Stála na tom rohu ulice trochu bezradně. Z přilehlé ulice přitékal na křižovatku nepřetržitý proud autorikš a zahlcoval okolí hustým štiplavým dýmem. Slunce je vysoko a vzduch se vrtí, jako zubařův pacient. Hned jsem si jí všimnul. Vypadala trochu jako já. Občas taky připomínám zoufalce, kterej má pocit, že ho štěstí nadobro opustilo. Prohrábla si rukou dlouhý, zpocený vlasy a bylo vidět, že je ztracená. V Bombaji se tohle stane velice snadno, pokud nestojíte v bezpečí turistických promenád. Co tady proboha dělá. V týhle čtvrti, plný slumů, která připomíná smaženou fusekli. „Potřebuješ pomoct?“ Trochu nervózně po mně sekla pohledem. „Ne, ne, díky, já jsem v pohodě.“ Přinutila se k úsměvu. „Ale díky.“ Nadhodil jsem si batoh, protože mě už zase začalo bolet rameno. „Žádnej problém.“ Odsunul jsem se ke stánku, kterej připomínal spíš slepičí kurník a koupil si malý cigára. „Popravdě, jsem trochu v koncích.“ Ozvalo se za mnou. Jsou chvíle, kdy si můžete vychutnat ten okamžik, jak se pomalu otáčíte do slunce tak, aby bylo vidět ohnutou ruku se zbytkem svalů, trochu nakrčíte čelo a hodíte takovej ten pohled „To bude v pořádku, teď už jsi v bezpečí.“

Moře je hnědý a pobřeží smrdí, jako bulharská kafilerie. Davy Indů se přišly zchladit k večerním vlnám Arabskýho moře a postávají v odlivu. Jsou jich tu tisíce. „A tak jsem prostě odjela. Vím že to je trochu šílený, ale mě se to líbí.“ Napila se coly a sledovala mě přes černý brejle. „Ty máš rád Itálii?“ – „Když vyvážejí odpadky tak jo.“ Zasmějeme se. „Momentálně bych dal cokoliv, abychom mohli sedět spíš v nějaký pizzerii ve Florencii.“ Postavím se a protáhnu se. Poslední let nebyl zrovna nejvydařenější a díky tomu, že jsem si omylem vzal dva prášky na spaní, mám ještě trochu omezený některý životní funkce. „To, jo, ale tam by jsi mě asi nepoznal.“ Sednu si, pokývu hlavou a nevím, jestli je to dobře nebo špatně.

Poslední týdny mám břicho plné špatných pocitů. Nedaří se mi dokončit věci tak, jak bych si představoval, marním čas a peníze, i když to ve finále zase vypadá, že se všechno podaří. Jsem podivně neaktivní složka událostí, kterou je potřeba přidat, ale nemůžu se zúčastnit. Trápí mě to. Za pár měsíců všechno dobře dopadne a na tyhle dny si nikdo ani nevzpomene. Pár nocí, po které se nic nestalo. Pár týdnů, které by se daly vymazat z kalendáře dějin a nic by se nestalo. Všechny ty hektický lety, nervózní diskuze a moje uražené ego, všechno tohle zmizí pod lisem nadcházejících událostí, kdy se nebudu moct zastavit. Taky máte někdy takovej beznadějnej pocit vlastní zbytečnosti? Tisíce kilometrů od vás probíhají důležité události, které na vás sice počkají, ale vy se jich neúčastníte. A nejhorší ze všeho je, že oni to zvládnou beze mě! Jako kdyby vás někdo nepozval na oslavu něčích narozenin. Žárlím na to. Uráží mě to. Je to nesmysl. Měl bych bejt rád.

Jakmile opustím republiku, zmizím z programu lidí, kteří mě znají a kteří mě mají rádi. Vytlačí mě události, které jsou více reálné. Já se na týdny změním jen ve vyprávění. V textové zprávy a sarkastické věty z e-mailů. Jsem jako personifikace sebe sama. Hlas bez těla. Metatron z hlubiny internetu. A předpokládá se, že všechno zvládám. Jsem přece ten, co lítá přes půl světa a jako masařka si zakotví, kde se mu zrovna zlíbí. Mně nemůže nic chybět. Já si přece vždycky poradím. Takových lidí, jako jse já, je hodně. Vídám je na letištích, v letadlech a hotelech. Na rozích u cesty a v baru, opřený o stůl. Přisedávají si bež větších ostychů. Tu osamělost citím už minutu před tím, než se objeví na rohu. Mluvíme spolu. Nepamatujeme si svý jména, ani věty, který jsme si řekli. Slova letájí vzduchem jako tiché prosby. Zoufalé žádosti o trochu pozornosti. Pár minut pocitu, že to co zrovna děláme, má nějakej smysl. Potřebujeme to slyšet, protože náš vlastní svět na nás občas zapomene. Cítíme se zrazeni, zanechaní uprostřed bitvy, která je naší prací a která nás dostává do úzkých. Opuštění Bohové samostatně fungujících kanceláří. Doma vás nikdo nepochopí a je jedno, jak moc vás mají rádi.

Nasoukám se na sedadlo vedle nouzovýho východu a s úsměvem vysílám němý pozdrav těm opotřebovaným, zažloutlým dveřím, u kterých jsem seděl už snad čtyřikrát. Ten malej škrábanec dole na dveřích je ode mě. V duchu posílám tichou vzpomínku posledním zesnulým z paluby španělskýho letadla. Mám pocit, že stejným střepem poletím z Mnichova. To bude zase adrenalin. Američan, který sedí vedle mě, se klepe jako osika. Pracuje pro Nokii a jelikož mu Číňani zrušili pár letů, musel na cestu do Dillí zvolit tenhle zchátralej charter Air India. Nevěřil jsem, že by se mohl někdo bát v letadle víc než já. Já jsem ten, koho by měli chlácholit, jenže se k tomu dneska nikdo nemá. Dneska se prohazujou role. „Bojíte se lítat?“ – „To ne, ale tohle letadlo…“ Vím co myslí. Odchlípnutý plasty na nouzovým východě, poflusanej koberec, opadaný bednění a změti drátů u stropu. Kdy jsem tohle proboha přestal brát v potaz? „To bude v pořádku. Věřte mi. Tohle letadlo znám, jak svý boty.“ Když jsme přistáli v Dillí, poklepal mi na rameno. „Děkuju! A držím palce.“ Ospale jsem se na něj zasmál. Nemusel jsem mu říkat, jak jsem za těch pár slov rád. Vždycky je to poznat. „V těch posledních Nokiích se prej hrozně blbě orientuje v kontaktech.“ Mrknul na mě. „Kouknu na to.“

Hotelovej pokoj v šestým patře zaplivaný budovy je malou oázou uprostřed chaotickýho města. Malej kousek bezpečí a jistoty, mezi živelnou pohromou města Bombaj. Venku každou chvíli zaburácí motory letadel, která se snášejí k mezinárodnímu letišti. Jakoby mi pořád museli dávat najevo, že tohle bude trvat jen chvíli. Že mě za pár dnů opět spolkne ocelový trup a odnese mě pryč od toho kousku krásy, kterej jsem vybojoval. Abych věděl, že nemám naději. „Máš někoho?“ Otočila se na bok, aby na mě líp viděla. „Jo.“ Sleduju křivku její nohy, která je přehozená přes ty moje a škrábu se na prsou. „A ty?“ – „Jo.“ Ležíme bez hnutí, zprava nás mrazí klimatizace a pod stropem se pomalu otáčí vrtule větráku. Pokaždé mám pocit, jako by mi list odseknul kus masa. „Co jí řekneš?“



„Nic.“



„Já vím.“ Otočila se lehla si na mě, poživačně se přitiskla. Cítím tu iracionální potřebu bezpečí, kterou ona. Jsem jí vděčnej a ona mně taky. Nemusíme to říkat. Není to potřeba. Svět nás dohnal až sem, doprostřed jinýho světa, kterýmu občas nerozumíme, doprostřed situace, kterou hodně dobře známe. „Líbí se mi tvý vousy.“ Hladím ty hebký záda. Vůně Channelu. Větrák se pomalu otáčí a převrací stránky našich myšlenek. Nechce se nám spát. Fetujeme kůži toho druhýho až do ospalýho rána. „Máš výčitky?“ Zeptala se mě nad snídaní. „Ne.“ – „Já taky ne. Je to zvláštní víš, hrozně se těším domů, ale… přitom chci, aby to teď nikdy neskončilo.“ Povídáme si celé ráno. Sprchujeme se. Ona legračně vypouští z pusy vodu, já jí štípu do pevnýho zadku.

„Kdy odjíždíš?“ Kouříme společně u okna a vuchutnáváme si kafe. Bože, jak dlouho jsem já něměl kafe. „Za tři dny.“ Chvíli koukáme na ulici a vysmíváme se tomu chaotickýmu provozu. „Hm.“ Radši se dívám na ni. Na to hezký tělo, poslouchám ten příjemnej hlas, jakobych se bál že se najednou ztratí. To je za dlouho, nechci na to teď myslet.“ Vyfouknu kouř. „ Já vím.“ Jak zvláštně nás dospělost vychová. Naučí nás pozornosti a umožní nám, vidět někdy věci reálně. Uvědomujeme si prchavost těch chvilek, kdy se nám stane něco jako zázrak. Zázrak, kterej nám oběma udělal na duši černej zářez. Měli bysme se stydět. Jsme přece ubozí lháři, kteří se jen někde peleší. Víme, že tenhle úvěr budeme muset splatit. Někdy v budoucnu se nám to vrátí. Jednou za to zaplatíme krutou daň. Je nám to jedno a vidíme si to na očích. „Možná bys mohl zkusit ještě jednou to s tou pusou, to bylo úžasný.“ Štípu jí do nohou a ona se kroutí a kope kolem sebe. Směje a piští. „Já ti dám „to s tou pusou“ ty italská špageto! Au!“ Škube se a směje. „Hmm, jeden českej párek po ránu, co ty na to?“

Další tři dny jsme se brodili společně zážitky svých životů, povídali si, jedli, usnínali jeden vedle druhého, jako kdybychom se znali léta. Popíjeli indický víno, jako v nejlepší itlaský pizzerii u moře, milovali se tak, jak je to ještě v některých státech zakázané, hladili jsme se a zahrnovali pozorností. Uprostřed noci mě chytla za ruku. Držel jsem tu jemnou dlaň a věděl jsem, že ji po tvářích tečou slzy. Milovali jsme se znovu. Přivlastňovali si sobecky tělo toho druhýho, který nám nepatřilo. Až do poslední chvíle. Když jsem ráno zavíral dveře, seděla na posteli, opřená o pelest a dívala se na mě. Jako nádherná Nemesis, která, jen tak, vklouzla navěky do mýho života. Nadechnul jsem se a potom jsem navždy zavřel ty smutný oči do svých vzpomínek. V taxíku mi zaťukala zpráva. „Ty vis, vis, ze to nemusim rikat, ale dekuju.“ Sarah Bareilies a její vybrnkávačka One Sweet Love se k tomuhle podělanýmu ránu prostě hodí. Na obloze zaburácel Boeing. Sleduju ho okýnkem. „No, však já už jdu, neboj se.“

Jsou dny, kdy jsme na cestách ještě víc sami. Kdy máme pocit, že právě dneska je ta poslední chvíle, kdy to ještě dokážeme snášet. Kdy máme pocit, že nám vybouchne srdce a už ho nikdy nikdo nedá správně dohromady. Jsou to okamžiky, kdy zoufale potřebujeme slyšet hlasy z domova, ale ty mlčí. Ne proto, že by nám chtěly ublížit, ale proto, že mají svoje vlastní starosti. Jsme jenom vyprávění. Legendy z druhý strany světa. Pár textových zpráv a krátkých e-mailů. Snůšky vzpomínek, které momentálně nemají tvar reality. Jsme duchové, kteří bloudí odletovými halami a nad každým z nás se vznášejí šrámy, který si navěky nosíme sebou. Je to jako prokletí. Znamení bitev, které jsme prohráli a doživotí jizvy našich selhání, o kterých se nemůžeme nikomu zmínit. Chvilky nečekaných vášní, o který jsme nežádali a za které se stydíme, i když bysme neměli. Sedím v kavárně a kouřím. „Vim to.“ Odeslal jsem zprávu, vypnul telefon a zamíchal si cukr do kávy.

„Nemáte oheň?“ Starší pán v unaveném obleku se teatrálně plácá po kapsách a já tuším, že oheň má. Podávám mu zapalovač. „Těžkej den co?“ – „To teda jo.“ S úlevou se posadí. Podá mi ruku. Díváme se na sebe. První věty. Sedíme tam a nikdo nám nevěnuje pozornost. Jsme ztracené, skoro neviditelné postavy, které jsou vypovězené ze svých životů. Jsme duchové letištních terminálů. Jsme lidé, kteří mají smutné oči.