Boeing, kterej určitě ještě pamatuje zásobovací lety do Kambodži z roku 1967, nasadil plnej výkon a graviatace mě přitlačila do sedadla. Rezavý křídlo se klepe náporem větru a já to sleduju sarkasticko mučednickým pohledem člověka odsouzeného k smrti. Ozve se rána jako z děla. Letadlo zničehonic ztrácí výkon a čumák klesá zpátky k ranveji. „Do prdele.“ Přimáčknul jsem ruce na opěradlo a v žaludku se mi usadil takovej ten divnej pocit strachu. Turbíny vřískají násilným zpětným tahem, přední kola dopadnou na zem a cestující poskočí na sedadlech. Ozve se první výkřik. Míjíme poslední budovy letiště ve vysoký rychlosti. Nakonec se letadlo odkloní mimo ranvej, prorazí pár těch tyčinek, který stojí podél a s rachotem zastaví na prošedivělým trávníku. Letuška skočí k palubnímu telefonu a diskutuje s řídící kajutou. Stojíme a nikde ze mě nekoukají střeva. Super. Člověk si v takovejch chvílích musí najít dílčí úspěchy. Indky v barvách Indian Airlines začnou procházet mezi vyplašeným osazenstvem a uklidňovat je. Nevystupujeme. Prý se objevila drobná závada při startu. „Co já tady vlastně dělám.“ Žmoulám pás mezi prstama a je poznat, že už to přede mnou někdo dělal. Letadlo je odtaženo na servisní ranvej a poslední hodinu si krátím čas tím, že sleduju bandu indických techniků, jak postávají pod záplatovaným křídlem, kroutí hlavou a rozhazujou rukama. Jeden občas někde zkusmo klepne kladívkem. Ťukla mi sms od mamky. „Ahoj Rudo, Jak se tam mas? Od: Mama. Čekají mě další čtyři lety. Jeden z nich v tomhle opraveným vehiklu. A pak že nejsem masochista.

„Co má bejt sakra tohle?“ Povídám si spíš pro sebe. Indickej agent si žmoulá pro změnu cíp svého Sárí a dělá, jako kdyby tu hromadu před ním viděl poprvé v životě. Chvíli odděluju zrno od plev, nakonec to vzdám a přesunu celou hromadu do prostoru „předělat“. Triviální zadání plodí nejvíce chyb. Postupem času si na to zvyknete a nebudete akceptovat věci jenom proto, že jste právě přežili vlastní smrt a snědli něco divně žlutýho v kiosku u letiště. Opouštím továrnu ve stavu, kdy není dobré mít po ruce ostré předměty a usedám do vozu. Půl kilometru mlčím, protože si nechci přivodit záchvat. A potom se začneme hádat. Nadávám jako špaček a sypu to ze sebe jako simultání překladatel na koksu. Ind vykřikuje svou a kecá mi tak blbě, až mě to vytáčí do nebeských obrátek.

Zazvoní mi telefon a ve voze zavládne ticho. „Moment, vezmu to jenom.“ Řeknu zcela klidně. „Jasně v pořádku.“ Ind se taky zklinil na hladinu normálního živočicha. „Havlík dobrý den?“ – „To je pan Havlík?“ – „No ano, copak potřebujete.“ – „Rád bych se vás zeptal, proč jste se rozhodl odhlásit svojí službu jůpísí direkt. Nebyl jste spokojen nebo?“ Přemýšlím co mu říct. Ne, nebyl jsem spokojen. Mít osumset programů, z toho šestset v maďarštině a zbytek s polskýma titulkama není to, co jsem potřeboval. Kromě toho, jsem doma asi tak hodinu denně a jsem rád, že si stihnu přerovnat trenýrky. A porno tam nebylo žádný. „Podívejte se, já jsem doma jenom hodinu denně a jsem rád…ale nic, prostě vaše služby nechci, buďte tak laskavi a přijeďte si pro to svoje zařízení a předem mi zavolejte. Nemám čas.“ Položím telefon a pustím se do Inda s novou vervou, kterou mi ten debil z jůpísí nalil do žil. Kříčíme, jeden přes druhýho a máváme rukama jako komunisti v průvodu. Občas klepnu do palubní desky, abych dodal svým slovům váhu a …“Bacha vole koza!!!“ Stihnu ještě zakřičet. Ind strhne volant ke straně, oba zařveme jako Paviáni, pod kterýma se utrhla větev bobrovníku. Auto sjede ze silnice a bouchne do stromu. Ind si nasazuje brejle a já si třu naraženej loket. Koza všechno sleduje zprostředka silnice a líným krokem se vydává na druhou stranu. Vylezu z auta a jdu se podívat na narázník. „Jak to vypadá?“ Ptá se mě Ind přiškrceným hlasem. Zapálím si cigáro a vtáhnu do sebe uklidňující dávku. Co já tady do prdele vlastně dělám. „Nárazník je v tahu.“ Prohlásím a Ind se začne taky soukat z auta. Okolo se scházejí lidé stejně, jako všude na světě. „A světlo taky.“

Zaplatil jsem za Inda dlužnou částku v bance. Teda aspoň doufám, že to byla banka. Kdyby vám to neřekli, těžko se to poznává. Teď konečně můžeme naložit materiál, kterej Ind nebyl schopnej měsíc zaplatit a odvézt do továrny. Ne, neřekl mi to. To je přece jasný. Sedím v autě mlčky. Nechci zase nabourat. Dvakrát denně by to už nebylo legrační. Venku je vedro k zalknutí. Role materiálu jsou naházené na podlaze a obsluha na nich spí. Po ranní toaletě vedle vozu začneme s nákladem. Třikrát jsme role naskládali dovnitř. Indové volí naprosto nelogickej vzorec. Zoufale se rozpouštím ve vedru a nemůžu se na to dívat. „Hey!“ Zastavím skladníka, kterej se snaží kopáním posunout roli o metr a půl dovnitř narvaného vozu. Vynášíme role ven a skládáme je znova. Nakonec přebývají jen dvě. „Dáme je na střechu.“ Rozhodnu. Indové se shluknou kolem mýho agenta jako kdybych právě vyvolal ze záhrobí bohyni Kálí.. „Na střechu je dát přece nemůžeme. To se nesmí.“ Koukám na ně a koutky se mi trhají smíchem. Vybavuju si ty hrozny nákladu, který se vozí po indických ulicicích, Co je to za blbost. „Co je to za blbost?“ – „Na střechu se dávat nesmí, všude jinde jo.“ Chvíli stojím a snažím se v tom nehledat logiku. „Dobře, ééé … máte tady někde lano?“

„Vážení cestující, připoutejte se prosím a zůstaňte sedět na svých místech, prolétáme místem s občasnými turbulencemi.“ Sedím u okýnka a ignoruju fatk, že jsem si právě nalil kafe do rozkroku. Trup letadla se třese, jako kdyby byl z papíru. Přes sedadlo mě sleduje malinkej Číňan. No, na mě nekoukej, za tohle já nemůžu. Po fiasku v Indii jsem se ještě nesebral a s největší pravděpodobností ani neseberu. Jsem zvědavej, jak budou odklízeči trosek komentovat obsah mýho žaludku, až se rozmázneme někde nad západní Čínou. „Vážení cestující, jsme nuceni přistát na letišti v GuanghZhou, zůstaňte prosím připoutání na svých místech. Žádné nebezpečí nám nehrozí.“ Jasně. Ještě aby hrozilo, to bych byl už asi fakt nasranej.

Utírám si rozkrok na toaletě v letištní hale Guanghzhou a jde mi to výborně, vypadám, jako kdybych se pochcal a obří skvrna v rozkroku se podobá Africe. Koukám se na sebe do zrcadla. „Co já tady vlastně dělám.“ Náhradní let odlétá za sedm hodin. Spousta času na to, abych a to přišel. Baterka v Ipodu došla. Notebook je mrtvej po dvaceti minutách. Ještě že jsem si koupil tu speciální baterku. Někdy nejsou na filozofický úvahy čas. Lítám z místa na místo jako neposedný krocan a jsem rád, když si večer stihnu umejt hlavu. Nekonečné chvíle stresu a nervozity. Dny, kdy je potřeba rozhodovat zdánlivě neřešitelné krávoviny a měnit svý povolání z kaskadéra na diplomata, vyjednavače, montéra nebo skladníka. Pokaždé mě potká něco novýho. Jsou to dny které ubíhají rychlostí blesku. Protínají časová pásma a nedají vám vydechnout ani na minutu. Vytlačí z místa každodenní starosti a vyžadují si nepřetržitou pozornost, záchvaty vzteku a potřebu slyšet někoho, kdo je vám blízkej. Potřebujete zaslechnout něco jako „Hele vole, to bude zas dobrý.“ Protože jinak vám z toho rupne v bedně.

Továrna v Číně je narvaná k prasknutí a připomíná mraveniště. Všude kolem bzučí šicí stroje a pobíhají lidé, kteří se jen na vteřinu zastaví, aby si mě mohli prohlídnout. Jsem zpocenej jako Boxer v jedenáctým kole, kterej tuší, že další rána kterou dostane, bude ta poslední. „Co má bejt sakra tohle?“ Otáčím se k agentovi, kterej má na tváři výraz klidnější než mumifikovaný Budha. „Letěl jsem sem jenom proto, abych zjistil, že jsou hotové čtyři kusy oblečení?“ Mám rád Hong-Kongskou kinematografii. Líbí se mi, jak se vždycky hlavní karatista nasere a rozmlátí polovinu baráku včetně osazenstva k nepoznání. Potom jednoduše odejde a nikdo se nezajímá, jak je to možné, že ho nikdo nezastaví a neřekne mu: „Hele Li, tohle se nedělá.“ Mám to rád. Jsou chvíle, kdybych v tom filmu chtěl žít.

Je pět hodin ráno. Spánek se oproti všem pokusům nedostavil. Prášky na spaní mi došly. Onanoval jsem třikrát, čtyřikrát jsem se vykoupal, vykouřil jsem deset cigaret a dvakrát zkouknul třikrát viděné díly z Futuramy. Nakonec se seberu, vezmu foťák a vyrazím do města. Teď stojím na hlavní třídě. Nikde nikdo. Široká ulice je prázdná, jen na rohu stojí invalidní vozík a v něm stará číňanka. Je to jako výjev ze sna. V kombinaci s ranní oblblostí to působí nadpřirozeně. Chvíli přešlapuju na místě, nahlížím ze strany do vozíku, jestli babka dejchá a nakonec přistoupím a nabízím jí pomoc. Babička se lekne. Nezabilo jí to. Dobrý znamení. Začne vykřikovat a ukazovat na obchod, kterej je asi padesát metrů před náma. Pokrčím rameny a chytnu řídítka vozíku do ruky. Příležitostný samaritán. Proč ne. V půlce cesty se věci zkomplikovaly. Z postranní ulice vyběhli tři Číňani a začali křičet, jako kdyby je honila Godzilla. Zastavuju a koukám na nebesa, odkud se vynoří ta gigantická haksna a ukončí moje trápení. Číňani se shluknou kolem vozíku a gestikulují rukama tak zběsile, až mám pocit, že se chvílema prostor kolem rozostřuje. Zvedám ruce. „Hej, nechtěl jsem vám babičku ukrást, ona…ona chtěla dovézt tam…“ Brblám anglicky a vím že mi nerozumí. Babka nadává na neviditelnou osobu před vozítkem a Číňani do mě strkají. Plesk. On mi dal facku! Nevěřícně se odpotácím od vozíku a hubu si musím zavřít manuálně. „Ale ghefmpg…“ Babka naštvaně zařve, zvedne se z vozíku a odchází. Zírám na to jako na zázrak. Číňani jdou vedle ní, pokřikujou a ukazujou na mě. Trvá to deset, patnáct vteřin. Pak už tu stojím sám. Jenom já a opuštěnej invalidní vozík. Za chvíli přiběhne Číňan a vozík odtlačí s hláškou na rtech. Zřejmě něco ve smyslu: „Takže i zloděj co?“

Taxík, kterej mě veze domů je nabouranej ze čtyř světových stran. Vevnitř připomíná válečnýho žigulíka a podlahou sleduju ubíhající vozovku. Co to tady tak divně smrdí? Řidič celou cestu hlasitě nadává. Nechápu proč, snažím se na něj nedívat, abych neslíznul další facku. Ozve se rána. „Proboha, už zase?“ Už se ani nekrčím a se smířeným výrazem očekávám věci příští. Auto se rozklepe a najede na obrubník, pod kterým bouchne pneumatika. Z přední kapoty se začne linout černej, olejovitej kouř. Vylezu z vozu a rozhodím ruce. Číňan pobíhá kolem havarovaný trosky a křičí jako smyslů zbavený orangután ve špatně střiženém obleku. Pokrčím rameny a vydám se dál pěšky. Číňan mě chytne za rameno a dotáhne k okýnku. Ukazuje mi taxametr. „Ajo, platíme.“ Vyndám sto Maů, předám mu je, taxametr zabliká a nadobro zhasne, jako časovej ukazatel z Návratu do budoucnosti. Jak zacházím za roh, z kapoty vyšlehly první plameny a postavy kolem vozu se začaly pohybovat rychleji a ve větších kruzích.

V KTV baru se na mě v noci nalepil jeden čínskej performer a během dvou minut vystrnadil všechny holky, který se kolem mě válely. Vykouřil mi všechny cigára a vzhledem k tomu, že umí jen dvě věty anglicky, náš hovor nekvete. To mu ale nebrání v tom, pořád je opakovat. Vypadá trochu jako Jackie Chan po obrně. Na pódiu za mikrofonem ukáže ještě horší stranu své osobnosti. Ten zpěv je strašnější, než kdyby někdo Luďku Sobotovi strhával nehet po nehtu a dával mi je sníst. Na konci songu vždycky dramaticky zakřičí do mikráku: „Foriner.“ A ukáže na mě. Všichni zatleskají, já zamávám rukama a zaplatim další rundu. Kdy už budu tak ožralej, aby mi tohle bylo jedno. Na ulici jsem minul krysu velkou jako kýbl s vodou. V hubě si nesla zelenej pytlík od Chipsů Lays. Chvíli to pitomě sleduju s otazníkem místo obočí. Zazvoní mi telefon. „Havlík dobrý..den.“ – „To je pan Havlík?“ – „No ano, povídejte.“ – „Mám dotaz ohledně vaší služby jůpísí direkt, mohl bych se vás zeptat, proč jste se rozhodl službu odhlásit?“ – „ …“ Jsem ožraleja jen se tak pohupuju do větru. „Podivej ..tese, já sem totiš jako nevěděl…rozuišš? Já sem myslel, že pošky..že poškytuj…že nabízíte klavinní sužbychápš?“ – „Asi se špatně slyšíme, pokusím se vás zastihnout později.“ Telefon na druhé straně zatůtal. „POŠKEJ TY PARCHANTE!, Já šem ještě neskošil. Ti žikám, že já tu vaší teleto..nesci!“ Vykřikuju do telefonu. Naproti před barem stojí Číňani a koukají se na mě. „Nosoje no…“

Mám opici tak velkou, až mám pocit, že mi mozek vyteče ušima. Sedím před hotelem a na hlavě se mi rozpouští pytlík s ledem. Portýr mě sleduje z bezpečné vzdálenosti a nad hlavou mi přidržuje deštník. Auto konečně přijíždí. Vyskakuje číňanka, podává mi ruku a sune mě do auta. Dneska poslali někoho jinýho. Auto ujíždí krajinou a můj mozek pomalu rozežíraji trpaslíci. Kam to jedeme? "Halo, lidi, jste z Fujanu?" Číňanka se na mě usmívá a drmolí něco čínsky. Hm..takže nejsou. Stojím v továrně na razítka. Do těch jjá nedělám. Zatím jsem nenarazil na nikoho, kdo umí anglicky. Prohlížím si tedy aspoň razítka různých velikostí a hnusných barev. Aha! To je taky výstupní kontrola. Číňani postávají okolo mě, jako u svého vůdce a na něco čekají. Nakonec vezmu razítko, přisunu připravený papír a bouchnu. No to snad.."To si děláte srandu? Vždyť to nerazítkuje! Parta začne rozebírat razítko a hádat se. Zazvoní mi telefon. Konečně. Mrknu na displej. "Direkt". "Havlík dobrý den, poslouchejte mě, už mi nikdy nevolejte, strčte si tu svojí službu do prdele. Naschle. No, jaktože to nerazítkuje?"

„Kam letíte?“ Vyptává se mě Ind, kterej se usadil vedle mě na sedadle. „Do Bangalore…poslyšte, tohle letadlo je běžný? Nejsou na něm ani žádný nápisy a možná by mohlo bejt aspoň natřený ne?“ Ind si zatahuje bezpečnostní pás a já jsem natlačenej nad okýnko. „V Bangalore mám rodinu. Tohle letadlo? Jo, to je v pořádku, nebojte se.“ Vrtule se roztočily a ve stroji není slyšet vlastního slova. Aspoň nemusím konverzovat. V polovině letu se dostaneme do turbulencí. Zpocenýma dlaněma si přejíždím po stehnech. Co já tady kurva dělám. Letadlo se otřese a motory zakvičí. Schránka nad našimi hlavami se otevře, nějakej černej kufr vypadne ven a trefí Inda do hlavy. Zařval a chytil se za makovici. „Letuška!“ Zakřičel jsem a čuměl na Indovo hlavu, ze který vytékal pramínek krve. „To bude v pořádku.“ Konstatovala letuška a odvedla potácející se postavu dozadu. Sednu si zpátky a kroutím hlavou. „Hovoří kapitán letadla. Není mezi cestujícími lekář? Pokud ano, ohlašte se prosím leteckému personálu, díky.“

„Co to má jako znamenat, že jste zapomněli, že přiletím už dnes?“ Stojím na letišti vedle odpadkového koše a kouřím poslední cigaretu. Obchodníky s teplou colou jsem odehnal už devětkrát. „Cože? Za tři hodiny?“ Sedám si na betonovej sokl a němě zírám do parkoviště odkud se blíží tlupa pouličních prodejců. Tři hodiny nevydržim. „AHOJ MAMI, HADRY MAJÍ ZPOZDENI, JSEM UNAVENEJ, ALE ZA TRI HODINY UZ BUDU NA HOTELU. V CINE JAKO VZDYCKY. ZAVOLAM. RUDA. Po čtyřech hodinách se usadím na hotelu. Jsem vyždímanej jako hadr na nádobí. Neteče voda a elektrika vypnula před deseti minutama. „Ne pane, restaurace je dnes bohužel zavřená.“ Uždibuju rozteklou tatranku. Radši nemyslím na to, co mě čeká zítra. „NO JO, KAZDEJ TEJDEN NEMUZES MIT VZRUSO. OD: MAMA