Někdy mám strach ze tmy. Bojím se otevřít oči. Mám strach sám ze sebe. Mám strach, že u nohou postele stojí v šeru moje vlastní myšlenky. Stojí tam a čekají, až otevřu oči. Nikdy se tam nedívám. Po paměti nahmatám spínač a rozsvěcuju. Po několika minutách teprve vstanu. Oplachuju se studenou vodou a dívám se na sebe do zrcadla. Ty oči mě někdy děsí. Sednu si na verandu, zapálím si a sleduju noční oblohu se siluetama palem, který rostou ve vedlejší ohradě. Prohlížím si žhavej konec cigára, kterej ukrajuje cigaretovej papírek. Zdánlivě neviditelně se posunuje na konec vajglu. Ten pohyb je neznatelnej, ale konec přijde strašně rychle.

Nevydržím to. Nejde to. Nevím už jak. Nenávidím ten pokoj. Je jenom jeden z mnoha. Jeden ze stovek stejných míst. Hnusí se mi ta deka. Nedokážu se jí už ani dotknout. Spal jsem osmnáct hodin, abych zapomněl na tohle místo. A probudil jsem se zase tady. Jsem tu na nic. Jen čekám a čekám, abych ráno slyšel další výmluvu a debilní blábol. Je to jako děsivá deska německýho popu, která se zasekla a hraje pořád dokola to samý. Stejnou melodii o jedné otáčce. Znova a znova. Každej den.

Jsou tři ráno a já nemůžu usnout. Ale nemůžu být ani vzhůru. Ta místnost mě sžírá a dusí mě jako ta cigareta. Ničí mi život. Není tu kam jít. Na ulici vydržíte jen nějakej čas, dokud vám nezačnou lézt na nervy lidi, kteří vás budou neustále stíhat žádostma o peníze. Nepřestanou nikdy, ani kdybych měl kufr peněz a všechny je rozdal, nepřestanou. Nikdy. Znechutí vám to na nejvyšší míru a můžete se usmívat a bejt milej jako televizní moderátor. Nic se nezmění. Nedá se to vydržet.

Sedím u stolu s nějakejma Angličanama. Pozvali si mě sami. Večeříme. Slyším se, jak říkám stokrát opakovaný věty. Vidím, jak je to nezajímá stejně jako mě. Usmíváme se a v duchu počítáme sekundy, který tady plynou neskutečně pomalu. Nakonec je okolo stolu trapné ticho. Nikdo neví na co se zeptat, protože nikoho ten druhej vlastně nezajímá. Jen si to neumíme říct. Omlouvám se a odcházím. Kolik ještě dní. Pět? Možná čtyři, když si teď půjdu lehnout. Jenže já nemůžu spát. Ležím s rozsvíceným světlem a poslouchám hučící klimatizaci.

Z balkonu je to takových dvacet metrů. Dívám se dolů. Někdy mám chuť zjistit jaký by to bylo, kdybych to udělal. Co by se stalo? Děsí mě to. Je mi vedro. Nedá se to vydržet. Bojím se otočit, protože vím, že tam nikdo nestojí. Nic. Nikdo, a já bych viděl zase jenom tu prázdnou místnost bez obrazů. Někdy na ně mluvím. Na ty lidi, který tu nejsou. Hovoříme spolu a já poslouchám. Dělám kliky a soustředím se na bolest v rukách. Nepočítám je. Jen se snažím vydržet co nejdýl a cítit tu palčivou bolest, která teče žílama. Sprcha v odporný koupelně. Beru si prášek na spaní. Jsou prej návykový.

Už jenom čtyři dny. Spal jsem tři hodiny. Probudil mě sen. Zase ten samej. Otírám si zpocenej obličej a snažím se na to nemyslet. Zdá se mi pořád. Nemůžu se ho zbavit. Copak nejsou někde k mání nový sny, že mi musíte pořád přehrávat ten samej? Kdo to má vydržet proboha. Chtěli byste snad vidět Mlčení jehňátek padesátkrát? Čtyři dny. Je to jako věčnost. Nedokážu ten čas uchopit mezi prsty. Nevím jak. Snažím se pracovat, ale nemá to smysl. V tomhle prostředí to nejde. Nenapadá mě nic. Jen tak zbůhdarma šoupu myší zleva doprava. Vím, že to skončí, a když pánbůh dá, možná i doletím domů. Budu pracovat, budu se smát a povídat si s lidma, který mám rád. Budu zase v tom hektickým kolotoči, ve kterým nezbývá čas ani na pořádnej oběd. Budu veselej, upravenej a chápavej člověk, tak, jak mám být. Nikdo to neuvidí. Nikdo nepozná, že už to nemůžu vydržet.

Přemýšlím kde jsou hranice, za který už nemůžeme jít. Kdy to skončí a zasekne se to jako nenamazaný ložisko. Kdy se přestane vršit ta halda problémů a debilních důležitostí, který nám určujou cesty v našich životech. Musíš tohle, musíš tamto. Každej rok je toho víc. Kde je hranice našeho vnímání a schopnosti přizpůsobit se. Schopnosti přidat ještě trochu víc. Kde je ten cíl. Ten vysněnej pocit, že tohle je to, co jsme chtěli. Ten bod, kterýho chceme dosáhnout, a bude nám to stačit. Kde kurva je ten bod. Chci to vědět. Zapomněl jsem to. Ztratil se mi.

Říkám si, že zítra bude všechno lepší. Prospím se a zase to bude dobrý. Změna mi prospěje. Jenže já mám změnu každej druhej tejden. Neměnná změna. Nasbíral jsem osmnáct letů od prvního ledna a další mě čekají. Dlouhý cesty po slepý mapě, kterou znám jako svý boty. Říkám si, že to ráno bude lepší. Ale vím, že to tak není. Jen prostě vstanu a přesvědčím sám sebe. Vstanu. Jsem hrozně unavenej. Bolí mě celé tělo.

Někdy mám strach. Iracionální strach, kterej má kořeny někde hluboko. Brní z něho páteř a já to nemám komu říct, protože tu nikdo není. Jen ta prázdná místnost bez obrazů, která mě přivádí k šílenství. Někdy mám strach, protože nevím kudy kam. Nemůžu opustit svoji hlavu a bejt aspoň chvíli bez ní. Mám chuť vyběhnout na balkon a zakřičet do noci svý jméno, abych věděl, že tady jsem. Že dělám správnou věc. Že tu nejsem jen tak pro nic za nic a že všechny tyhle dny pominou. Že prostě zmizí. Že najdu všechny odpovědi, který hledám. Že tohle všechno přejde a začne to dávat smysl.

Někdy mám pocit, že to nevydržím. Nedokážu to zvládat. Mám strach, že když rozsvítím světlo, nikdo tam nebude. Nebude tam nic. Rozsvítím a otevřu oči až za několik minut. Potom jdu do koupelny. Oplachuju si obličej a podívám se do zrcadla. Potřebuju se vidět. Musím se ujistit, že tady jsem. Až se vrátím, bude všechno v pořádku. Určitě bude. Musím v něco věřit. Budu zase pracovat, potkávat se s lidma, vařit svojí holce večeři a smát se. Další den. Další rok. A možná opravdu najdu ten bod, kterej jsem ztratil. Nepoznáte to na mě. Nedávám to najevo. Umím hrát stejně jako vy. Schovat svůj strach. Nejde to poznat. Možná jen na očích.