A když jsem se konečně přemohl a rozhodnul se, že doopravdy použiju ten hnědozelenej záchod kterej sliboval ke všem útrapám přihodit na závěr i tyfus, proběhnul kolem mě tryskem nějakej šílenec z Evropy, ruce připlácnutý na zadku, rozrazil dveře, v piruetě si stáhnul kaťata a dopadnul na mísu. Uznale jsem zakroutil hlavou. „Není tam prkýnko.“ Připomenul jsem mu, i když vím, že je mu to jedno. I že na něj civím. Otočil jsem se, vyšel zpět před hajzlíky a zhluboka se nadechnul. „Indie…“

Tenhle Kumar byl vždycky príma chlap. Malej, tlustej Ind v divný košili a tesilkách. Vypadal na třicet, bylo mu dvacet. Jeden z mála kterej je schopnej splnit to co po něm chci. Jsem rád, že ho mí agenti zaměstnávají. Trávím s ním dost času. Já diktuju a on nadává. Případně já nadávám a on taky nadává a citlivě vynechává moje sprostý ironický hlášky. Mám rád toho malýho vztekajícího se člověka, kterej se mi snaží vyhovět, abych byl spokojenej. Čeká na mě před letištěm. Včas! Má nový džíny. Má naše džíny! A olezlý jednobarevný triko. Podali jsme si ruce. Mám mozek slisovanej cestou, takže se jen tak potácím po asfaltu. Kumar mě trpělivě šteluje do auta a do ruky mi nainstaloval studenou colu. „Díky pane! Vypadáš nějak jinak člověče.“ Kumar se stydlivě přikrčil a naskočil do vozu. Za minutu a půl jsem usnul. Jako vždycky.

Poslední dobou jsem unavenej. Vyčerpává mě ten boj s okolnostma. Nekonečnej kolotoč událostí. Je zase noc. Před malou rozpadlou budovou továrny se mezi odpadkama pasou kozy a já sedím na podlaze a dívám se na ně. Před pár hodinama jsem ještě postával pod zářícíma mrakodrapama ze skla a oceli. Zvláštní. Kumar stojí vedle mě. Čekáme. Musíme být tady, jinak se v továrně nic nepohne. Podíval jsem se na něj. „Ty sis nechal narůst vousy?“ Kumar se zastyděl a pokýval hlavou. „Dobrý, dobrý.“ Dívám se na nebe. Těžký mraky se plazí po obloze. Monzun se blíží. A já dřepím tady. Už bych měl být pryč a místo toho teprve začínám. Před pár lety jsem byl jiný. Mladší, bez šedivých vlasů, bez vrásek, plnej ideálů a před sebou hodně lidí, který jsem si bral za vzor. Učil jsem se od nich, obdivoval je a přemýšlel nad nimi. Chtěl jsem být jako oni. Měl jsem pocit, že když se jim budu podobat, můj život se změní. Každej z nás má svůj tajnej vzor. Ikonu, která mu pomáhá se posunout dál. Snažíme se být podobní. Přiblížit se jim, protože nám to připadá lákavé. Honíme se za obrazem, který se nám líbí. Protože si sami připadáme občas příliš nemožní a nudní.

„Ty kouříš?“ Překvapeně zírám na Kumara, který si druhý den zapálil cigáro takovým podivným grifem, kterej jsem už někde viděl. Travolta? Nevím, nepamatuju si. Potácíme se indickým vedrem po tržnici a kupujeme nějaký banány. Jsou výborný, ne jako ty naše. Bloudím mezi stánky a myšlenkama jsem někde jinde. Mám plnou hlavu. Plnej Outlook, plnej iPhone a plnou hlasovou schránku. Hromada informací, který musím vyřešit. Binární balast plný podivných konverzací. Otázky, na který musím odpovědět a úkoly, které musím splnit, abych se nějak protlouk. Můj život se naplnil prací a přetekl přes okraj jako papiňák. V noci nespím, protože mi to přijde jako ohromná ztráta času. Ve dne jsem nervózní, protože v něm není čas na práci a těším se na noc. Zpoždění, zdržení, chyby, dotazy, nápady, požadavky, upomínky. Jsou všude. Přehazuju je z ruky do ruky jako horký brambory a snažím se od sebe odstřelit tak, abych neporušil logistiku a postupem času je dokázal vyřešit. Jsem unavený a zásady který jsem míval dostávají trhliny.

Nestíhám už reagovat na všechny dotazy a přání v reálným čase a když se tyhle věci dostanou pod obrazovku příchozí pošty, zmizí mi z hlavy a já jen těžce hledám cestu zpět, protože přítomnost mě zásobuje dalšíma informacema. A všechny jsou důležitý. Postupem času jsem dokázal to co jsem chtěl. Stát se těmi lidmi, které jsem obdivoval. Které jsem slepě vzýval a chtěl být jako oni. Teď jsem jeden z nich. Unavený, ztrhaný, vystresovaný šakal který brázdí poušťě světa a snaží se doběhnout ztracený čas. Kdyby to věděli, smáli by se. Tady to máš. Teď vidíš, co to obnáší. Občas si nějakej čas ukradnu pro sebe. Nasednu na motorku a jedu pryč. Pryč od těch starostí a problémů. Zastavím někde uprostřed ničeho a sedím na kameni mezi lidma, kteří jsou jiní. Jiní než idoly které jsem míval. Lidé tak chudí, že nad tím zůstává rozum stát. A děti. Ty bezstarostný bytosti s hlubokýma očima, který jsou prostý všeho, co je můj život. Sedím mezi nimi a dívám se na ně. Jednou budou jako já. Dospělý, s hlavou plnou nevšedních starostí. I když ty jejich budou mnohem, mnohem horší. Odtud se nedá utéct. Tady se dá jenom přežít.

Opřel jsem se rukama o stůl v továrně a nakrčil nos nad vzorkama, který se mi ještě pořád nelíbí. Koutkem oka jsem zachytil Kumara, jak se u vedlejšího stolu opřel o ruce a podivně nakrčil nos. Podrbal se na hrudi, přesně jako… přesně jako, no ty vole jako já! Zakroutil jsem smutně hlavou. Večer na hotelu se dívám do zrcadla. Od neustálýho přemejšlení o hovně se mi nad čelem usadily první vrásky. Podrbal jsem se na hrudi a vymačkal neviditelný pupínek. Postupem času jsem opustil svoje idoly. Nechal jsem je jejich osudu. Mají svých starostí dost. Došlo mi, že nejlepší na světě je věřit jen sám sobě. Svým schopnostem a poprat se se světem tak, aby mě byl ochotný akceptovat. Abych se stal vzorem sám sobě. Nedělat moc průšvihů, zkusit lidem trochu pomoct a nehrát si na něco, co nejsem. Ta cesta byla dlouhá. Plná klopýtání a pádů. A další mě čekají, protože vždycky, ať už chcete nebo ne si někde uvaříte průser. Tak to chodí, ale už nechci svádět svý trable na ikony. Beru je na sebe.

Kumar vyšel před fabriku a zapálil si tím švihlým grifem cigáro. Zdá se mi nějakej větší. Posadil se vedle mě. Sedíme tam jako dvě karikatury. Oba ve stejných oběhaných džínách, s podobnýma botama na nohou, se strništěm na bradách, s cigárem a cikorkou v ruce. V obyčejným triku. Jeden ustaraný, s vráskama na čele a dlouhými vlasy a druhý šťastný, s jiskrou v oku a ideály v hlavě. Já a já. Pěkně vedle sebe. „Co to más za divně udělaný boty?“ Zeptal jsem se a prohlížím si podivně prodlouženou náhražku conversek. Kumar ostýchavě ukazuje, že jsou upravené tak, aby ho dělaly větším. Povzdechl jsem si. A přemýšlím kudy do toho. Kumar je dobrej člověk. Jen neměl, jako většina z nás štěstí. Narodil se ve špatný kastě a to je tady vstupenka na smetiště. Není odsud cesta a způsob jakým se s tím Kumar vyrovnal je, že se stal mnou. Chce být jako já. Protože obal mu připomíná něco lákavého. Něco víc než může mít. Další klamavá reklama.

„Víš, hele, existuje výška která není vidět.“ Začal jsem nakonec. Kumar si položil hlavu na kolena a poslouchá mě. Vždycky mě poslouchá. V tu chvíli je to on. A nikdo jiný. „Nemusíš být velký, abys velký byl. A nemusíš být někdo jiný, abys to mohl být ty. Nemusíš kouřit abys dokázal světu že na to máš. Zabije tě to. Nemusíš oblíkat kůži někoho jinýho, abys mohl žít. To zvládneš sám. Umíš to. Uměl jsi to i před rokem. A budeš to umět i za rok. I bez těch bot a cigaret. I bez vousů, když budeš chtít. I beze mě.“ Na louce před fabrikou projíždí motorky a skůtry. Je noc. Čas kdy mám zase čas. Noc, kdy jsem potkal sám sebe. Kdy jsem si sám se sebou promluvil a řekl si to, co jsem si už dávno říct chtěl. Mluvil jsem a mluvil a nepřestal další hodinu. A poslouchal jsem se. S hlavou položenou na kolena. Řekl jsem si všechno. Co mě trápí a co mě sžírá. A i když jsem většině z toho zřejmě moc dobře neporozuměl, doufám, že mi došlo, co jsem si chtěl říct.

Ráno jsem si sednul před hotelový bazén a díval se na vycházející slunce. Další bezesná noc. Noc kdy jsem měl čas a kdy jsem doháněl dny předchozí. Dopil jsem čaj, čapnul batoh a odjel na letiště. Kumar mi podal ruku a já jemu. Otočil jsem se a on mě ještě zadržel. Podíval se na mě. „Chtěl bych bejt jako ty.“ Zastavil jsem se a ramena mi klesly. Nevím, jestli jsem slyšel někdy něco hezčího. Nevíte co říct. Co udělat. „Jednou budeš.“ Poplácal jsem Kumara po rameni. „Jenom mi pak prosím tě nechoď házet kameny do oken.“ Je dobré se rozcházet s úsměvem.

Airbus společnosti Jetlite krouží nad Bombají jako raněný kormorán. Už dvě hodiny. Monzun letos konečně dorazil a nad uřvanou metropolí se usídlila ohromná bouře. Na palubě vládne nepříjemná atmosféra a já zarývám ruce do opěradel. „Dámy a pánové, musíme přistát v nouzovém režimu, protože nám dochází palivo.“ Zavrtěl jsem se na sedadle a dívám se z okýnka do mraků, které se válejí pod námi. „Výborně.“ Čeká mě další zkušenost. Další šedivej vlas a další zářez o kterej nestojím. Letoun se snesl z nebes a narazil do neprostupných mraků. A já zmizel. A objevím se až někdy zítra. Možná pozítří. Někde v Číně. Někde jinde, tam kde budu mít něco na práci a budu tím, čím chci být. Sám sebou.

Díky Jiřímu Bednářovi, že tenhle text nadobro nezmizel.