Venku je zima jako v Rusku. Ráno je na Ruzyni vždycky takový zvláštní šero. Zapálil jsem si cigáro a spolknul prášek, protože bolest hlavy se za chvíli dostaví stejně neodbytně jako dotěrný pojišťovák. Mezi budovama se občas mihne letadlo. Tyhle krátký a tlustý jsou nejhorší. Houpou se na obloze o dost víc a dokazujou, že tam nahoru nepatříme.

Nesnáším letadla. Mám z nich husí kůži. Z těch plastových obložení, které hladil někdo už v osmdesátých letech. Jenže je to jedinej způsob, jak se odsud dostat pryč. Neutíkám, jen jsem rád, že zmizím. Od problémů, starostí a povinností. Někam pryč. Daleko, až tam, kam nedosáhnou ordinérní stereotypy všedních dnů. Vezu si je sebou pro případ, že se něco přihodí, ale zavírám je do notebooků a telefonů. Pustím jen ven, jenom když se mi zachce. Další cesta. Pár nových vrásek a několik šedivých vlasů. Bože, to cigáro je hnusný. Jenže rituály jsou mocnější než my.

Tenhle den bude dlouhej. Dlouhej jako už několik měsíců nebyl. Vyčerpá mě, unaví a rozmaže v prostoru a až potom si někde uprostřed zeměkoule sednu na postel, položím hlavu do dlaní a budu si říkat, co tady proboha zase vyvádím. Mám to rád, jen si to nerad přiznávám, abych měl nad čím krčit čelo.

Dělám tohle už léta. Flákám se po světě a řeším věci. Vymýšlím jak přinutit lidi na jedný straně světa, aby udělali něco, co si lidi na druhý straně světa zase koupí. Zní to jednoduše, ale realita je složitější. Nikdo nic nestíhá, nikdo vám nerozumí a my, lidé na téhle straně, jsme pro ty na té druhé tvorové z budoucnosti. Lidi, kteří žijou jinak. Obklopení mamonem a blbostma, který nutně potřebujeme ke svýmu debilnímu životu. Ti lidé na druhé straně to nechápu, ale umí to pro nás vyrobit. Proč ne? Když si to nějaký pako koupí. A my, lidé z budoucnosti nadáváme na ty lidi z minulosti, kteří pro nás tyhle nesmyly vyrábějí. Nadáváme jim, protože nám berou práci, nedělají dle našich představ, ale chceme aby bylo všechno levný jako housky v Kauflandu. Jsem divní. Nedivím se, že nás na druhý straně světa nechápou. Občas se přistihnu, že mi docházejí argumenty. Že pochybuju o tom, že my jsme ti lidé z budoucnosti. Občas mám nutkání zůstat v minulosti. Je v mnoha ohledech racionálnější. I když to my, lidé z budoucnosti nikdy nepochopíme. Dokud se tam nepodíváme. Jsem člověk, který řeší věci. Cestovatel v čase s partou styčných důstojníků na strategických místech, kde rozbíjím své tábory. Tohle umím. Se střídavými úspěchy. Jinak to totiž v minulosti ani nejde.

Krátkej tlustej Airbus se potácí ve vzduchu těsně před betonovou ranvejí. Zazněla znělka: „Vážení cestující, vypněte si prosím své mobilní telefony.“ Letoun se zhoupl a zakymácel, jako kdyby se do něj zvenku dobýval Jao Ming. Křečovitě se držím opěradla a ruce mám studený jako moje první holka. Chodili jsme spolu asi dvě hodiny a i za tu chvíli jsem měl pocit, že je ke mně příliš chladná. Ozvala se znělka: „Prosíme vás, okamžitě si vypněte své mobilní telefony, ruší nám naváděcí přístroje.“ Jsem rád, že dnešní cesta začíná dobře. Hned se cítím líp. Miluju ty typy lidí, kteří si hrajou v letadle na největší machry a v hospodě pak vypráví historku o tom, jak vole měli vole po letu dvacet pět zmeškaných hovorů hahaha. Tuhle jistotu jim daly aerolinky samotné svým kecáním o tom, že i když jim upadnou obě křídla, pořád se dá bezpečně přistát. Napotřetí byla znělka nepříjemně odbytá: „Okamžitě vypněte své mobilní telefony,“ zařičela do mikrofonu letuška a konečně zmrzly i dosud vtipkující ksichty debilů v oblecích.

Letoun se vláčí nebem jako raněná velryba. Už ať jsem aspoň v Bombaji. Tam je to taky na hovno, ale budu mít jiný starosti než okusovat opěradlo. Letadlo narazilo na beton, zastavilo se mi srdce a… je to. Jako vždycky. Tohle je den na hovno. Frankfurt. Bludiště z oceli a skla. Nainstaloval jsem se na bar a naklopil do sebe hnusný kafe. Spolknul jsem další prášek, tentokrát ten na spaní a vydal se k odletu do Indie. Můj spolusedící se pokusil o rozhovor, jenže milosrdný prášek mě vypnul právě ve chvíli, kdy se mě dotyčný ptal, jestli jsem ženatý.

Do indickýho města Coimbatore letím se společností Jetairways, ale let je operován společností Kingfisher. To jen tak, pro pořádek. Ať jste v obraze. Vystoupit z letadla je pro mě vždycky svátek. Obvykle mám na obličeji debilní výraz člověka, který přežil přímý zásah meteoritem. Motám se po chodbách mezinárodního letiště v Bombaji a cítím, jak se mi do všech pórů vsakuje ten podivnej pach Indie. Ksicht mám oteklej jako kdyby mě do něj tak hodinu kopal Chuck Norris a na zádech mi štípal dříví dřevorubec Eda z Dolních Niv. Zajímalo by mě, kdo vymyslel základní postavení sedaček v letadle. Opěradlo je nastavený přesně do polohy, ve který se nedá ani sedět, ani spát a ani existovat. Sedíte ohnutí právě tím způsobem, kterej vás za několik minut dokáže dovést k dokonalý nepříčetnosti. Tenhle let trval, bůhvíproč, osm hodin. Minule to bylo šest. Proč?
„Se kterou společností letíte?" ptá se mě voják hned pár metrů po výstupu z letadla.
„Brmpfhh."
Dneska to začalo teda brzo.
Indie je zvláštní místo. Projít napříč letištními terminály vám způsobí bolest a na konci budete mít chuť vzít golfovou hůl a rozmlátit všechno v dosahu na úplně malinkatý kousíčky.
„Letím s Jetairways, ale.."
Ind s puškou na rameni zírá do sežmoulanýho papíru, jako kdyby tam byla nějaká zapeklitá hinduistická mantra. „Kingfisher?"
Nahnul jsem se k němu a náhodně bloudím prstem po papíru. „Jo, no, Jetairways a je to operovaný Kingfisherem, ano. Jako že to je jenom jiný letadlo ha, ha" Pokusil jsem se.
Ind zakývá hlavou ze strany na stranu. „Óoke ókej. No Jetairways." A mávne rukou.
Nadhodím si batoh, cynický kecy si nechám od cesty a vyrazím na imigrační.
Před ním stojí Ind ve špatně padnoucí uniformě. „Která společnost?"
Popotáhnu nosem, protože klimatizace útočí na moje dutiny a podávám mu papír: „Jetairways?" pokrčil jsem rameny, protože je to tak a na papíru se sluní logo Jetairways velikosti popelníku.
„Pas prosím."
Ukážu s úsměvem pas; rozhodl jsem se, že dneska se rozhodit nenechám. Ind si mě chvíli měří. Snažím se vyjadřovat všeobecný mír jako ten magor Sri Chinmoy na plakátech u večerky na poklopu od elektriky. Zajímalo by mě, jestli na ty jeho seance fakt někdo chodí. To musí být totální úlet.

Indové obecně jsou prťaví. Jejich fyziognomie je jiná. Drobná. Ale spousta z nich nosí boty tak třináctky. Zřejmě si je na směnu půjčujou a aby byly všem, mají takový škrpály. Je legrační sledovat ty hubený šílence, kteří se navlíknou do vražedně vyúžených tesilek a bot velikosti sněžnic. Imigrační úředník se tváří tak, jako kdyby ho nezajímalo nic jinýho než jeho špína za nehtama. Nakonec mě nechá nalistovat vízum, protože ho to nebaví hledat a než se dvakrát uprdnu, jsem vyřízenej. Jsem v Indii. Za přepážkou u cesty k zavazadlům stojí tři další Indové. Podrbal jsem se na hlavě a zhluboka vydechnul. Vím přesně kam mám jít, prošel jsem tu už tisíckrát. Ale to je mi houby platný. Před hloučkem se trochu přikrčím. Jako když pes čeká ránu na hřbet. A ví za co.
„Která společnost?" vyštěkne nakonec jeden z nich.
„Jetairways?" snažím se mu napovědět a podávám mu papír.
Ind zmateně zírá do papíru: „Kingfisher no?"
Přistoupím blíž. „Ano, jo, já..."
Dva přihlížející Indové zjistili, že došlo ke komplikaci a rozhodli se, že jestli někdo, tak oni to dokážou rozuzlovat, a tak se rozhodli mi pomoct. Berou si papír z ruky a vzduchem létají indické věty, které tak legračně zní: „Murungburumla. Na tu uru Jetairways taramurunla."
Za mnou se tvoří fronta, která se na nás tlačí. Indové neznají slovo osobní prostor. Dívám se na ně jako Hannibal Lecter bez mrknutí víček a snažím se udržet si osobní rovnováhu.
„Ooke ókej," zakejvou se nakonec spokojeně všichni tři úředníci jako Trifidi ve větru a uvolnili mi prostor.
„Díky." S jemným tikem pod okem se sunu dál. Dneska to jde jako po másle.

Každá vnitrostátní indická letecká společnost má svůj zavazadlový skener umístěný jinde. Taková velká krabice o který pochybuju že doopravdy funguje. Lidé sice sedí u monitorů a pás jezdí a indikátor skeneru bliká, ale jak tak koukám, kabel od trafa není strčený do zásuvky. Nechci to nijak komentovat, jen mě to rozesmálo. Jetairways mají skenery dva, jeden již na mezinárodním letišti. Před pásem postávají Indové a objímají se kolem dokola. To je tady celkem normální. Jedna velká rodina.
„Jaká společnost?"
Zastavil jsem se a sundal siz hlavy klobouk, kterej jsem nedávno koupil a už teď je propocenej. „Já ... já nevím," odpověděl jsem nakonec, což zapříčinilo bleskové rojení kolem mojí ruky. Je skoro půlnoc a chce se mi hrozně spát. Na Domestic Terminal se potřebuju dostat, abych si konečně mohl lehnout na podlahu vedle Security Control a trochu se vyspat, než poletí ranní spoj.
„Jetairways?"
„Ehm, já bych řekl, že je to spíš Kingfisher, ale..."
Indové si mě měří pohledem, který značí, že jsem nějak zbytečně moc chytrej. „Pas prosím!"
A upaluju dál.
"Jetairways!" vykřiknu ještě předtím, než se mě stačí Ind u autobusu zeptat.
Rozkejve se, ale nakonec mu to nedá: „Ukažte mi letenku."
Podrbal jsem se na čele a nakonec mu podal papír, na kterým si pomalu dělají lukrativní sídlo všechny druhy bakterií, včetně diamantovýho streptokoka.
„No Jetairways. Kingfisher!" bodá Ind do papíru, jako do nepřítele z Pákistánu.
Zmohl jsem se jenom na překvapený pokejvání. Ind si odfrkne, vezme tašku a flákne s ní do nákladovýho prostoru. Chce se mi spát. Přeletěl jsem tolik časových pásem, že nevím čí jsem a kdy jsem. Autobus, který vozí lidi na Domestic Terminal se houpe třicítkou kolem letištních ploch. Terminál stojí prakticky na opačné straně ranvejí. Je to asi tři sta metrů, ale nikoho tady zatím nenapadlo tam postavit přímou silnici. Cestou míjíme rozestavené krabice s nákladem, jen tak poházené po ploše. Možná tady ještě někde stojí ten náš balík z minulýho roku. Dal bych za to krk, že jsem ho tady už párkrát i zahlídnul. V rozhrkaným tmavým interiéru sedí i několik Evropanů, kteří si nejsou jistí, kam to přesně jedou a co budou dělat. Pamatuju si to. Taky jsem takhle čuměl poprvé. Kdo by tohle čekal. Takovou sodu. Pokud máte papírovou letenku, odvezou vás na Domestic zadáčo, Pokud ne, musíte do taxíku, kterej vás stáhne o čtyři stovky, ujede s váma za roh ulice a tam vás vyloží. Stačilo by postavit ... , ale nic. Tohle nemá smysl řešit. Tohle je Indie.

Pasažéři Jetairways vystupují na první zastávce. Ostatní na další, která je vzdálená asi sto metrů a je u stejný budovy. Jenže než se všechno vyloží a řidič si poví s kámošema co je novýho, tak se v tom vedru vevnitř zblázníte. Vystoupil jsem.
„Která společnost?" zaskočil mě zezadu voják, kterej vyšel zpoza autobusu.
„Kurva..."
Po dvaceti minutách konečně vystupuju o sto metrů dál a zřítil jsem se na betonovej sokl na cigáro. Pustil jsem si do uší skvělé Consequences od Incubus a snažím se udržet hlavu ve vodorovný poloze. Z nějakých důvodů spoje do Coimbatore vždycky letí až ráno a já tady čekám celou noc. Lavičky tu prakticky nejsou. Na zemi se tak válejí pestrobarevný hromady indických žen a kolem nich pobíhají děti a kopou do plechovek od Coly.
Cestování je bolest. Tyhle přesuny z místa na místo jsou vyčerpávající až do úmoru. Jenže na to zapomenete jako na porodní bolesti a až na další cestě vám zase dojde, co to vlastně podstupujete.
Vídám tyhle unavený tváře všech barev a vyznání. Ztahaný oči a zmuchlaný oblečení, pach potu a pocit ztracenosti v davu.
„Potřebujete taxi?" přišoural se ke mně jeden z místních obchodníků s neštěstím.
Jsem k smrti utahanej. Přeletěl jsem několik kontinentů, absolvoval turbulence, sežral tuny hnusnýho leteckýho žrádla, který smrdí stejně jako prdy cestujících, porazil devět vojáků, kteří chtěli vědět kam jedu a chci si už jenom lehnout do vany, zaonanovat si a spát.
„… Ne, díky."
Ind se zavrtí nesouhlasem: „Jaká společnost?“
„Tyvoledejmipokoj."
Před vstupem do terminálu stojí a sedí tlupa vojáků. Přešlapuju dvacet metrů od nich a hledám ztracenou odvahu. Po chvíli se prostě rozhoupu a vydám se k nim loudavým krokem.
„Jetairways?"
Mlčky podám papír a Ind se pustí do studování listu.
„Pas."
Podám pas.
„Ookej."
Popojdu o jeden krok.
„Jaká společnost?" druhej voják, zdá se, nemá zábavu.
Odpovím suše: „Jetairways."
Voják zírá do papíru a otluká mě samopalem. „No, no, Kingfisher, no?"
Otřu si čelo. „No, je to pravděpodobně tak, že letím s nima, ale koupil jsem to u Jetairways a..."
Ind se mračí a obrací papír konečně písmem vzhůru. Nakonec zamával rukou, abych zmizel.
Batoh jsem si proskenoval u Jetairways, potom přešel ke skeneru Kingfisher a nechal si ho proskenovat znovu. Indové strhali nálepky Jetairways a nalepili nové s logem ledňáčka od Kingfisheru. Potom jsem se zřítil na podlahu do kouta, přehodil přes sebe ukradenou deku z letadla a usnul.

“Co je tohle, kurva, zase za řev?“
Zvednul jsem se a prokřupal ztuhlej krk. Sundal jsem si oční stínítko a snažím se zorientovat. Smrdí tu záchody. Indie. Vedle mě leží Ind jako hora a chrápe takovým způsobem, až vám z toho naskakuje husí kůže. Zamlaskaljsem na něj, ale je to stejně platný, jako kdybych drobil rohlík u výběhu pro slony. Nakonec jsem se zvednul a šel si sednout zase před letiště. Ještě pět hodin čekání. Zapálil jsem si cigáro. Až budu chtít zpátky, musím projít přes ty tři vojáky u vchodu. Ironie.
Indie vám bude komplikovat život. Bude vás odrazovat od toho, abyste jí měli rádi. A v některý dny se jí to daří poměrně dobře.
Cítím stín, kterej se ke mně blíží, a jsem na pokraji svých sil.
„Jetairways!!!" vykřiknu do noci a postava se vyděšeně zastaví.
„Pardon já ... jen, nemáte náhodou oheň?"

Letoun společnosti Kingfisher dopadl na letištní plochu s razancí meteoritu a spustil zpětnej tah. Obložení se rozklepalo se stejnou frekvencí jako moje zuby a já jsem zaryl prsty do opěradel. Vypadlo pár masek. Ale to tady nikdoho nepřekvapuje. A mě už taky ne. Venku je třicet pět stupňů. Sleduju vraky letadel, který se válejí kolem ranveje a chce se mi hrozně spát.
Můj obchodní agent Kumar dorazil za dvě hodiny. Sedím na betonovým obrubníku, jsem už za hranicema vzteku a žmoulám prázdnou krabičku od cigaret. „Já myslel, že dorazíš s Jetairways. Kterou společností jsi přiletěl?"
Protřel jsem si oči, postavil se, narovnal si záda a křupnul v loktech a musel jsem se rezignovaně pousmát: „Já nevím, člověče. Já nevím…“