Průměrný Číňan je schopný na pláži vyhloubit jámu o rozměrech dvakrát dva metry a hloubce i dva až dva a půl metru zhruba během hodiny a půl. S růžovou legrační lopatkou ozdobenou bílými tečkami dokonce i za třicet minut. Pláž za univerzitou v Xiamenu je posetá dírami jako kdyby se tu natáčelo pokračovaní Zachraňte vojína Ryana. Po písku krouží několik odpočatých jedinců s lopatkama v ruce a hledají, kam by mohli zabodnout svoje neposedné ruce. Proč tyto jámy hloubí zůstává i nadále nerozluštěnou záhadou. Nepodobají se hradům z písku ani legračním jezírkům na pobřeží Rimini. Nedávají vlastně smysl, a tak soudím, že se jedná o jistý druh námluvních rituálů. Krčím obočí proti slunci a hledám si vhodnou pozici, abych vyfotil jednoho Číňana, který jestli nepřestane, prokope se rovnou do Jižního Texasu a tam ho zatknou, protože v těch upnutých plavkách a s obří hlavou vypadá jako homosexuální Ferda mravenec. Ještě krok, ne dva. a ještě jeden, aby se kurv…ááááá.

Přivlekl jsem se k plážový zdi. Jsem mokrej od kotníků až nad varlata. Zbytek mého těla pokrývá plynulá vrstva bahna. Foťák vypadá, jako kdybych s ním včera oral pole, vyhodil jsem si rameno a nakopnul se nohou na který jsem stál do kotníku, ač to zní nepraděpodobně. Když jsem se z tý podělaný díry vysápal, zjistil jsem že musela mít skoro tři metry. Číňanům kteří jdou na pláž by se mělo zdarma přidávat signalizační zábradlí. Opřel jsem se o stěnu. Vždycky když mi vypadne rameno, mám na obličeji výraz člověka, který není vývojem událostí zrovna uspokojený. Napřáhnul jsem se a praštil sebou o zeď. Něco křuplo a Číňanka nade mnou dostala další dobrý důvod pro to si myslet, že my Evropani jsme totální cvoci a na slunci vybuchujeme. Au.

Průměrný Číňan vypije přibližně tři láhve piva TsingTao před tím, než se poblije, vyválí se v tom a počůrá si na záchodě nohy. Vzniká díky tomu mnoho humorných situací. Někdy pozvrací vás, někdy přátele a někdy se třeba bezvládně povalují po stole a shrnují vše, co jim stojí v cestě. Mám štěstí. Narazil jsem totiž na Číňana, který není průměrný. Je to diamant v hoře hlušiny. Problém je, že od něj něco potřebuju a můj druhý problém je, že ho to se mnou baví, i když si nerozumíme ani jedno podělaný slovo. Majitelé továren zde totiž obvykle anglicky nemluví. A já zase obvykle nehovořím čínsky před půlnocí. Když jsme spolu poprvé usedli k otočné tabuli, na které rotovaly ty nejchlupatější vybrané kousky z xiamenské kuchyně, pozastavil jsem se pobaveně nad tím, proč číšník přinesl obří karton piv a smýknul s ním do rohu.

Tenhle Číňan má osobní problém s velikostmi. Všechno co dělá je velké. Všechno kolem něj velké být musí. Má auto, do kterého by se vešlo tucet kanadských hokejistů ve výzbroji, továrnu, ve které než dojdu k výtahu, potkám dvakrát slunce na opačných stranách budovy a on sám vlastní asi sto obchodů ve městě. Ten chlapík, na kterýho bych si mohl na stojáka v pohodě odkládat popelník je kulatý jako Budha. Jen se tolik nesměje. A k obědu si rád vypije třicet piv. A to jsem nevěděl. Mé dilema je jednoduché. Potřebuju si ho získat, protože jsem pro něj finančně zajímavej asi jako výprodej kartáčků na zuby v Laosu. Dolili nám sklenice a páchnoucí stůl se roztočil. Gong oznámil první kolo.

Nesnáším spaní ve vaně. Připadám si jako prase v neckách. Když jsem se nahý odlepil od litiny, vydal jsem se zpátky do pokoje a minul pokojskou, která se mezitím pustila do úklidu, protože si myslela, že tu nikdo není. Zařvala skočila hlavou do zrcadla, převrátila lampu, která jí stála v cestě a utekla s křikem na chodbu, táhnouc za sebou ruličku toaletního papíru, která divoce poskakovala na koberci. Posadil jsem se na postel a protřel jsem si spánky. Au. Zazvonil telefon. Auu! "Pan Jing by s vámi dnes rád opět poobědval." Zapálil jsem si cigaretu. Au. "Nevím proč mám ten pocit, že jsme spolu obědvali již včera."

Náš překladatel se zřítil obličejem do nudlí přesně po pěti pivech. Daly by se podle něho řídit hodinky. Krknul jsem si jako když rychle otevřete víčko od Coca Coly. Hehe. Legrační zvuk. Číňan je k neutahání. Každou druhou sklenici pije na ex. Je to sebevražedný tempo. A k tomu snědl tu smradlavou věc, která jsem myslel že je hadr na nádobí. Za pět hodin konečně kráčíme do auta. Obsluha restaurace hodila překladatele do kufru. Snažím se dojít k sedadlu, ale situaci mi komplikuje fakt, že mám neustále pocit, jako kdybych šel tak dva metry před sebou. Možná proto jsem si sednul o metr dřív. Au. Číňan samozřejmě řídí. Nasadil jsem odevzdaný výraz a plynule hovořím čínsky. Zapomněl jsem na který straně se tu jezdí a koukám, že nejsem sám.

Nesnáším spaní ve vaně. Odlepil jsem se od litiny a jako lidoop se přesunul do postele na které byl lístek od personálu hotelu, že mi dnes nikdo neuklidí. Konečně jsem pochopil termín světloplachý. V hlavě mi hraje gothic metal. Nevzpomínám si, jestli jsme se na něčem dohodli. Odpoledne zazvonil telefon. Přistoupil jsem k němu velice obezřetně. "Pan Jing by vás dnes rád pozval na večeři." Aspoň něco se změnilo. Díky bohu! Takhle to šlo ještě tři dny. Už bych opravdu potřeboval uklidit pokoj. A došel mi hajzl papír. Mám kocovinu jako Istanbul. Třetí den znovu zazvonil ten posel špatných zpráv. "Pan Jing by s vámi rád vyrazil ven a prý dnes budete řídit večer vy." Posadil jsem se za stůl. Hm.

Jsou dny, kdy víte, že prostě vyhrajete. Všechno vám hraje do noty. Jako kdyby najednou měl být svět jednoduchý. Oblíknul jsem se, navoněl a vyrazili jsme do baru, kde umí holky jezdit na tyčí nahoru a dolů bez pomoci pístů. Rozhodl jsem se porušit jednotvárnost toho alkoholického kamikadze. Vypili jsme pět piv, potom flašku Black Label, naředili jsme to nějakou tou vodkou a protože neměli zelenou, objednal jsem ještě nějakej nechutnej likér z Libanonu. Jsem na to zvyklej. Roky strávený Na Slovance mě vyškolily na celý život. Jing se držel, to se musí nechat. Chlastal jako kdyby nebylo žádné zítra. Vyhrál jsem několik partií kostek, protože mým pravidlům nikdo v nabitém baru nerozuměl. Seděli jsme a sledovali, jak jistá dáma sešplhala hlavou dolů až k nám do sklenice. Úžasnej výkon. Číňan Jing jí upřeně sledoval, jako kdyby měla místo hlavy Big Ben. Za sekundu zařval jako zuřivý slon a jednoduše se skácel hlavou na desku vyleštěnýho stolu s razancí přistávajícího Boeingu 747. Vydechnul jsem a plácnul jsem se do stehen. "Účet prosím."

Před třemi měsíci jsem absolvoval tuhle alkoholickou kravinu, abych přesvědčil toho mamuta k práci. Podařilo se mi to. Prej se mu líbí můj styl. Teď jsem tu, aby to dokázal dotáhnul do konce. Číňané mají tendence zapomínat rychleji než prvorodičky. Přestěhovali se do většího. Freud by měl z toho týpka radost. Včera jsme byli na obědě a mně ještě pořád třeští hlava. Musel jsem se jít trochu provětrat na pláž. Sedím na schodech, bolí mě rameno, kouřím a oklepávám ze sebe bahno. Nakopnutý kotník brní, ale to se zase časem uklidní. Večer jdeme na do baru. A všechno to začně na novo. Sleduju zamračenou Evropanku, která zřejmě přišla do střetu s asijskou mentalitou a zamračená si to rázuje strojově přesným pochodem po pláži a něco si mele…ehm..moment..ano, něco si mele pod vousy. Němka zcela evidentně. Zkontroloval jsem trajektorii, prokřupal jsem si krk a užíval si nenáročné představení. Zazněl výkřik a holka zmizela. Z písku pak už bylo slyšet jenom výrazy, které se nedají skoro publikovat. Každej tady máme svý problémy. V tý podivný zemi, kterou mám tak rád. Plácnul jsem se do stehen a postavil se. "Taxi."

Napsáno pro blogy novinky.cz