Boeing společnosti Xiamen Airlines propadnul skrz mraky jako poraněnej netopýr. Nešikovně jsem se chytil za madla a narazil do Číňana, kterej se kolíbá vedle mě. Tady má to přistání vždycky grády. Čas v turbulencích si krátím sledováním narezavělých součástek křídla, který se postupně rozkládá jako letitý Transfromer. Proč do toho vždycky vlezu. Nepoučitelnej. V Kantonu mi jedno letadlo uletělo, druhý jsem vynechal v následný slabý chvilce v kalkulaci pravděpodobností havárie a nakonec jsem skončil v týhle rezavý trosce. Klapky se vysunuly a stroj začal vydávat zvuky, jako kdyby u vás v baráku někdo válcoval plech. To je dneska zase den.

Xiamen je zvláštní místo. Betonová budova letištního terminálu mě vyvedla až na lavičky. Číňan kterej mě tu měl čekat jako obvykle nedorazil. Stala se z toho taková hezká tradice. Ten letošní je navíc zajímavej tím, že téměř nepřetržitě koktá. V kombinaci z angličtinou vám do telefonu dokáže nazpívat dokonalej etno mix. Původně jsem myslel, že hovoří tou haťmatilkou z Avatara. Celá Asie je teď do něj blázen. Číňan nikde, problém komunikace jsem pro dnešek vyřešil. Zahodil jsem vajgla a vydal se volným krokem do města. Potřebuju si protáhnout záda.

Jsou dny, kdy nedělám nic. Kdy jsem uvězněný v cestovní pasti a přebytečný hodiny potřebuju jenom nějak přežít. Xiamen mě většinou zastihne v plné polní a nemám čas se tu pořádně porozhlídnout. Asi kilometr od letiště, kousek vedle děsivě smrdícího bistra, jsem zastavil taxíka, kterej měl zřejmě namířeno na vrakárnu, ale řidič usoudil, že by se mu na večer ještě hodil nějakej ten Yuan na pivo. Proběhla blesková ruční výměna informací a směřujeme do centra města. Motor strašně řve, protože taxikář sešlapuje všechny pedály současně a nehledá v nich nějaký hlubší smysl. Prohlížím si fotku na registrační kartě. Nevím proč je vydávají, protože na fotkách vypadají všichni Číňani stejně. Huba jako lívanec. Řidič si všimnul, že se nějak moc zajímám o kartičku, zasmál se, řekl něco vtipného a kartičku vyměnil za jinou. Ksicht na ní byl k uzoufání stejný.

Na nábřeží u trajektů je nabito. Naproti němu leží ostrov, kde bývala anglická kolonie. Díky Opiovým válkám Evropané získali k volnému užívání všechny čínský přístavy na dlouhou dobu zdarma. Velká ostuda pro Číňany, kterou dodnes pořádně nevydejchali. Ani se jim nedivím. Nicméně ostrov je příjemný místo, kde se dá umlátit nějakej čas a vyčistit si hlavu před tím, než na mě nastoupí kokta. Přemýšlím, že bych ho pozval na karaoke, aby mi důležité body naší dohody zazpíval. Mohlo by to fungovat.

Koktal se mi dovolal kolem poledne, kdy konečně zjistil, že mu v diáři něco neštymuje. Panebože já mu nerozumím ani slovo. Z projevu je poznat jedině, že je poměrně vystresovaný. Problém je, že mu nedokážu vysvětlit, že se o sebe umím postarat sám a můžeme se sejít až druhej den na hotelu. Číňan je beznadějně starostlivý a má pocit, že moje tělo právě někdo rozprodává na orgány. Nakonec jsem mu krátkou textovou zprávou nabídnul, ať na mě počká u trajektu. Zvednul jsem prdel z písku pláže, odkud jsem sledoval obří přístavní jeřáby a vydal se zpátky. Do uší mi bzučí The Subways a připravuju se na nejhorší.

Koktavej Číňan si koupil včera nový auto. Smrdí to v něm jako v igelitovým pytli od psího žrádla. Čínská značka neidentifikovatelné barvy. Volant trochu divně umístěný, takže to vypadá, jako kdybychom jeli v multikáře. Číňan se mi celou cestu zběsile omlouvá a v sérii nesrozumitelných výkřiků je cítit omluva. Je mi ho líto, tak ho občas poplácám po rameni, aby viděl, že budeme kámoši. Pokaždé sebou cukne, jako když plácnete po hřbetě kočku. Nejsou na ten fyzickej kontakt prostě zvyklí. Přískokem jsme dorazili jsme do budhistickýho chrámu. Snaží se. Hodnej kluk.

Nejvyšší místo chrámový zahrady se nachází stovky metrů vysoko. Stoupáme po schodech vytesaných ve skále a já si užívám práci svalů na noze. Jsem docela dlouho bez pohybu a tohle je vítaná změna. Kokta se potí. Sundal si bundu, svetr, svetřík a košili. Narval jsem mu to do batohu, protože mu to pořád padalo z ruky. Evidentně si ustanovil osobní soutěž a chce dosáhnout vrcholu za každou cenu. Po celou cestu nervózně telefonuje s šéfem fabriky. Něco ve smyslu: našel jsem toho ubožáka u silnice, je naštěstí v pořádku a už to mám pod kontrolou, přepínám.

Na cestě dolů si sundal i boty. Den se nakonec probral do dusivýho vedra. U vozu vypadá už kokta jako hromádka čínskýho neštěstí. Při každým rozjezdu mu čínskej novotvar chcípne a Číňan se omluvně začervená. Pokaždý pokejvu hlavou, jako že je to v pořádku a žádný učený z nebe nespadl. Nabourali jsme až pár metrů před restaurací s výhledem na moře. Do patníku při couvání. Očumujeme zadní blatník a musíme konstatovat, že byl zkonstruován zřejmě podle platných norem, protože úder vydržel. Snažím se ho povzbudit a vyheveroval jsem úsměv ještě o centimetr výš.

Pro večeři máme zarezervovaný salónek pro dvacet lidí. Kulatá deska stolu je velká jako točna pro stíhačky. Kokta objednal tabuli jako pro císařskou výpravu z koloniálních dob. Přede mnou bublá polívka. Specialita podniku, plná šedivých chlupatých věcí z moře. Nevěděl jsem, že ryby mají chlupy. Sníst to musím. Jinak se dostanu na vedlejší kolej. Číňan v dálce za stolem mi klade klasický otázky, ale je to k němu daleko, tak nakonec bořím hranice a přisednul jsem si prostě vedle něj. Rozpačitě šermuje nohama po kolenou, jako nebožák stižený neurózou. Připadám si jako na prvním rande. Někde u smaženýho platýze se ledy konečně prolomily a Číňan po pěti pivech přešel v plynulou angličtinu. Zjistil, že jsem člověk jako on, kterýho se nemusí bát. Žádnej kravatou svázanej magor, kterej mu přišel vysvětlovat jak má co dělat. Znám to tady. A umím tyhle lidi respektovat, i když mi prakticky nepřetržitě pijou krev. Počítám s tím stejně jako s turbulencema.

Stojíme na vyhlídce před restaurací. Je tma jako v ranci. Jen my dva. Kokta a já. Na prvním rande před špinavou pláží. Na obzoru září do noci most, zavěšený mezi dvěma ostrovy, jako cirkusová atrakce. "Nádhera." Podotknul jsem nakonec a Číňan se tak pro sebe hezky zasmál. O dvě hlavy menší střízlík ve špatně padnoucím saku, kterýmu spadnul kámen ze srdce. Zítra začneme pracovat. Ale dneska jsme udělali jeden malej důležitej krůček. Jako vždycky. A nakonec i on vystoupil ze stínu svojí osobnosti a přemožen kouzlem okamžiku mě přátelsky poplácal po zádech. A já se na něj na oplátku zasmál. "Tak co kámo? Jedeme na hotel?"

Napsáno pro havlik.blogy.novinky.cz