Jste teď se mnou. Až tady vzadu. Na sedadle obřího Airbusu Emirates, který si hledá cestu noční oblohou. Zvláštní klid, co? Když všichni v letadle usnou a můžete poslouchat jen monotónní zvuk motorů a vzdálený tlumený hovor letušek, které si odběhly na něco k snědku. Toho Inda vedle si nevšímejte. Ten tam už ležel. Dívám se z okýnka. Nemůžu spát. Vzadu za námi, když opřu takhle úplně makovici o sklo, je vidět proužek mizejícího světla. Rozostřené mastnotou od někoho, kdo se tu opíral přede mnou. Taková drobnost, ale nasere.

Vidíte to? Nespěte přece. Tam dole. Bagdád září v poušti jako pohozenej lustr. Tam dole, na jihu je vidět střelba v ulicích. Odtud to vypadá jako legrační hra se světýlkama. Malá drobnost z oblohy. A támhle, dál v poušti stoupají k nebi nekonečný plameny zapálených ropných vrtů Jsou jich desítky. Plápolají jako louče na zahradní slavnosti. A celou tuhle parádu ukončuje neutrální zóna. Neprostupná brána před místem, které jsme dokázali tak snadno zničit a teď se před ním musíme chránit. Je mi zima. A vzadu se ozvalo ospalé chrochtnutí. Opírám hlavu o plexisklo a přemýšlím o světě. O nás. O hlouposti. O drobnostech na který nemáme čas.

Dubaj. Jdete se mnou dlouhou chodbou až ke kuřáckýmu koutku. Uvnitř to vypadá jako kdyby tam vypukl požár. Nedá se tu existovat. Prostor je přesto zaplněný až po okraj. Kouřím, ale některý radosti si dovedu odpustit. Jestli chcete, počkám na vás u Starbucksu s jedním Arabem odsud. Vysvětluje, že on si může vzít jakou ženu chce, ale žena odsud na to skoro nemá právo. Tak to tady u nás chodí. Takhle žijeme. Neodporuju, protože ve vzduchu je cítit nepřijemný napětí. To ty oči. Vzadu za skleněnou stěnou se ve vycházejícím slunci koupe nejvyšší budova na světě. Brzy jí otevřou. Chlouba Dubaje. Freud by o téhle stavbě jistě dokázal pronést několik zajímavých teorií. A o chování k ženám taky. Tady je to ještě docela v pohodě. Jen taková, drobnost. Prokřupal jsem si krk a stoupnul si do zástupu chodících ubrusů, která se vlní k přestupům.

Na předměstí Ningba, v námořním přístavu, vládne tuhá zima. Jako u nás. Jdeme spolu po promenádě. Vidíte to? To divně šedivý město, který se vynořuje z bahnitýho moře? Rezavý rybářský lodě se válejí u mol a na palubách se maká jako diamantovým dole. Tady se život s nikým nepáře. Modro šedý barvy. Zleva doprava. Smrad a špína. Ztracené místo, které bují životem. Líbí se mi, protože nepředstírá. Nehraje si na nic, co není. Noční trajekt hučí po hladině a na červených sedadlech posedávají Číňani. Přisedněte si. Dívají se na televizi a kouří. Obří kajuta připomíná ruskou ponorku. Ozvala se lodní siréna. Je Štědrý den.

Ningbo se změnilo. Pamatujete si to? Vyrostla nová sidliště, velká jako města a z podivnýho urbanistickýho chaosu se stalo moderní město, se kterým se těžko můžeme měřit. Budovy kolem náměstí se rozzářily. Sledujte ty Číňany. Jsou jako děti. Říkám to pořád. Absorbují věci jako houba. „Meuyi chuismáás.“ Pokřikujou na nás všude. Neví proč. Nerozumí těm pohanským svátkům. Neví že Santa Clause vymysleli marketingoví matadoři z Coca Coly. Drobnosti je nezajímají. Před obchodem postávají dva uvaděči v červených čepičkách. Tamhle vzadu. Vypadají bezradně. Neví co si s těmi Vánocemi počít. Přestože je tu nikdo neslaví, výzdoba tak desetkrát překonává Evropu. Podívejte se, potkali nás studenti a dali nám rolničku. Taková malá blbůstka.

Jsme na náměstí. Je tu narváno. Číňané tu zapalují létající lampiony. Vznášejí se nad městem jako přízraky. Jsou jich stovky. Jako kdyby odněkud zavanula stará dobrá Čína. Pojďte, koupíme si jeden. Je děsná zima. Zapálit ho musíme rychle, protože v davu chodí policajti a trhají lidem lampiony z rukou. Legračně po nich dupou. Tohle se do programu Strany nehodí. Komunismus je prostě svinstvo. Jeden „chlupatej“ mě opruzuje a nemůžu se mu ztratit. Tak aspoň pomáhám připalovat lampiony ostatním. Nakonec vzadu za zmrzlou palmou se to povedlo. Ještě chvíli ho držte, než se horkej vzduch nahromadí. A… letí. A báječně! Ruku mám spálenou od vařícího vosku. Odlupuju ho nehtama. Vždycky jsem to dělával rád, když jsem byl malej. Teď jsem si na to vzpomněl. Taková drobnost.

Shanghaj je promrzlá. Vlhkost vzduchu vám nažene kosu hluboko do kostí. Po ulicích jezdí skůtry obalený barevnýma pláštěnkama. Mám chřipku jako hovado. Drží se mě už několik dní. Nos mám jako zeměkouli. Je mi nanic. Bezpochyby je ten vir prasečí. Sice je to normální chřipka, ale jsme dobrý ovce a rádi se necháme oblbnout novinářskýma nulama. Zásoby jsou nakoupené a teď je čas přiznat, že to byla celé bouda. Ale aspoň můžeme spolu udělat pár fotek lidí s rouškama. Je to báječně děsivé pro našince. Nanking Road se oblékla do neónový róby. Ten večer jsem si splnil sen a poslechnul blues na místě, které kdysi bylo desítky let před Evropou. Než přišel Mao. Mám promočený conversy. Detail, kterej mě na pár dní ukotví do postele.

Jsme na letišti. Tady jsem doma. Vyznám se tu, ať je to kdekoliv. Dneska ale nemám svůj den. Hromada číňanů u přepážky je neprostupná i pro mě. Kromě toho tady někdo neskutečně prdí a nedá se to vydržet. Cítíte to? Peklo. Letadlo Do Xiamenu mi uletělo. Nepanikařte, tady to lítá každou chvíli. Za hodinu jsme v letadle. A stojí to jen zlomek toho co u nás. Propadlou letenku aerolinky uhradí. Taková kravina, o který si u nás můžete nechat jenom zdát. Chřipka ustupuje, ale bolesti se přesunuly do zad. Otáčím se proto jako naprcanej kačer. Bezpečnostní kontrola. Vyndat notebook, sundat kabát. Záchody jsou támhle. Nepropásněte příležitost. Tady člověk nikdy neví. Ta infantilní hudba z reproduktorů Xiamen Airlines mě jednou zabije. Když už ne to letadlo.

Nebojte se. Pojďte dovnitř. To je Chunking House. Zvenku to vypadá děsivě já vím. Tady v Hong Kongu se to tak nebere. Ohromná budova kousek od Tsim Tsa Tshui je zvenku rozpadlá a dole prolezlá podivnejma existencema z celýho světa. V noci to člověka vyděsí. Taky jsem byl podělanej. Indové, Pákistánci, Afroameričané. Prodejci padělků a drog postávají před ocelovýma roletama zavřených krámků a nabízejí cokoliv. Černoška v růžových teplákách a ohromnou prdelí se to razí chodbou. Má nádhernej obličej. Skončila v týhle díře. Co asi dělá uhodnete sami. Zničená se sluchátkama a Beyoncé na uších. Bydlet se tu dá. Pokoje jsou modernější než bydlení v Olomouci. Kdo by to řekl co? Když jsme stáli venku. Pro lidi na cestě jako dělaný.

Sedněte si dozadu. A držte se, na týhle motorce si totiž nejsem moc jistej. Spojka dost prokluzuje, ale jezdit se s tím dá. Indie je k večeru úžasný místo. Když paprsky světla protečou skrz palmy. Pobřeží Keraly se ukládá ke spánku a ze stánků voní zázvor. Zastavil jsem, sednul si a zapálil si cigáro. Jsem unavenej k smrti. Někde na půl cesty. Uprostřed událostí, které vedou dopředu. V kapse jsem našel rolničku z Nigba. Zasmál jsem se. Taková blbost.

Prvních pár dnů novýho roku uteklo. Ten minulej zmizel. Všechny špatný události, krize, obavy, důsledky a nevydařený věci jsou pryč. Jedu dál. Nemůžu se zastavit i když se bojím věcí které neumím předurčit. Pokračuju dál a nevzdám se jen proto, že jde celej tenhle svět do kytek. Bolavej rok odezněl, stejně jako odešla chřipka. Zůstalo pár ponaučení, pár divokých emocí a jsem bohatší o pár hloupých předsevzetí. Jako každej z nás. Minul rok a stejně jako vždy, ze všech událostí a vzpomínek, ať už byly jakékoliv, zbydou v paměti dřív nebo později jenom ty dobré. Detaily prosté hlubšího smyslu. Drobné radosti, bez kterých bysme dál jít nemohli. Nasedněte si. Musíme vyrazit. Dopředu. Tam kde si možná jednou splníme svoje sny.