Svět je divnej. Co divnej. Šílenej je. Všechno do sebe tak prapodivně zapadá a přitom to na sebe vůbec nepasuje. Je zvláštní tenhle svět. Ať už letíte v letadle a čumíte na pána s elektronickou cigaretou v hubě, ať utíkáte ulicema Hong Kongu ve snaze dohonit ztracenej čas nebo onanujete u FashionTV nebo ať už stojíte tady, na vrcholu zelenýho kopce někde nikde hluboko v srdci Číny. Až tam, kde čas běží pomaleji a na jiných frekvencích, kde lidi nejsou lidi ale trosky a jen stíny svých osobností. Stojím na zeleném vrcholu a pod sebou mám černou vesnici. Vypadá tak. Je černá. Tmavá, šedivá, zabahněná a nepřátelská. Položil jsem batoh na zem a přitlačil si na pusu papírovej kapesník. To bolelo. Posadil jsem se na zem a čumím dolů, do toho jinýho světa. Jako kdyby vypadl z noční můry. Zavrtěl jsem hlavou. Jsem už dlouho sám na cestě, takže občas mluvím sám se sebou. „Zvláštní, prostě zvláštní."

Obstarožní motorka bublá širokou asfaltovou silnicí někde hodně na sever od Kantonu. Pohled na krajinu je tristní. V Číně mám pokaždé pocit, jako kdyby to na horizontu někdo nějak blbě poskládal nebo co. Nic nesedí. Všechno je na pohled nepříjemný a otravuje mě to. Pokud nedojedete až do nedotčené přírody, pořád to tam bude. U silnice si na mě mávnul Číňan. Vždycky jsem bral stopaře. Proč ne tady? Číňan něco zahuhlal, zjevně se ptal kam jedu. Odpověděl jsem mu bohužel anglicky a popravdě, že to nevím. Pokýval zuřivě hlavou, aby dal najevo, že to je přesně to místo, kam potřebuje taky a naskočil mi na záda s uměleckým dojmem z filmů Johna Wo. „Heehff. Pozor vole, mám skříplej nerv na zádech nebo co."
Nahoře v horách mezi kopci se krčí vesnice. Slisovaná mezi skalní masívy jako kdyby ji hory přimáčkly k sobě. Nuzné stavby s dírama místo oken a s hnusnou panelovou silnicí, která se postupem času mění v děravý bláto. Vzadu, tam kde kdysi bývaly stavby vesničanů teď není nic. Jen hromada hlíny sutin. Před několika měsíci se tady sesunula stráň a pohřbila desítky staveb společně s lidma. V tichu noci, za deště. Na hromadě bláta leží několik květin. Už jsou dávno seschlý. Vesnice samotná je smutný místo, plné lidí, kteří neví nic o světě kolem sebe. Neznají ty naše moderní vymoženosti. Vysokej cholesterol, Starbucks, deadline timing, semafory a feedback. Nikdo z nich nemá profil na Facebooku. Neexistujou. Nikoho nezajímají a oni se nezajímají o nikoho. Chvílema mám pocit, že si stále myslí, že zemi vládne Mao, protože jeho obrazy jsou tu vystavené s větší intenzitou než je obvyklé. Lidé nosí stále ty šedivé podivné polovojenské uniformy z padesátých let. Tisíckrát zalátané. Komunistické hvězdy na čepicích. Dívají se na mě ze dveří svých stavení. Ne moc přátelsky. Nechápou, co tady dělám. Neumí si vysvětlit, jak se tady může jen tak procházet nějakej bílej typ. Bez dozoru, jako kdyby mu to tady patřilo. Asi to jinýho exota nenapadlo se sem vláčet.

Dole u řeky, ještě než jsme začali stoupat do hor, zamával u pankejtu další Číňan. Zastavil jsem protože ten, kterej mi dýchá na záda mi začal zuřivě klepat na hlavu jako kdyby chtěl, abych ho pustil dovnitř a já se nemohl soustředit na řízení. Stopař si nás změřil nedůvěřivým poledem, ale moje klíště mu hlasitě vysvětlilo, že se mě nemusí bát a že je to v pohodě, protože jsme už šedesát kiláků nenabourali. Číňan se nakonec rozhodl podstoupit riziko jízdy s bělochem, naskočil si dozadu a já zařadil kvalt. Rozjíždíme se jako ožralá housenka. Začalo pršet. Číňani jsou na podobnou variantu připravení, protože vyndali za jízdy ze svých batohů igelitový plachty a za několik vteřin předělali nás a motorku v jeden neforemný igelitový Velorex. Náhodný svědek tak mohl se zájmem sledovat, jak se krajinou k horským masívům řítí igelitová hrouda, ze které se ozývá čínská konverzace a jednou za čas, když se objeví díra v asfaltu, zařve česky „Kurva".

Ani nevím co tu dělám. Je to nepříjemná zkušenost a ty bych si mohl odepřít. Nevím co přesně mě nutí hledat tyhle místa. Dal bych za ně cokoliv. Vyměnil bych je za všechny riviéry světa. Vyměnil bych je za hotel a pohodlí naleštěných Buicků. Nevím proč. Vracím se z podobných cest zničený a unavený k smrti. S plným mozkem rozporů, otázek a smutku. Nedokázal bych tam žít dlouho. Nedokázal bych to, protože vím, že to jde i jinak. Ne jako oni. Neznají nic lepšího a neví, že o pár set kiláků dál si lidi vybírají, kterou barvu jemnýho proužku si narvou do koupelny. Možná z doslechu, ale věří tomu asi stejně asi jako se věří skazkám námořníků. Tady, ve světě pod horami, mají lidé jiné starosti. Procházím vesnicí a citím se nepříjemně, protože obyvatelé přede mnou ustupují a netváří se vůbec přátelsky, i když se snažím tvářit jako ten nejlepší kámoš na světě. Čekal jsem to, akorát na to nikdy nejste dost připravení. Ze dveří chatče vystoupil starší člověk v šedivém převlečníku a začal na mě pokřikovat, ať jedu pryč. Zvednul jsem ruce jako mimozemšťan před americkou základnou. K Číňanovi se přidalo dalších pár odvážných, kteří mi zastoupili cestu. Víc hlav má víc odvahy. Tohle nebyl dobrej nápad. Ale chtěl jsem to vidět. Akorát nevím proč.

Motorka skučí do kopců. Kapacita je předimenzovaná, protože se dozadu narval ještě jeden farmář, kterej prchal před deštěm a dal si zjevně už pro dnešek padla. Nedělal si násilí, protože skrz igelitovou stěnu nebyl schopnej rozpoznat, že nemám šikmý oči. Šplháme do kopců a silnice se kroutí. Jsem utahanej a nadávám, co jsem to měl zase za debilní nápad. Prdel mě bolí, jako kdybych s ní minulou noc prováděl nepovolené věci a cítím jak mi po zádech stéká voda. Tenhle svět je jinej. Zvláštní. Je prostý lidí z mého světa. Nikde tu po nás není ani stopa. Po moderních vetřelcích s foťákama, kteří mění tvář světa víc než tepelný elektrárny. Tady ne. Kdo by sem vláčel. Není tu nic, co by lákalo znuděné turisty. A je tu všechno. Všechno co potřebuju k životu. Smrad, špína, bahno, vytrvalý déšť a maximální míra nepohodlí. Možná si jenom potřebuju něco dokázat, ale nevnímám to tak. Ohromně mě to baví, i když ve chvíli, kdy to probíhá pořád jenom nadávám, kroutím hlavou a vztekám se že je mi zima, mám hlad, chce se mi srát a jsem mokrej jako zatoulanej pes. Líbí se mi to. Vím, že se můžu kdykoliv vrátit zpátky do svýho světa. Zapnout topení a teplou vodu, objednat si steak a whisky. Ale přesto mě tohle láká. Vidět to jen tak vidět nelze. Poznat svět i z těch jiných stran a udělat si představu na vlastní oči.

Mám jen omezené množství času. Stárnu a dostávám rozum, případně mě opouští. To je věc názoru. Přirozenou cestou směřuju tam, kam každej z nás. K potřebě zastavit se a trávit čas jiným způsobem. Mít vícero jistot. Mít prostor na rodinu, pořádný pojištění, konverzaci v klubech pro členy, mít tři vozy a ten nejdražší bez střechy, mít děti, mít víc zodpovědnosti a řešit obyčejné starosti, které na každého z nás čekají. Nechci se stát podivínem, který přes všechnu honbu za dobrodružstvím zapomněl na život. Poslední dobou přemýšlím jak tyhle dva světy spojit v jeden. Jak nezničit oba zároveň. Tyhle zubožený zapomenutý místa, který mě zásobujou životní ironií, zkušenostma a drobnýma vráskama na obličeji jsou pro mě důležitý. Budu o nich vyprávět jednou svým dětem a vím že je to bude k smrti nudit. Jako každej obyčejnej člověk mám svoje plány. Stejně jako vy. Jako doktor Frankenstein vymýšlím jak oživit něco, co nemůže fungovat spojené dohromady. „Báchááá díra!!!"

„To byla řacha!" Obcházím kolem křoviska a třu si naražený koule. Takhle jsem přes řídítka letěl naposled když mi bylo devět. V křoví se válí klející hromada igelitu. „Jste v pohodě?" Poplácávám igelit ze všech stran. Vyplazili jsme se zpátky na cestu jako zombie co právě vylezli z hrobů. Déšť nám odplavuje z obličeje bláto. Omlouvám se Číňanům, ale tý díře se prostě nedalo uhnout, protože byla jednoduše přes celou cestu. Naštěstí jsme jeli skoro krokem a kluci se smějou, až na farmáře, kterej konečně zjistil, kdo to vlastně řídil. Než půjdu v Kantonu na obchodní schůzku, rozhodně bych se měl převlíct, protože Willisovo hlášku ze Smrtonosný pasti tři, „Dneska pereme" by nikdo nemusel pochopit. Nakopli jsme Nunčaku, jak tý motorce říkám. Vždycky jim dávám jména. Ať už si jí půjčím kdekoliv na světě. Číňani vytvořili během několika sekund novou igelitovou hroudu a vyrazili jsme zase vzhůru. Cítím, že se Číňani teď trochu víc křečovitě drží.

Vesničani, kteří postávají okolo přešli v konstatní křik. Huláká na mě každý. I děcka zdatně napodobují rodiče. Tak to v Číně chodí. Daň historie. Zní to jako nepřerušitelná siréna a všechny pokusy o vstřícný gesta zaniknou v tomhle nenávistným hukotu. Nedá se tomu vzdorovat. Asi bych měl vypadnout. Jeden z Číňanů se osmělil a strčil do mě. Ustoupil jsem o dva kroky a sklonil hlavu, abych se nenasral. Zůstaň v klidu. Oni za to nemůžou. Tohle není tvůj svět a když mě do něj nechtějí pustit, nemůžu jim to nutit. Kromě toho všude na světě žijou debilové. I u nás. A kdo ví, jestli tu nějaký z nich nebyl přede mnou. Tady se ještě pořád věří Maovi, který hlásí, že lidi jako jsem já jsou imperialistický prasata a nejlepší je jim vytrhat nehty a nasypat je do polívky. Ucouvl jsem, protože dělat problémy nechci. Od toho tu nejsem. Jsem tu protože mě ti lidé zajímají, nechci jim nic brát ani z nich dělat senzaci a povyšovat se nad ně. Jen sem nepatřím a než mi to došlo úplně, hromada vesničanů se na mě vrhla a začala do mě bušit. Stačil jsem už jenom zvednout lokty.

Nahoře v horách se krčí vesnice. Sevřená mezi sklaními masívy. Úzká panelovka se změnila v rozbahněnou cestu a u prvních domů jsem zastavil, abych se zbavil svých stopařů. Všichni vypadáme, jako kdybychom celý odpoledne hloubili u sousedů septik. Zamávali jsme si a Číňani se vydali svou cestou, zabráni v hovor o mně. Vím to a nevadí mi to. Třeba jim došlo, že jsme vlastně všichni stejní. Jen žijeme na jiných místech planety. Vydal jsem se do vesnice. Do místa, který jen tak nejde navštívit. Musí se hledat a bolí to se sem dostat.

Schytal jsem to pěkně. Trplivě snášel rány a snažil se vyhnout těm kterým se vyhnout dalo. Naštěstí se do toho vložil člověk, kterého jsem vezl. Odněkud přiběhl a za pár minut uklidnil rozlícený dav. Nezměnil jejich pohled. Pořád jsem nepřítel, ale rány ustaly a změnily se v pouhý slovní odpor. Poplácal jsem Číňana po zádech, ten mi jen ukázal abych radši odešel. A já šel. Až sem na vrchol toho zelenýho kopce nad vesnici a sedím tu a dívám se na svět. Na ten bláznivě jinej svět, kterej mě baví. Třu si namlácenou hubu a dívám se na hory, na přírodu. Všude je klid a déšť se změnil v mrholení a šumí jako miliony mušek. Za chvíli seběhnu dolů pro Nunčaku, nasednu na ní a vrátím se zpátky dolů, k sobě domů. Do čistýho oblečení, světa parfémů a mahagonových stolů u kterých budu sedět a poslouchat rozhovory o ničem. O transferech peněz, o potvrzení výroby, plánech do budoucna, večerích s klienty. Vrátím se do míst, kde se vyznám. Kde si umím poradit a nenechám se jen tak zaskočit. Budu zase jeden z nás.

Svět je divnej. Nefunguje podle našich představ. Jako kdyby nám někdo zapomněl dát k němu manuál. A proto si v něm hledáme svoje vlastní cesty. Měníme ho k obrazu svému a hledáme místa, který nám pomáhají se v něm orientovat. Místa, který jsou stejný jako ta vesnice v horách. Zdánlivě nepochopitlený prostor. Místo, který má jiný pravidla. A na podobných cestách vždycky najdete někoho, kdo vám pomůže, když překročíte hranice. Někoho, kdo zastaví vlnu zbytečný nenávisti. Vylezl jsem z vany, nastříkal jsem se Kenzem, oblékl si čisté oblečení, zapnul iPhone, přijmul emaily, zabouchl dveře od hotelového pokoje, sjel výtahem do mramorového lobby, nasedl do černé Toyoty a odjel na další schůzku do předražené kanceláře. Mezi lidi, kteří mě nemají rádi stejně jako v té vesnici. Jen nás spojuje moderní doba, byznys a peníze. A proto se na mě místo nadávek usmívají. Svět je divnej. Divnej až to praská v uších. Zapálil jsem si cigáro a dívám se na míhající se velkoměsto. Světla který se míhají na skle černé limuzíny- Ulice plné lidí a pohybu. Místo který znám a kde se umím pohybovat. Místo, které je mi víc cizí než to, které leží někde tam vysoko v horách, uvězněné v časové pasti z horských masívů. Jsem v cizím světě, ale jsem tu rád, protože v tom druhém se nedá vydržet dlouho. Občas se v něm schovám a uteču od svých starostí a i když mi v něm někdy dají na držku, jsem za to nesmírně vděčný.

Další kus kterej vypadal, že už bude navky ztracený. Jiří Bednář vylovil, usušil odbahnil...