Zima vás spolehlivě zažene do vyhřátý vany, do ruky vám strčí cigáro, panáka Jamesona a Den Trifidů. Hotelovej pokoj je studenej a v televizi nedávájí vůbec nic, co bych už dvanáctkrát neviděl nebo vidět nechtěl. Užívám si v tom ostrůvku tepla uprostřed mrazivý Číny a vrtím se ve vodě jako neposlušný hrošík. Zazvonil mobil. No to snad ne. Mám ho až u umyvadla. Taky tak neradi vstáváte z horký vody a šlapete na studený dlaždičky? Doklouzal jsem k umyvadlu jako obrnou stižený Petr Sabovčík. Číňan na druhé straně spojení se mě zeptal, jestli bych s nima nechtěl vyrazit na velkej veletrh reklamních předmětů a hraček do vedlejšího města. Proč ne. Vidět na vlastní oči místo odkud se berou všechny ty ohavný věci v našich kancelářích a hračky, který v sobě mají víc jedovatých látek než pobřežní vody v Mexickým zálivu, může být docela zábava. Ťaťaťa, oklepal jsem se zimou, zalezl zpátky do vody a vydal se zpátky do zdevastovaného Londýna, kde čeká další schovaný Trifid.

V pět ráno jsem stál před hotelem a poskakuju na místě jako Michael Jackson na zvukovce ve Vladivostoku. Fouká tak studenej vítr, až mám pocit, že mi zamrznou víčka. Od výfuků projíždějících aut se kouří a já chroustám tatranku, abych nemusel hned po ránu zase hulit. Vozidlo dorazilo skoro na čas, usedl jsem do vymrzlého interiéru. Sakra. Zapomněl jsem, že Číňani mají rádi při jízdě otevřený okýnka. Zapnul jsem si tedy kabát víc na Maa a zarazil se do rohu sedačky. Tři hodiny. Tohle bude perná jízda.

Reklamní předměty. Odporná směs nesmyslů, která se nám válí po stolech a ve většině případů nefunguje. Jen se rozhlídněte. Určitě tam něco takovýho najdete. Nebo v šuplíku. Ne, ta zelená bageta není reklamní předmět. Osvětlené zapalovače, sponkovač ve tvaru ženského těla, vonítka do auta s obrázkama polonahých holek, který nosí tanga tak vysoko, že už to je skoro zase v módě, propisovačky, který nepíšou, diáře s milionem funkcí, který nikdy nepoužijete, pokud to máte v hlavě aspoň trochu v pořádku, nůžky, které nestříhají, děrovačky, které neděrují a tisíc dalších nesmyslných blbostí, které mají většinou odporně svítící barvy a na které si firmy dotisknou svoje loga a obohacují tak náš nudný život. Největší kumulace těchto kravin jsou místa, kde je všechno za třicetdevět. Určitě už jste tam aspoň jednou zašli. Já tam byl taky.

Zastavili jsme na ranní kávu u dálničního přivaděče. Snažím se prokrvit omrzlou hlavu a chroustám další tatranku. Okolní krajina je šedivá a nudná. Vedle nás stojí ohromné modré kamiony, kterých jsou tady plné dálnice. Sleduju Číňany, kteří si dopřávají k snídani vařené knedlíčky, plněné masovou směsí. Vzít to po ránu do huby, asi bych se pozvracel.

Přijli jsme do města, které je sídlem veletrhu nevkusu. Tohl místo dělá veletrhu čest, protože vypadá jako vyhořelý sídliště. Nikde nic jiného než panelová zástavba, široké ulice a komunistické uspořádání a celkové vyznění architektury okolo. Číňani však můj despekt nesdílí a jeví ohromné nadšení pro věc. Město je prý velice moderní. Nechávám si komentáře od cesty. Vybavení mnoha tlustými katalogy, ve kterých je snad miliony reklamních nesmyslů, jsme zamířili do nejbližší kavárny.

Popíjíme výbornou kávu Blue Mountain, já vykuřuju jako paša a sleduju moje agenty, jak si zaškrtávají položky, který musí vyhledat. Mají samozřejmě spoustu jiných aktivit, kromě toho, že šijou moje oblečení. Už to přede mnou netají. Strávili jsme spolu takovou dobu, že čas obrousil obvyklou čínskou ostražitost. Hledají něco pro své arabské klienty. Tomu říkám propojení kultur. Tudy vede cesta. Přes tyhle odporný hodiny s arabským nápisem, přes Budhu, který je popsaný stejnou větou a přes stojánek z pryskyřice, ve kterým je zalitej nějakej turban s půlměsícem nebo co to proboha je. Ozdobný minaret tužka, se třemi tuhami uvnitř a nezbytnou arabskou větičkou. Nic, co by někdo opravdu potřeboval. Ale evidentně si to někdo objednal a je dokonce ochotnej za to zaplatit.

Naproti přes ohromné betonové náměstí stojí velká budova bez oken. Něco jako Tesco. Stejně velké a stejně hnusné. Budovatelské skulptury uprostřed náměstí dodávají místu odporný akcent. Budova má šest pater a na každém patře stojí snad tisíce krámků. Podlaží jsou tématicky rozdělena. Od hraček a textilu, až po reklamní nesmysly všech tvarů a funkcí. Stojím před obchodem, ve kterém nabízejí matrojšky, které jsou zde vyrobené na stovky způsobů. Noční můra lidí s vkusem. V dalším krámku nabízejí pouze nástěnné hodiny. Jedny ošklivější než druhé. Jak se rozhlížím, vidím stovky míst, které nabízejí tyhle nesmysly a blbosti. Stovky zbytečných věcí. Je to jako zlej sen. Přebarvenej plastovej zlej sen.

Procházím uličkou, která má snad kilometr a zírám kolem sebe. Nástěnný plastový Ježíš, který má za sebou měnící se duhovou oblohu na baterky. Bože. Kývající se tučňák, kterýho měl kdysi bratranec nalepenýho v trabantu! Jsou tu v deseti velikostech. Hory bižuterie. Bloudím po ohromné ploše a odmítám obchodníka v každém krámu. Vybíhají ven a tahají mě dovnitř. Ukazujou mi věci, které by se mi mohly líbit. Tenhle plastovej robot, kterej ořezává tužky zadkem je jedna z nich.
Nejhorší na tom všem je, že obviňovat Čínu z výroby těch sraček je poněkud obtížné. Drtivá většina tohoto braku totiž končí v Evropě a Americe. A jak tak koukám na ten zalitej turban v pryskyřici v životní velikosti, i v Arábii. Objednáváme si to my. Lidé, kteří potom bojujou proti tomu, aby se k nám tyhle věci dovážely. Stačí jenom jediné. Nekupovat si to. Ani Číňané nejsou takoví blbci, aby vyráběli něco, co si nikdo nekoupí, a tak se tu tak procházím a honí se mi hlavou, jak je možné, že dokážeme podléhat takovým excesům a chtít tu horu plastových nesmyslů. Postávám na konci uličky a kouřím. Jsem z toho trochu v šoku. Když máte na stole jedno blbý hnusný těžítko, který nemůžete vyhodit, protože by se kolegové urazili, je to pohoda. Ale když se všechny tyhle nesmysly sejdou v jednom velkým hororovým baráku, začne vám to minimálně vrtat hlavou. Možná bych si mohl koupit toho plastovýho Ježíše. Toho by mi každej záviděl. Ale kdo by se na to vydržel dívat.

Oddělení hraček mi na náladě nepřidalo. Panenky, který by mohly z fleku hrát v americkým teenage hororu, Barbie v koženým vohozu, Ken v trenýrkách a Teletubies v životní velikosti. Když jsem je za rohem potkal, málem jsem omylem skočil ze schodů. Strašidelnej zážitek. Celej svět potřebuje nakupovat hračky svým rozmazleným dětem. Čím víc dárků, tím víc Amerika. Ale musí to bejt levný. Za každou cenu. Řetězce tlačí na pilu jako opilý lesník a lidem je to ve výsledku jedno. U piva jsme všichni chytrý jako delfíni, ale potom jedeme druhej den do Tesca nakoupit za levno výbavičku pro panenky. Doba si to žádá. Plast s jedem. Nikl a další látky, který naše děti potom olizujou. Přitom vlastně stačí tak málo. Ty jedovatý látky tam nedávat. Jenže každej neni takovej idiot, aby si sem svoje zboží jezdil kontrolovat jako já a utrácel za to těžký prachy. A já se jim dost často nedivím. Je lepší doufat, že to prostě nepraskne. Vyjde to levněji.

Číňanům je jedno, co si do hraček přimíchají. Nežijou tak jako my. Velké společnosti ví, že si na ně nikdo stěžovat nebude, protože jsou chráněny vládou a těch pár výkřiků do tmy při každoročním výprodeji se prostě nějak vyreklamuje. Jedovatý Barbie zaplavily půl světa a dohnaly k smrti majitele firmy. Nic víc se neděje. Vyrábí se dál a kdo věří, že se jedovatý látky přestanou používat je víc než optimista. Bejt váma, tak tu reklamní tužku z banky moc nežužlám. Viděl jsem, kde se všude válejí. Procházím poschodí za poschodím a sleduju tu záplavu hnusnosti a nepotřebnosti. Všechno, co tady najdete nebude nikdo nikdy doopravdy potřebovat. Nesmysl a blbost nás samotných. Vitríny odrážejí dokonalý obraz naší konzumní společnosti, která požaduje nesmyslné krávoviny za nesmyslné ceny. Blbosti, který nepotřebujeme a nechceme a který nám třeba můžou otrávit dítě.

Večer jsem vylezl prokřehlý z vozu a poděkoval Číňanům za zajímavou zkušenost. Napustil jsem si vanu a zapnul topení, aby se studený pokoj zahřál. Kouřím, ležím ve vaně a snažím se představit si ty lidi, kteří jsou schopni nakoupit takové nesmysly. Hračky se dají pochopit. Ale drtivá většina věcí, které jsem dneska viděl byla tak nevkusná, že by je mohl svému dítěti koupit snad jenom Peťa Kotvald. Jak moc potřebujeme tyhle hlouposti. Poptáváme je. Vyhledáváme je v předtištěným katalogu. Nakupujeme je v nejlevnějších obchodech. A jednodušše obviňujeme Čínu. To oni, ukazujeme prstem. To oni nám to udělali schválně. Jaká hrůza. Ale ten bagr k vánocům musí bejt levnější. Jinak bych byl naštvanej. Zbytečnosti se válejí po šuplíkách a mnohdy škodí našemu zdraví, nehledě na to, že nemají žádnou funkci. Otravujeme se sami vlastním jedem. Dobře nám tak.

Neuvědomujeme si, že cena za levnost je příliš vysoká. Jsme trošku pokrytci a i když má Čína hodně špatných stran, tak tuhle jsme vytvořili my sami. Svýma nesmyslnýma požadavkama, který by normální člověk nesplnil, ale Číňané se s nimi nepářou. Venku se honí vítr a meluzína se ozývá od oken. Jsem promrzlej jako a připouštím si horkou vodu. Zítra nikam nejedu. Budu ležet ve vaně. Dopil jsem panáka Jamesona a ulhlů hlouběji do vody. K vzteku, měl jsem si přece jen koupit toho plastovýho Ježíše.