„Hmm." Ztratit se v dnešní době na světě dokáže snad jenom debil. Nebo idiot, to je vcelku jedno. „Hmmmm." Otočil jsem se a čumím jen tak zbůhdarma do vyprahlé krajiny. Motorka, na který se musel kdysi prohánět někdo z Vermachtu, zablafla a motor se zastavil. V dnešní době navigací, google maps a inteligentních naváděcích střel se přece nedá ztratit. Navigaci nemám. Internet poletuje jen tak ve vzduchu a nikde v dosahu není krabice, která by ho dokázala zachytit. Fuj, co je to za mouchu? Jsem zpocenej od hlavy až k patě. Naváděcí střelu nemám a Kim mi asi žádnou nepůjčí. Ani nevím, co bych s ní dělal. Po prašný silnici projel vůz naloženej Indama. Zdálo se mi, že někteří, kteří stojí, stojí na někom, kdo leží. Zuřivě mávají a pokřikují. No jo, no. „Hmmm c c c." Prach za autem mě zahalil a nalepil se mi na propocenou kůži.

Ten usměvavej mrzák u benzíky mě musel lohnout nebo má motorka spotřebu dvacet litrů na sto. Když mi došla šťáva v opuštěný vesnici, kde zřejmě už pár let čekají na potravinovou pomoc, daroval jsem mu pár jmen, který by si nezasloužila ani Hanka Mašlíků. K vzteku. Odtlačil jsem Esesáka ke krámku s hedvábím. Začal jsem motorce říkat Esesák, protože mi už od rána všelijak komplikuje existenci. Nejdřív z toho upadla brzda, potom jsem se spálil o vejfuk a nakonec zdechnul v týhle díře. Majitel krámku vyšel ven a díval se na silnici, jako kdyby tam zrovna přistávala helikoptéra s Maharadžou. Tváří se, jako kdyby ho nic nezajímalo víc než betonovej sokl naproti ulice. Chvíli se pohupoval na kotnících, potom se uprdnul tak nahlas, až jsem nervózně zašoupal nohama.
„Co se stalo," zeptal se nakonec betonu přes ulici a vydal se ke mně.
Představuju si, jak se ten megaprd prohání pod jeho suknicí a hledá nosní spory, do kterých by se zakousnul. "...Nevím, asi došel benzín."

Mám rád Indii. Je plná lidí, kteří se chovají jako cikáni nebo jako blázni. Vyhovuje mi to, ani nevím proč. Je jich tu skoro miliarda, a tak všechno řeší způsobem sobě vlastním. Pořád někam běhají. Na ulici se v jednom okamžiku děje neuvěřitelné množství věcí. Všechno je v pohybu, všechno vydává zvuky a všechno vypadá, jako kdyby se tady měl natáčet nějakej poválečnej velkofilm. Nad motorkou se sešlo už patnáct lidí. Debata se dostala do fáze, kdy už není třeba se jí účastnit. Došlo dokonce k malé potyčce, když se Indové nedokázali dohodnout, kdo bude dolévat benzín z plastový lahve. Vyhrál to ten s cigárem v hubě. Odsedl jsem si. Motorka nenaskočila. Problém bude jinde. To mi tak scházelo. Indové většinou hovoří anglicky. Jenže s tím huhláním je těžký jim porozumět. Když jim vysvětlím, že jim nerozumím, začnou mluvit třikrát rychleji a stokrát víc nesrozumitelně. Kdybych měl na každý slovo kývnout, měl bych trapézy jako Steven Seagal.

Hledám hřbitov. Místo, kde odpočívají lodě. Obrovitou skládku vyřazených vraků, které čekají na rozřezání. Někde tady v okolí by to mělo být. Jeden je na severu Indie, ale tam se člověk jen tak snadno nedostane. Problém tady je, že lokalizační rady každého člověka se míjí o stovky kilometrů. Do Madrasu, který přejmenovali na Chennai, jsem dorazil zrovna v den, kdy tady vybuchlo několik bomb, a tak mi přišlo divný, že na ulicích všichni sprintují, jako kdyby se tady pořádal nějakej amatérskej maraton. Celé město neprodyšně ucpané a přesto v pohybu. Zázrak. Sehnal jsem Esesáka a vypadnul z města směrem, kterej mi připadal správnej. Nebloudím. Vždycky vím kam jedu a kde jsem. Jenže dneska mě tenhle smysl nadobro opustil. Pravda je, že svý spontánní nápady na výlet řeším hekticky a jak to doopravdy dopadne neví ani Nostradamus. Říká se, že ve vracích tankerů žijí celé rodiny. Chci je vidět a fotit. A zeptat se jich, jak jim chodí pošta. Chci poznat lidi, kteří dokážou fungovat takovým neuvěřitelným způsobem.

Prošel jsem vesnici v doprovodu dětí a lidí, pro které jsem vítané zpestření dne. Po návratu k hedvábnému stánku jsem zjistil, že Esesák už není vcelku, ale tlupa ho rozebrala na tisíc kousků. Podrbal jsem se na bradě, protože jsem nedokázal najít větu, kterou bych na to dokázal smysluplně reagovat. Mám rád tenhle svět. Nic tu není a to co je, je špinavý, starý a unavený. Jen banda Indů v pečlivě vyžehlených košilích překypuje aktivitou. Každý den jsou čistí. Je to zarážející pohled, protože já po každým dnu vypadám jako kdybych byl na brigádě někde v biofarmě na Slovensku. Dva Indové mě přesvědčují zhruba ve smyslu „dej si cígo a my to zatím dáme dohromady“. Nerozumím jim, ale chápu je. Zvláštním způsobem si dokážu poskládat významy slov. Jako kdybych mluvil Hindu. Čapnul jsem bágl, setřel pot s prachem z obličeje a vyrazil zase do vesnice.

Miniaturní chrám zaklíněný v postranní ulici se plní zástupem lidí. Okolím se šíří modlitby a hrdelní zpěvy. Odráží se o stěny domů a slunce tvoří na očích šedivou clonu. Vzali mě s sebou dovnitř, jako vítanou pomoc při svých modlitbách. Jsem přidanou hodnotu jejich požadavků. Tvor z jinýho času, kterej uvíznul omylem na jejich planetě. Kosmonaut, kterej se ztratil ve spleti černých děr. Chtějí mě mezi sebe. Kněz s knírem až za krk. Černý oči se do mě zabodly jako jehly.
A pak to celý zkazil a dokonalou angličtinou a s vážnou tváří se mě zeptal: „Jsi Ježíš?"
Nadechnul jsem se, protože mi přišlo, že tahle otázka si přímo říká o nějakou rozumnou odpověď. Vydechnul jsem, protože se mi chtělo smát. Před týdnem mi bylo třiatřicet. Nadechnul jsem se znova, chytil toho člověka za ramena a řekl: „Ne, já nejsem Ježíš."
Ind pokýval hlavou a zdálo se mi, že se nad mou odpovědí zamyslel: „A jak to víš?"
Přemýšlím, jak se přesně řekne, že Ježíš je pouze mýtus a personifikované ztělesnění slunce. „Ne to já, vím ... to."
Kněz mě chytil za ruku a odvedl do chrámu: "Dneska můžeš přespat tady."

Esesák stojí před krámkem jako nový. Kolem něj se povalujou součástky, který se při
stavbě nikam nehodily. Nasednul jsem na motorku, nakopnul ji ... a chytla. Rozhodil jsem vítězně rukama. V davu naproti mně se rozlehl spokojený jásot. Všichni se smějeme jako ve finále nějakýho blbýho indickýho filmu. Tři děcka dokonce začala tancovat. Otřel jsem si čelo a z davu se ozval vzrušený hukot. Zaseknul jsem se jako deska Michala Tučného. Ajo, to znamení na čele. Stáhnul jsem ruku.

Odjet jsem nedokázal. Musel jsem si prohlédnout bydlení těch chudých lidí, ochutnat desítky jídel a vypít tolik masal, že jsem nadopovanej jako cyklista na Tour de France. Dotýkají se mě, vypráví mi příběhy, kterým nějak vzdáleně rozumím, a vzadu stojí kněz a usmívá se pod vousy.

Víra je slepá. Kdyby spravedlnost byla slepá stejně jako víra, všichni tuneláři by už dávno měli zkušenosti s prdelním sexem ve vězení. Pohrává si s lidma, kteří nemají dostatečné vzdělání a rozhled. Víra je hra se slovy. Divadelní představení, metafora sama sebe, která nemá daleko k laciným televizním seriálům. Narážím do ní na cestách jako do neviditelné zdi. Jako slepý bezvěrec, který marně hledá cestu ven z bludiště. Kněz mě dovedl k oltáři, před kterým se shromáždilo snad sto lidí z vesnice. Dívají se, jeden přes druhého. Lačné oči přikované ke svému pastevci, který k nim pronáší řeč a drží mě za ruku. Ukazuje na mě jako na nějakou ikonu, kterou se mu podařilo ulovit.
„Ježíš!" vykřikl do davu hinduistů.
Dav se zachvěl. Přeběhl mi mráz po zádech. Podrbal jsem se na hlavě. Další slova už moc nevnímám, protože mě lidi obklopili a les rukou se mě dotýká a krade mi osobní prostor. Trvá to snad hodiny.
„Počkejte, to nejde ... já ... nejsem Ježíš. Neblázněte."
Sedím s knězem nad čajem v jeho hliněném příbytku za chrámem. Zvenku se ozývá zpěv.
„Budou vám zpívat až do rána," poznamenal a dolil si šálek.
Protřel jsem si oči. „Je to nesmysl."
Ind se zasmál: „Víra nehledá smysl. Důležitá jsou poselství."
Povídáme si. Hovoří anglicky tak plynule, až ho podezírám, že studoval v Harvardu.
„Proč jste tady? V takový zapadlý vesnici."
„Narodil jsem se tu."
Ten člověk mě vytáčí. Nedokážu mu věci správně vysvětlit. Narážím jako můra do zářivky, o kterou si spálím křídla. Nechci skončit na podlaze.
„Dneska jste jim lhal," konstatoval jsem.
„Cesty boží jsou nevyzpytatelné. Lež je jenom subjektivní výklad pravdy. Oni nevěří v Krista. Ale dnes dostali novou naději věřit, že jednou přijde ten jejich Bůh."
Napil jsem se čaje: „Jenže to není pravda."
Díváme se z okna, za kterým proudí siluety.
„A jak to víte?"

Ráno jsem nakopnul Esesáka, kterej zabublal, jako kdyby právě vstal z mrtvých. Slunce je rudé a kutálí se po obzoru. Ještě je trochu chladno. Správnej čas vydat se na cestu. Kněz mě sleduje ze zápraží. Podali jsme si ruce a Ind požehnal mému stroji. Ještě že neví, jak tý motorce říkám.
„Pomáhejte svým bližním," podotknul nakonec.
„Jenže já nejsem..."
„A jak to vlastně víte? Pro ně jste. A vždycky, když se sem vrátíte, tak budete. Není to hezký pocit?"
Chvíli jsem se nad tím zamyslel. Zasmál jsem se: „Je... ale je falešný."
Jsem nevěřící Ježíš na Esesákovi. Zasmál jsem se znova. A znova. Svět je stejně legrační flek. Kopnul jsem tam rychlost a Esesák se nervózně rozjel do slunečního kotouče. Směrem, kterým jsem si skoro jistý.

z knihy Transit