Jedu noční krajinou. Dálnice je mírně rozmazaná rychlostí. Dnes volná, takže si můžu dovolit ostřejší jízdu. Z reproduktorů na mě pokřikuje Brandon Boyd z Incubus a já popíjim zvětralou colu, abych neusnul. Jezdím tudy často. Znám tady každý výmol. Tady trochu doleva. Teď trochu ubrat, abych si nevymlátil podvozek, a teď zas můžu jet. Za zatáčkou bude les. Kolikrát jsem tudy už projížděl? Stokrát. Vícekrát. Jsem tu sám. Jen občas se v protisměru objeví světla nějakého podobného nočního jezdce. Znám to tady. Během sekundy jsem se ale ocitl někde jinde. Ztratil jsem schopnost orientace a připadám si náhle na silnici, kterou absolutně neznám. Jako kdybych tu jel poprvé. Sundal jsem nohu z plynu. Co se to děje?

Mám pocit, jako kdyby se kolem všechno zpomalilo. Nevím kde jsem. Nevím na kterou stranu bude další zatáčka. Jen následuju neznámou komunikaci. Ale měl bych to vědět. Jel jsem tudy tisíckrát. Jakoby mi někdo ukradl vesmír pod rukama. Namáhám si mozek. Chyť se. Občas na mě tenhle stav přijde. Je to vždy okamžik. Chvilka, kdy nevím co jsem, kde jsem a proč tam jsem. Jenom na okamžik. Aspoň myslím.

Podobný pocit mě přepadne po každém návratu z cest. Ležím na zemi, kus těla na koberci. Ruku pod hlavou a dívám na roh sporáku. Jako ztracená marioneta bez vodiče. V hlavě prázdno. Nechce se mi vstát. Nechce se mi ležet. Nechce se mi nic. Hlava se snaží vypořádat s tím, že právě překonala šest a více časových pásem a zorientovat se na místě, na kterém jsem jí zase vyklopil. Nechce se mi sedět. Nechce se mi spát. Nemám chuť se probudit, když konečně usnu. Chci se ocitnout na tom místě, kam se moje hlava dostala na dálnici. Nebylo tam nic. Budoucnost, přítomnost ani minulost. Jenom jsem tam byl.

Nakonec vždycky vstanu. Posedávám v práci a automaticky tvořím co je potřeba. Řeším problémy, odpovídám na otázky, posunuju lištičku podél nezodpovězených e-mailů. Pětsetřicetčtyři. Většinou na ně nikdy neodpovím. Sedím v kavárně pod kanceláří a tupě zírám po okolí. Mám pocit, že na něco myslím, ale nevím na co. Jako by mi něco unikalo. Shluk informací v mojí hlavě se nedá rozmotat. Jen zírám a kouřím. Měl bych si zajít k holiči. Oholit bych se taky měl. Brácha měl padesátku. Volal jsem mu, ale nezvedal to. Znovu jsem už nezavolal. Chce se mi spát, ale mám energie, jako kdybych vypil osm Redbullů. Zívám, protože zapomínám dýchat. Jsem zpátky doma. Čínu a Indii mám za sebou a teď sedím tady. Sedím tady a nemůžu dýchat.

V Číně jsem měl pocit, že už to nevydržím. Že se rozběhnu ven na ulici a začnu křičet nebo aspoň tancovat a mlátit hlavou do vozovky. Nemohl jsem se dočkat odjezdu. Po návratu na mě dolehne tohle šedivé období. Bůhvíproč se mi teď po Číně zase stýská. A není po čem. Rupne mi hlava. Můžu se projet na kole. Nedonutím se. Na tenis. Složité. Fotbal. Uvidíme. Snad. Cokoliv je pro mě těžké. Nebaví mě chodit ani na záchod. Nebaví mě číst. Nebaví mě snít. Nebaví mě fungovat podle zaběhlých vzorců. Sedím u televize a žasnu nad tím, jaký nesmysly jsme ochotní sledovat. Kolik hloupostí nás obklopuje a jakým zbytečnostem jsme ochotni obětovat čas jen proto, abysme nemuseli dělat něco pořádného. Právě to dělám. Zabíjím svůj čas. Zabíjím svou existenci.

Mluvím s ostatními, směju se, vtipkuju. Ale jako kdybych to nebyl já. Jako kdyby mi mozek obalila nějaká hmota, která mě nechce pustit zpátky do reality. Vrací se mi obvyklé noční můry. Vysoký panelák s rozbitými schody, po kterých musím vyjít do třináctého patra, ale vím že spadnu, protože schody jsou popraskané. Vím, že to nedokážu. Plavu v černém moři a obloha je temně rudá. Něco je pod hladinou a já to vím, ale nemůžu s tím nic udělat. Chodím prázdným městem, ve kterém jsem nikdy nebyl. Jako kdyby se tu zastavil čas a já přesto vím, že se na mě někdo z toho velkého mrakodrapu dívá. Vidí mě. Stojím uprostřed ohromné křižovatky, na které pořád ještě fungují semafory. Má dalekohled. Vím to. Sleduje mě. Vcházím do dveří a vím, že za nimi čeká můj vrah. Stejně vejdu, musím tam jít. Snažím se uhnout. Postava máchne nožem. Jako vždy. Čepel se mi zaboří do břicha. Jednou, dvakrát, potřetí. Probudil jsem se. Kolikrát už se mi tohle už zdálo. Kamarád mi říkal, že ve snu lítá. Chtěl bych také lítat. Jen tak, nad krajinou, jako král nebes. Sedím v obýváku a kouřím. Venku jako každý den hučí v mezaninu větrák.

Život mi připadá nezajímavý, práce se mi zdá nekonečně nesmyslná. Měl bych roztřídit fotky. Proč? Měl bych si uklidit stůl, vyházet staré krámy a zaplatit nové složenky. Měl bych se nastartovat. Vrátit. Ale kam? Kam se já můžu vrátit, když odnikud nejsem. Potkal jsem kamarádku. "Vždycky když tě vidím, tak někam odcházíš."
Chodím ulicí a civím na lidi. Každý má něco na práci. Někam spěchá. Něco má v plánu. Rozmazané postavy, které se snaží dostihnout čas, který už jim nikdo nevrátí. Jakoby chodili skrze mě. Skoro to dokážu cítit. Přemýšlím kam asi jdou. Za čím se honí.

Z noční ulice slyším ožralý řev lidí z baru. Pár hloupých vtipů, pár ovíněných výkřiků. Ulicí proletěl tunnigář a jeho auto buší v rytmu děsivého techna. Venku je tma. Noc ve které mě čeká ještě panelák a možná u můj vrah za dveřmi. Vím že je tam venku. Prohlíží si mě. Možná čeká, až udělám chybu nebo třeba doufá, že se konečně proberu a přijde mi potřást rukou, až se mi to podaří. Možná mě zabije. Třeba tam nikdo není. Nevím. Hledím do temnoty. Nevidím obrysy a marně hledám tvary, kterých bych se mohl chytit. Zapomněl jsem, jak se mám vrátit. Jak se mám dostat zpátky domů.

Silnice uhýbá mírně doleva. Jasně. Tady to znám. Teď bude vpravo ten odpornej billboard. A o kus dál je benzínka, kde mají hnusné kafe. Jasně! Tady jsem. Jsem už jenom kousek od domova. Potom přijde rovina a, no jasně, já už vím. Krajina je zase mírně rozmazaná rychlostí. Znám to tady přece. Zaklepal jsem hlavou a prohrábl si vlasy. Trvalo to jenom deset sekund. Pár vteřin mimo svět. Pár okamžiků bezmoci, strachu a smutku uprostřed noci. Mám to domů už jenom kousek. Támhle za ten kopec.