ležím na posteli a sleduju nějakej film se Stevenem Seagalem. Akční scény jsou tak vyměklé, že by se za ně styděla i Hermína Týrlová. Dva dny jsem v baru nebyl. Anjelinu jsem viděl jenom v dálce u piana. Dneska odpoledne na mě sama od sebe mávla. Kývnul jsem a upaloval ven jako panic s osumdesátiprocentním pokrytím beďarů na ksichtě. Co to se mnou je. Nemůžu se soustředit. Nejsem ve svý kůži. Dokonce jsem byl odpoledne ve fabrice milej(!) na agenty. Měl bych jít do baru. Ne, neměl. Měl. Neměl. Kurva.

Anjelina je dnes večer vytuněná jako poslední model kabriloetu od Audi. Bar se naplnil lidma a všichni sledujou v podstatě jenom jí. Sere mě to, tak jí ignoruju a mastim na baru kostky s pološíleným barmanem, kterej s kalíškem vždycky třískne do stolu jako kladivem. Prohrávám a to flašce nesvědčí. Přestávky zpěvu vyplňuje Anjelina klábosením s přitloustlými Anglány. Lascivní poznámky lítají vzduchem. Ne že bych to poslouchal samozřejmě. Pche. Beckham dává nádhernej gól z přímýho volnýho kopu. Ten večer jsem usnul nasranej.

Centrum Ningba tvoří betonové náměstí, které je obložené nákupními centry. Výletníci z Kauflandů by tu masturbovali blahem. Právě jsem snědl steak, ve kterém bylo tolik šlach, až je s podivem, že se to řezníkovi vůbec podařilo naporcovat. Sedím na betonovém soklu a čekám na agenty, kteří si šli koupit nový mobilní telefon. Tu legraci si nechám rád ujít. Neplatíme jim moc, když si kupujou nový telefony? Musím se nad tím zamyslet. Pokuřuju a sleduju Číňany, kteří prochází okolo a pozorují mě usilovně. Co kdybych se náhodou zrovna rozpadnul na malý zelený kostičky? Zaťukala mi SMS z český centrály. AHOJ, PLATBA SE ZPOZDI. MUSIS ZUSTAT O DVA TYDNY DELE. Tak to máme dohromady tři měsíce. Skvělý. Nadávám jako zákazník na help lince Home Creditu a popíjim teplou colu. "Hello." Ozve se mi za zády. Cuknu sebou. Copak je teď moderní chodit mě strašit ze zálohy nebo co? Je to Anjelina. V džínách a bejsbolový čapce bych jí skoro ani nepoznal. "Hi."

Sedíme na obrubníku a oťukáváme terén jako dvě tresky háček s návnadou. Odkud jseš? Jak se jmenuješ? To je skvělý. Vážně? Jak dlouho tu zůstáváš? Máš rodinu? Takový ty obecný kecy, který nikoho z vás pořádně nezajímají, ale bez nich se nehneme dál. Je to něco jako rozestavení hráčů na hrací ploše. Zdvořilá konverzace uprostřed Číny s člověkem, kterej je tu "uvězněnej" stejně jako já. Anglicky mluví skvěle, takže sotva držím krok. Držíme se konverzace v tomhle divným místě jako dva plavci trosek potopené lodi. Po očku kontroluju nohy, prsa, ruce, vlasy a oči. Ona si mě sakra taky prohlíží! Připadám si jako na pískovišti, když mi bylo šest. V dálce vidím svoje agenty a loučím se. "Přijdeš večer do baru?" Chvíli hraju zamyšlenýho než odpovím. "Jasně." Odcházím. Neohlídnu se. Ani za nic. To by měla moc snadný. Nakonec se kouknu. Sleduje mě. Já jsem ale blbec. Teď tak rozhodně vypadám. Usměje se. Pfff.

Důvody, proč si nezačínat s Anjelinou. 1. Bůhví s kolika ksichtama takhle flirtuje. Speciálně, když vypadá jak vypadá. 2. Neholil jsem se už pár týdnů a to nejen na tváři. 3. Můžu něco chytit. 4. Za měsíc odletím a budu z toho mít akorát hlavu jako pátrací balón. 5. Nemusím si přece za každou cenu dokázat, že sbalím ženskou i tisíce kiláků od domova. 6. Koupit holicí soupravu.

Večer sedím v baru. Popíjím a předstírám, že jsem tady jenom náhodou. Když člověk zblbne, hraje věci tak nedokonale, až je to roztomilý. Připadám si jako blázen. O přestávce si Anjelina sedá k velké nelibosti hostů přímo ke mně. Povídáme si o tom co dělám, proč to jde tak pomalu a jak se řekne filipínsky fajn holka. Opakuju to po ní a ona se směje zvonivým smíchem. Jako kdyby mi běhal přímo po páteři. Naštěstí přestávka končí, hosté můžou sledovat její vlnivé pohyby a já si trochu odfrknu. Jsem zpocenej jako dveře od chlíva.
"Víš co se mi na tobě líbí?" povídá o další přestávce. "Nezíráš na mě. Ignoruješ mě. I když jsi tu byl sám. Strašně mě to štvalo."
Jenže já se díval. Nenápadně. Aby to nebylo poznat. Nečuměl jsem jako nadrženej sysel. Má tátu ze Španělska. Vypadá jako Evropanka. Hustý dlouhý vlasy a nádherný rty. Nemůžu se na ně dívat. Nedá se to vydržet. Ten pocit znáte. Vibrace se rozběhnou celým tělem a mozek si bere definitivní dovolenou. Ta vlna neznámýho očekávání. Molekuly parfému, které jakoby mimochodem navštíví vaše čichové buňky. Popadne vás posedlost. Přítomnost té druhé osoby vás ochromuje a nutí dělat totální blbosti.

Bojuju sám se sebou. Tři dny jsem se v baru neukázal. Snažil jsem se soustředit na práci a kontrolovat oblečení od rána do večera. Pokusil jsem se marně potlačit její obraz. Nemyslet na něj. Továrna dodělala produkci včas. Skoro ekvivalent biblického zázraku. Sedíme v restaraci společně s manažery a otočný stůl mi přihrává pod hůlky tu kus chobotnice, tu smradlavá klepítka. Brambory, jediná jedlá součást tabule je stále mimo můj dosah. Zaťukala mi sms. Anglická. "AHOJ, VZALA JSEM SI CISLO NA RECEPCI. KDY SE UKAZES V BARU? TOHLE JE MOJE CINSKE CISLO. ANJELINA" Jak můžou dát na recepci někomu mojí vizitku? Dostali ji jenom kvůli fakturaci. V tomhle případě mi to ale nějak moc nevadí. Bezmyšlenkovitě vsunu do úst chapadlo. Blef!

Večer přicházím do baru. Anjelina mě zdraví máváním a osazenstvo baru se na mě otáčí a vysílá mým směrem nenávistné signály. Dřepím na barovce a přemýšlím. Vztahy jsou prostě nevyzpytatelné. Nikdy netušíte, co vám osud přihraje do cesty. Ve chvíli, kdy jste nejvíc zatrpklí a nepřipravení, dostanete se do situace, kdy nevíte kudy kam. Nedokážete uvažovat, rozhodovat se racionálně. Jste jako na drogách. Anjelina vyplňuje přestávky popíjením se mnou. Věnuje se mi maximálně. Je to lichotivé. Popíjíme zlatou tequilu a já poslouchám vyprávění o jejích sestrách, kvůli kterým zde pracuje a z výplaty jim platí školné. Potom zase zpívá a vlní se do rytmu. Snažím se tam neotáčet, protože vím, že se na mě dívá. Pomoc. Nakonec spolu sedíme na baru a já hraju s barmanem kostky. Prohrává a tak dnes buší kalíškem s kostkama tak, že máme strach, aby nerozbil mramorovou desku baru. "Za chvíli končím. Nepůjdeme se někam projít?" Natahuju z cigarety a vím, že bych měl říct ne. Sakra.

Osamělost lidí na cestách je nekonečná. Žijete jen sami se sebou. Se svýma pocitama a myšlenkama, který jsou uvězněný ve vaší hlavě. Ožívají a vyplouvají na povrch bez varování. Nikdo z lidí, který potkáte vám neotevře svojí duši. Bojí se a hlavně ví, že to nemá smysl, protože za pár okamžiků opět zmizíte. Absolvujete stovky konverzací, který jsou povrchní a opatrný jen proto, protože dotyčný ví, že už vás nikdy v životě neuvidí. Víte, že to nemá smysl, přesto se chytáte každý možnosti s někým poklábosit. S lidma, se kterýma byste se v normálním životě nebavili a ani byste je nemohli znát. Jsou to ty záchranný čluny ve vesmíru osamělosti. Kousky lidských životů, kterých se můžete na malou chvíli chytit, vylézt si na ně a dát si cígo a odpočinout si v mořích osamělosti než zase poplavete dál. Jsou to místa, kde si navzájem uvědomujete svojí osamělost a slabost. Místa, kde předstíráte, že tomu tak není. Pevné body reality v prázdných dnech přítomnosti. Body, které ukazují na mapách našich cest místa, kde jsme mohli na chvilku sundat svoje dobrodružné macho masky a cynicky se zasmát sami sobě s lidmi, kteří jsou na tom stejně.

Procházíme ohromným hotelem bok po boku. Jako Adam a Eva na kosmické arše, která se řítí bezbřehým vesmírem a naše hlasy pohlcuje obložení stěn. Má ruce složené na prsou a dívá se při chůzi na nohy. Občas se zasměje, když se mi podaří nejapný vtip. Kráčíme po balkónech okolo velkých křišťálových lustrů a záblesky světýlek se jí odrážejí na triku. Mramorové podlahy nás vedou směrem k výtahům. Nezdá se, že by se jí chtělo jít domů. A mě se nechce porušit tuhle zvláštní chvilku, kterou bych si nedoved představit ani v těch nejbujnějších snech. Nechci jí tahat k sobě do apartmánu. No, chci, ale..dneska prostě nechci. Byla by to škoda. "Chceš se podívat do vesmíru?" Koukne na mě zpod černých kudrnatých vlasů trochu překvapeně.

Z výšky vypadá rozsvícený město úchvatně. Tisíce světel od obzoru k obzoru. Jako hvězdy ve vesmíru. Nekonečná záplava prostoru. Stojíme na střeše hotelu ve třicátém osmém patře a pod nohama nám křupe stěrk, kterým je střecha vysypaná. Antény na střeše bzučí a vysílají své signály do nekonečných dálek. Připadáme si zase jako ve vesmírné lodi. Opuštěné lodi, která tiše pluje prázdnotou a hledá svůj ztracený přístav v nepřeberném množství hvězd. V lodi, která bloudí na své dlouhé kosmické cestě. "Jak jsi věděl, že je tady otevřeno?" Popíjím z flašky Jamesona a krčím rameny. "V noci si pořádám takový výlety za poznáním, když nemůžu usnout." Zasmějeme se. Opřu se o zábradlí a ona se mě opatrně dotkne rukou, aby to vypadalo jako náhoda. Chytám ji. Vím, že to chtěla. Z trosek v nekonečnu se stává pevný ostrůvek na kterým už nemusím jenom rychle odpočívat a nabírat dech. Chytám se ho jako vyčerpaný plavec a nepřemýšlím nad tím, jak dlouho budu moct zůstat. Nemyslím na budoucnost. Nechci na ni ní myslet. Chci být teď. Tady. Naše kosmická loď nás potichu unáší vesmírem směrem k budoucnosti, která je nejistá. Směrem k ránu, který navždycky zničí tu dokonale romantickou situaci. K místu, kde se náš ostrov nevyhnutelně potopí a smete nás zpět do oceánu prázdnoty, ve které se budeme ztrácet tak dlouho, dokud se někde neobjeví nějaký nový pevný bod. Nějaké místo, kde bysme se mohli zastavit a oddechnout si. Prostor, kde bysme mohli sebrat kousky svých rozpadlých duší, vzpamatovat se a připravit se na další dlouhou plavbu neznámým oceánem života. Jen chvilku.

Důvody, proč si nezačínat s Anjelinou...

Z knihy Nikdo nechce čekat věčně.