V místnosti vládne ticho a rákosovou žaluzií proudí dovnitř pruhy barevnýho světla. Pod stropem se líně otáčí větrák a marně krájí všeobjímající vedro. Někde blízko bzučí tropickej hmyz. Potím se. Jako ostatně už asi pět týdnů v kuse. Je ráno a slunce se teprve houpe na poklidných palmách v centrální Indii. Mnu si oči a sleduju svůj oteklej obličej v zrcadle. Vrásky u očí. Pár šedivejch vlasů. Zvláštní. Dívám se do zrcadel po celým světě každý ráno a nevšimnul jsem si, kolik času uteklo.

Prohmatávám si krk, kterej po noci v rákosový posteli protestuje. Vyšel jsem na verandu a prkna napínavě zasténají. Stejně jako včera. Ohromná rozlehlá savana s palmovým hájem na obzoru mi vyráží dech. Sednul jsem si na schody jen tak v trenkách a dívám se. Dívám se na svět, kterej se probouzí do novýho rána a popíjím zvětralou Fantu. Znáte tu ranní otupělost. Tělo ještě není cítit a krev je líná, krk ztuhlej a všechno okolo je jakoby zpomalený. Mám hotovo. Továrna proti všem předpokladům funguje poměrně solidně. Mám volno. Jeden den. Ironie. Vždycky mám jen jeden den.

Indický tržiště uprostřed ničeho. Davy vesničanů v barevných hábitech, křik smlouvajících, drůbež a všudypřítomný chaos bez ladu a skladu. Na slepice se nemůžu ani podívat. Pár jich tady už visí za ráfy hlavou dolů. Vesnice je jiná. Má blíž k technicolorovým filmům ze starých dob. Míň igelitových rekvizit a ten zvláštní prach dodává tomuhle místu dobrodružnou auru. Brodím se tím oceánem ostrých stínů a nakupuju si ovoce. Jako každý ráno. Indové mě už poznávají. Z dálky na mě mávají a já jsem si zvyknul věnovat jim těch pár minut, který chtějí, i když tuší, že mi všichni neprodají všechno. Vždycky to zkusí a taky jim přilákám nový zákazníky.

„Co máš dneska čerstvýho Amrite?“ Evropana jsem tu nepotkal. Zmizel jsem z mapy a odstranil ze svýho života internetovej dohled. Vypnutej telefon leží na dně batohu. Vyměnil jsem to všechno za propocený džíny, vyšisovaný triko a obroušený conversy pokrytý žlutým prachem. Musím na chvíli vypnout svůj život, jinak mi z něj rupne v bedně.
Na kraji zalidněného tržiště stojí Kabir. Opírá se o svůj omlácenej džíp, kterej vypadá, jako kdyby přes něj přeběhlo stádo splašených slonů.
„Jak je?“ ptá se mě ležérně, jako každej den a prohlíží si mě skrz výstavní, zlatý, zrcadlový brychtovky.
Oplácím mu pohled skrze rozkřuplý Paco Rabbane a zastavil jsem se na kus řeči. Občas se mě dotýkají procházející Indové a děti se mě zase snaží zlákat k fotbalu. „Až večer! ...Večer!“
Opíráme se o džíp a klábosíme o blbostech.
„Už jsi vyměnil to světlo?“
Kabir se zazubil a ukázal hlavou na přenosnou svítilnu z druhý světový, kterou připevnil někam k baterii a položil si jí za neexistující přední sklo.
„Dobrý,“ uznale pokyvuju hlavou.
„Jakej máš plán na dnešek?“
Protáhnu se, abych narovnal zcepenělou kostru: „Ještě nevím. Posnídám a půjdu někam fotit. Tyhle pláně jsou úžasný.“
Kabir předvedl přehlídku svých zubů, za kterou by Sensodyne zaplatila balík: „Dej pozor na hady. Dneska je na ně pěkný vedro.“
Zamával jsem mu přes rameno, abych dal na srozuměnou a zaslechnul jsem, jak natůroval tu příšernou kisnu. Zní to, jako když vybouchne taktickej ruční granát.

Ušel jsem kus cesty. Dlouhý roky hektickýho úprku světem. Čas, kterej spolykaly cesty a práce. Roky zvláštního snu. Těch několik hodin plus a mínus jsem definitivně promarnil někde ve vzdušných pláních nebeský oblohy. Podělaný letadla. Protáhnul jsem si rameno a sleduju skot, kterej se líně plouží krajinou. Vzduch se vlní vedrem a vytváří iluzi vodních ploch pod příkrovem palem. Naživo je to k sežrání. Tři roky. Možná víc. Nikdy jsem nebyl línej to nespočítat. Nikdy tomu nevěnujete pozornost. Jste pořád ve střehu. Pořád se něco děje. Je kam jít, je co dělat. Všimnete si toho až jednou ráno. U zrcadla, do kterýho se díváte každej den. Pak vám to dojde. Uvědomíte si, kde všude jste byli a kolik kilometrů vám proteklo pod nohama. Kolik věcí jste už zapomněli, a když si na ně vzpomenete, úžasem se plácnete do čela. Čím víc zážitků získáte, tím víc jich budete chtít. Je to jako droga, která vás nenechá spát. Motor, kterej vás požene…Kurva, do hajzlu, co to je!

Ozval se rachot a já se překlopil z pohodlnýho křesla mezi sklenice. Před mojí chatrčí zastavil smykem obstarožní džíp, přes přední kapotu přeletěla svítilna a s řinkotem narazila na stěnu. Kabir rozvážně vystoupil z vozu jako kdyby dorazil v novém modelu Bentley a opatrně nakouknul před vrak.
„Je to rozbitý,“ Potvrdil jsem mu diagnózu a posbíral ze země bordel. „Čaj?“
Kabir si sundal brejle a sednul si na schody: „Ani ne, hele, chceš se jet někam podívat?“
Podíval jsem se na tu plechovou vanu na zpuchřelých pneumatikách a věnoval Kabirovi tázavej pohled.
„Tohle dojede vždycky,“ mávnul rukou.
„A kam?“
Kabir se zazubil: „Do tvojí duše, Havlik.“

Plechová troska burácí rozhlehlou krajinou a přeskakuje pískový výmoly. Držím se sedadla, což je k ničemu, protože je vevnitř stejně jenom položený. Zajímalo by mě, jestli to má přišroubovanej aspoň motor.
„Co tvoje knížka? Říkal jsi, že píšeš nějakou knížku,“ povídá Kabir a ležérně se opírá o dvířka jako majitel výstavního Fordu Sierra.
„Jo, no, já nevim, celý jsem to předělal, pořád si tím nejsem jistej, člověče.“
Vozidlo přeskákalo dřevěnej můstek přes říčku, vzadu něco odpadlo a s plechovým řinkotem se to ztratilo v prachu.
„Určitě to bude trhák viď? Budu tam taky?“
Zapálil jsem si cigáro a rychle vyfouknul kouř, kterej mě štípnul v oku: „No, to nebudeš, protože už je to napsaný, chápeš.“
Kabir trochu zesmutněl a poklepal zkusmo na budík před sebou.
„Ale třeba v druhým díle, když si tu první někdo koupí,“ snažím se mu zlepšit náladu.
„Super, určitě koupí, uvidíš.“
Opřu se o sedadlo a sleduju Cessnu, která pomalu bloudí oblohou a odráží se od ní slunce.
„Já ti nevim,“ zažbrblám a rachotina odbočí z cesty na planinu.
Za vozidlem se víří prach. Tohle je fakt filmová kulisa.

Neptám se, kam jedeme. Naučil jsem se příliš nevyptávat a umím se nechat překvapit. Před lety bych podobnou cestu z obavy odmítl. Nikdy bych si k sobě tyhle lidi nepustil tak blízko. Zůstal bych uzavřenej v auře rádobybyznysmena, kterej chce jenom udělat svojí práci. Už vím, že takhle to nefunguje. Věčný zpoždění a řešení problémů náhodnou randomizací okolností se mi stalo denním chlebem. Vím, kdy musím počkat a kdy můžu posunout šachový figury dopředu. To poraněný rameno mě pořád ještě trápí. Tady v tom drncáku to palčivě cítím.
„Pěkná,“ poznamenal Kabir a já schovávám zmuchlanou fotku Anjeliny zpátky do kapsy. „Pojedeš za ní?“
Chvíli jen tak sedím a poslouchám odskakující kameny.
„Měl bys. Tady u nás to není tak jednoduchý. My si nemůžeme vybírat jako vy. Máš možnosti. Jsi podělanej hrdina. Máš na výběr. Nebuď blbej,“ Kabir mě sleduje přes zrcadlovky a krčí obočí.
„Ale vždyť já vím… Pojedu. Bacha šutrák.“
Kabir zamává volantem: „To je dobře, člověče. Je to kus, viděl jsi mojí starou ne?“
Zasmáli jsme se.

Džíp stojí na vrcholu hor, který se před hodinou a půl objevily na obzoru. Sedíme na přední kapotě, což je jediný místo, na kterým se dá v tomhle autě vcelku pohodlně sedět. Kabir nad náma rozepjal obstarožní deštník proti slunečnímu žáru a jako dva milenci sledujeme širokej rozhled pod sebou. Před syčícím džípem sedí několik opičáků a čekají, jestli z nás, kromě oleje, něco kápne.
„Nádhera,“ povídám.
Je to úchvatnej pohled. Z výšky poušť připomíná mapu. Detailní mapu, která nám, lidem na cestě, ukazuje, kam máme namířeno a odkud jsme vlastně přišli. Zmuchlanej cár papíru, kterej si vláčíme po kapsách a malujeme do něj další křížky.
„Jo, občas sem beru rodinu. Tak jedem, už je to jenom kousek.“
Chvíli ještě přivazujeme ocelovým drátem výfuk, abychom ho nevláčeli pořád po zemi a kisna se pomalu snáší do zelenýho sedla v horách. Zrcátko strhl opičák, takže už to neklepe.
Ten pohled bere dech.

S rachotem podobným přistání vesmírnýho modulu jsme zastavili u skal, po kterých se plazí bujná vegetace. Z motoru se trochu kouří, ale to je, jak říká Kabir mávající rukou nad kapotou, naprosto v pořádku. Odvedl mě podél skály až k místu, kde zeje černá díra. Okolo postává pár vesničanů, kteří jsou ze mě trochu vyjevení.
„Sem moc cizinců nedorazí. Znají to jenom místní,“ Poznamenal Kabir a něco vykřikuje na okolostojící.
„Kdyby něco, jsi věřící.“
Chvíli na něj zírám, ale potom si doplňující otázky nechám pro sebe.
„Triko nech v autě. A boty taky.“
Skvělý. Takže Swingers párty. Aspoň konečně zajdu k doktorovi.
„Jo a nemluv a dělej, co ti řeknu.“
Pokrčím rameny.
“Výborně.“ Poznamenal Kabir.
Nohy se opírají do ohlazených kamenů, po kterých prošlo snad miliony chodidel. Po stěnách stéká voda a všude kolem je vlhko. Vesničané jdou s námi a zpívají si monotónní melodie. Leze mi mráz po zádech. A pak ještě něco, co jsem radši sklepnul rychle do temnoty. Fuj. Cesta se rozdělila a Kabir zamířil dál do hlubiny po vytesaných schodech. Cítím vodu.
„Tam?“ ukazuju rukou, jakože si myslím, že to asi není dobrej nápad.
„Jo vole!“ Jeho posunek mluví jasně.
Jo vole. Tak … jdeme. Dole v temnotě, osvětlené jenom hořícíma nádobama, koupe se ve skalním masívu průzračný jezírko. Zurčící voda vytváří ozvěny a vlhkost je tu na maximu. Atmosféra je nabitá k prasknutí a skoro jakobych slyšel ve vzduchu praskat jiskřičky.

Uprostřed jezera, těsně pod hladinou, leží ohromný ohlazený kámen. Posvátný Lingam. Kámen kamenů. Personifikace všech personifikací. Tady, uprostřed divočiny, nabírá svojí kouzelnou moc a křiví prostor kolem sebe. Kabir mě vzal za ruku a společně jsme se ponořili do vody. Potápím se a oči mi zaslepuje voda. Cítím tu zvláštní sílu okamžiku. Výjimečnost, která si vás jednou za čas najde a přinutí vás soustředit se jenom na sebe. Rukamajsem hladil kámen a propadal se v myšlenkách. Pod vodou je něco jako ticho. Jakási zvláštní nepřítomnost zvuku. Když jsem se vynořil nad hladinu, celý svět kolem se rozkřičel. Zvuk vody mi otřásl celým tělem. Vylezl jsem na schody jako omámený a tupě zírám na Kabira, který se usmívá, a po hnědých tvářích mu stékají lesklé pramínky vody.

Kabir si přitiskl prst na ústa: „Nemluv,“ naznačil a vede mě dál do nitra jeskyně. Stěny se rozestoupily a objevila se průrva s pískocovým prostranstvím, uprostřed kterého stojí kulatý chrám. Jako když hodíte wok obráceně na podlahu. Cítím, jak mi po zádech stéká chladivá voda. Ind mě vytrvale vede dovnitř chrámu. Kruhovým otvorem ve střeše sem proudí magicky žlutý světlo. Po obvodu jsou vytesané tmavé díry. Uvnitř v temnotě posedávají lidé. Jako nehybné sochy. Kabir mě, po mírné tiché potyčce, zašťouchal do jedné z nich.
„Vyzvednu tě za hodinu,“ zašeptal a zmizel.
To je debil.

Sedím v temnotě. Nevím, jak dlouho tu jsem. Nevím, kde jsem. Prostor kolem mě vibruje tichou rezonancí a moje tělo se postupně uvolnilo. Všechno se vypnulo a na povrch vyplavaly pocity, který si ty dlouhý dva roky nosím v sobě. Pocity, o který se s nikým nepodělím, které zůstávají skryty před nečekanými hosty. Myšlenky a úvahy, které jsem v sobě udusal silou stáda mustangů. Sedím tady v temnotě a kolem mě krouží otázky a odpovědi. Tiše se prolétavají mojí myslí a je jim jedno, jak moc se mnou cloumají. Tisíce hlasů mého já si se mnou najednou chtějí promluvit. Chtějí znát řešení a najít konečně uspokojení. Cítím slzy nebo snad jen pramínky vody? Páteř mi brní tisícem melodií a já nemám odvahu otevřít oči. Zírám do vlastní obnažený duše a dotýkám se jí v představách jako namodralé opalizující pavučiny. Nebolí to. Věčnost, která mě navštívila přímo v mozku. Jen na chvilku. A možná navěky.

Džíp uhání noční pouští a Kabir mě sem tam po očku sleduje. Sedím zaklíněnej v sedadle a přemýšlím. Dívám se na noční nebe, na kterým září miliardy hvězd.
„Jak dlouho jsem tam byl?“ zeptám se nakonec.
Kabir si vyndá z pusy miniaturní cigáro: „To není důležitý,“ odpoví nakonec a zkušeně najede do další díry.
„Hrmpff, jo, to máš asi pravdu.“

Slunce je přímo v nadhlavníku a přeplněné nádraží v centrální Indii je narvané lidmi. Omlácenej vlak se prohýbá pod náporem cestujících a davy lidí stále proudí k nástupišti. Seskočil jsem z džípu a nechtěně ukopnul dvířka.
„Sakra.“
Kabir přispěchal na druhou stranu a hodil kus plechu na zadní sedadla: „To je dobrý.“
Podíval jsem se na něj. Člověk, kterýho jsem někde náhodou potkal. Dneska se stane minulostí. Vzpomínkou, která možná někdy vybledne a za pár let si zničehonic prorazí cestu ven, aby o sobě dala vědět.
„Díky, Kabire.“
Ind se zašklebí: „Pošli mi knížku, až vyjde.“
„Cha, je v češtině, tomu nebudeš rozumět.“
Ind se podrbe v kníru: „To přece nevadí.“
Podáme si ruce.
„To je fakt,“ nahodil jsem si batoh na záda a vydal se k vlaku, kterej mě odveze zpátky do mýho světa. Světa, kterej freneticky uhání dopředu a nestíhá se ohlížet kolem sebe. „Pošlu!“ zakřičím ještě přes rameno a zaslechnu zvuk, jakoby za mnou vybuchnul granát.