motiv
Cesta s mokrým ptákem Sdílet   Rudolf Havlík / 25. 05. 2010

Obrovská černá silueta je vzdálená jenom pár metrů. Živoucí masa plná nekontrolovatelný síly. Krčím se na kapotě džípu a snažím se nedýchat. Ve vzduchu je cítit extrémní vlhkost a říční bahno. Nad řekou přelétávají zpomalený blikající světlušky a koruny palem a stromů šumí ve větru. Fascinovaně zírám na ten kolos přede mnou a cítím jak se mimoděk klepu. Trvalo to věčných dvacet sekund. Možná míň. Potichu jsem se přesunul na kapotě směrem k Indovi, který mi dělá společnost, a který najednou vypadá stejně bílej jako ředitel vápenky. Opíráme se zády o sklo a fascinovaně civíme před sebe na řeku.
„To byl úlet, člověče,“ ucedil jsem koutkem úst.
Ind nakrčil rty a povídá: „Mě tohle taky vždycky dostane.“
Mohutný těla se tlačí u vody a osvětlujou je světla našeho auta, který stojí chráněný trnatým křovím. Sedíme tam jako dva milenci před živým plátnem v autokině. Uvědomuju si, že vidím něco výjimečnýho. Aspoň ve srovnání s tím, co jsem dosud zažil.

Džíp, kterej jsem si pronajal v srdci Keraly, ten den ráno chcípnul deset kilometrů za městem. Kdo by to řekl, co? Chodím kolem toho prorezlýho střepu a zkusmo čumím do motoru jako na výpis z účtu. To je vedro. Dneska ani mráček. Monzun se skryl někam do vnitrozemí. Tam mám namířeno, jenom kdybych rozchodil tenhle podělanej vrak. Nakopnul jsem vozidlo ze všech světových stran pro případ, že v tom bude ta závada, usedl odevzdaně zpátky za volant a… motor naskočil. He, měl bych dělat automechanika. Zařadil jsem se zpátky do zběsilýho provozu a uháním kolem nekonečný pláže, na který burácejí obří vlny. V další vesnici se, podle nespolehlivý mapy, stočím do vnitrozemí. Vehikl poskakuje po nerovný silnici a Indové podél cest mi mávají. Zapálil jsem si, pustil do uší Arctic Monkeys a ležérně
se opřel o volant. Dneska je báječnej den.

Krajina dál od pobřeží je protkaná deštným pralesem. Úchvatnej pohled mezi palmy a změť křovin. Náklaďáky Ashok Leyland nepotkávám rád. Na skútru se jim ještě vyhnete, ale s džípem to nejde. Kdyby měl řidič okýnko ve stejný výšce jako já, mohl bych mu pohodlně dát třeba pusu. Místo toho se vždycky jenom skrčím k volantu, tiše zapískám a za sekundu vesele pokračuju s ksichtem očouzeným od výfuku. Tohle by u nás bylo o přes držku. Tady se nic neděje, dokud vám auto neujede minimálně nohu. O pár kilometrů výš v horách se mi na zádi usadil takovej divnej bílej pták. Prostě přiletěl, zaplácal křídlama a přistál se smutným plesknutím vzadu u kanystru. Jakoby se nechumelilo. Pořád se ohlížím přes rameno a volám na něj: „Huš, huš, no tak co..! Huš.“ Zdá se, že ho moje produkce zaujala, pozoruje mě a kdyby měl obočí, určitě by ho minimálně nakrčil. Je nepříjemné vědět, že za váma někdo sedí. Chvíli se ho ještě snažím bombardovat vajglama, ale pták si mě bohorovně nevšímá a já málem porazil babku s banánovejma listama na hrbu. Jsem překouřenej. Nechal jsem ho radši na pokoji a soustředěně točím koláčem. Stoupám krajinou, společně s udýchaným džípem a bílým ptákem. Podivná trojka na cestách.

Začalo pršet. Rozbahněná cesta klouže jako namydlenej blesk a mám co dělat, abych se udržel na trati. Můj zadek dostává pěkně na prdel, protože děr rapidně přibylo. Poskakuju zvesela na svém ánusu, abych ho trochu prokrvil mezi úderama otevřenou sedačkou a nadávám. Všudypřítomná zeleň je nasáklá vodou a vzduch je přesycenej vlhkostí. Pták vzadu už připomíná spíš vypranej polštář, je celej kulatej a pořád se hrabe v peří na zadku. Sleduju ho zamyšleně ve zpětným zrcátku.
„Hrozný ten déšť, co,“ prohodím tak, aby řeč nestála.
Pták se na mě jenom po očku podívá a pokračuje v dolování temnot.
„Kdysi jsem měl takovýho kanára, člověče. Sežrala
ho kočka, to bys nevěřil…Kurva!“ Zadupnul jsem brzdy, protože za zatáčkou stál uprostřed na silnici člověk a mával na mě.
Ind, promočenej jako Mrakomor, na několika místech náhodně obalený bahnem. „Potřebuju pomoct.“
Chvíli přemejšlím a nakonec vypnu motor. Pták s pleskáním nasáklých křídel poletoval nad námi a nakonec se usadil u vozovky. Třeba ho sežere had.

Ind odběhl ke kraji vozovky a ukázal dolů ze srázu. Teď se tam podívám, on mi nasadí dvojitýho Nelsona a jsem bez káry. Tyhle finty znám. Opatrně nahlížím přes okraj tak, abych měl Inda pořád na očích, což ho evidentně překvapuje, a tak na mě divně zírá. Stejně jako já na něj. Dole v křoví leží auto. Rozplácnutý mezi stromama asi deset metrů pod silnicí, zaklíněný v hustých křoviscích.
„Tos tam naboural ty,“ zeptal jsem se udiveně a strčil ruce do kapes.
Ind s úsměvem přikývl. Nevypadá to, že by z něj někde koukaly kousky, který mají bejt normálně vevnitř. Klikař.
„Musíme to vytáhnout. Máš naviják?“
Podrbal jsem se na hlavě: „No, hele, já jsem tohle nikdy nedělal, a spěchám a…“
Ind už ale stojí u mýho auta a zkušeně odmotává lano. Rozhodím rukama, věnuju neexistujícímu publiku tázavý pohled a jdu mu pomoct.

Ve chvíli, kdy jsem dosáhl vraku, připomínám někoho, kdo se přihlásil na konkurs k pokračování filmu Věc z bažin. Lepkavý žlutohnědý bahno mě obalilo všude a snad i ve všech tělních otvorech. Oblezl jsem zaklíněnou trosku skrz bambusový větve a pořád čekám, odkud mi padne za krk takovej ten tenkej zelenej had, kterej když vás kousne, zbyde vám jen minuta na to, abyste prstem od bahna napsali na triko závěť. V korunách stromů si nás se zájmem prohlížejí opičáci a pokřikujou kolem sebe, aby se na toho zabahněnýho blbečka, kterej neumí lízt po větvích, přišli podívat všichni.
„Počkej vole, podrž to…ne, no, tady to přehoď … no. Počkej. No, takhle. Ale…jau!“ Bože.

Za několik okamžiků je hotovo. Vydrápal jsem se pomocí lana zpátky na silnici a lehnul si na krajnici. Hrozná vejška. Nakopnul jsem džíp. Chvíli to praská a skřípe. Kola se odírají o silnici a vrak metr za metrem stoupá vzhůru. Ind zkušeně sleduje pohyb na srázu a mává na mě, ať pokračuju. Za deset minut je vrak obalenej bahnem zpátky na silnici.
„Zachránil jsi mi život,“ objímá mě Ind a já se trochu bojím, abychom se od sebe ještě dokázali někdy odlepit.
„Zachránil jsem ti auto,“ uvádím věci na pravou míru.

Motor podivně bublá, protože vrak za mnou má nějak zkřížený kola. Nevyšel jsem z toho lacino. Ind mě zahrnul obdivem a lichotkama tak šikovně, až jsem mu slíbil, že ho odtáhnu až domů do jeho vesnice. Z ksichtu se mi drolí oschlý bahno a bolí mě rameno. Proč já nemám chvíli klid, abych si to doléčil. Cesta se klikatí zeleným srázem. Pohled do údolí je opravdu nezapomenutelnej zážitek. Vesnička v horách čítá kolem dvaceti rodin. Lidé vyběhli vstříc našemu pohřebnímu seskupení a k Indovu stavení jsme dojeli s průvodem barevných vesničanů, kteří křičí, mávají a chtějí si na mě sáhnout. Odvázal jsem lano a namotal ho zpátky na naviják. Ind nedá jinak, než že mě musí pozvat na čaj. Fyzicky mi brání v odjezdu.
„Musím se umejt. Jsem jako prase, koukej. To nejde. A ty bys taky snes nějakej ten kýbl.“
Ind chvílku přemýšlí a oďobává bahno na kalhotách.
„Kam máš namířeno,“ ptá se mě můj věznitel po pás ponořenej v křišťálově čistý laguně řeky, která se proplétá pralesem jako neklidná anakonda.
Opláchnul jsem si obličej.„Někde tady mají být k vidění stáda slonů.“
Ind nadšeně přikývl: „Jo, jasně, vím, kde uvidíš slony! Vezmu tě tam. Ukážu ti to.“
Ponořil jsem se do vody. Ležím chvíli na hladině a dívám se do korun stromů, ze kterých bombardujou hladinu kapky vody.
„Jsou tu v řece hadi,“ zeptal jsem se z vody Inda.
„Jo jasně, proč?“
„Hm, jen tak…Ty víš, kde najít slony?“
To by mohlo bejt zajímavější, než navštívit rezervaci
s organizovanou prohlídkou.
„Jo, jasně. Večer. Můžeš spát u nás. Jsi můj host,“ zazubil se.
Sednul jsem si na ohromnej šutrák u břehu, sleduju říčku a snažím si vyšťourat vodu z ucha.
„Večer? To myslíš vážně?“
Miska rýže s kořením a voda. Večeře se zvrhla v hromadnou návštěvu sousedů, a tak nakonec sedíme všichni venku u ohně a jíme v docela širokém kruhu. Děti nechtějí spát, dokud je tady ta podivná chlupatá bílá opice. Prohlížím si ohmataný fotky, sošky, ukazuju telefon a foťák. Nikdy jsem nic podobnýho nezažil. Sedím na druhý straně zeměkoule na zemi u ohně s bandou lidí, kteří jsou úplně jiní než já a nehrajou na kytaru debilní písně od Nedvědů. Oheň poskakuje po těch tmavých tvářích a ve všech se zračí veselost a zájem. Možná jen pro dnešek. Možná jen díky mně. Jen jsem na pár minut rozčeřil nudné hladiny existence. „Tancovat? Já? No to vůbec nemůžu…“

Postavit z celty a trubiček malou stříšku na džípu zabralo jen půl hoďky. V kufříku vzadu byly všechny díly, což
mě při stavu tohohle auta dost vyvedlo z míry. Takovej malej dobrodružněj ostrůvek z osahaný látky. Ležím a nic nedělám. Jen vnímám přítomnost, poryvy větru, vůni uhašeného ohně a karí, bolest v zádech od plechovýho výstupku mezi sedačkama. Podělaný komáři. Plesk. Škrábu se ve vousech a uvědomuju si, jak moc pro mě tohle znamená. Nevím, jestli jsem kdy došel dál ve svých představách romantickýho dobrodružství. Nemám tu signál, počítač, ani navigaci. Nic z toho co nám dnes symbolizuje moderní dobu. Ind se zjevil u stříšky jako hrozivá silueta. Zvednu hlavu. „Jedeme za slonama,“ pronesl do ticha a mně se rozbušilo srdce jako snad nikdy v životě.

Jízda nočním pralesem po neudržovaný silnici je zážitek sám o sobě. Příkrov palem se sklání nad vozidlem a z mraků sem tam vykoukne bledý měsíc. Nestíhám to sledovat, protože auto každých pět sekund nabere díru nebo neviditelný šutrák a džíp se naklání do všech světových stran. Za půl hodiny jsme na místě. Ind mě nechal zaparkovat v trnitým křoví, o který jsem si zkušeně rozpíchal stehno. Teď sedíme na kapotě a já si třu svědivý rány.
„Co teď,“ ptám se do ticha.
„Počkej, uvidíš.“
V mírným kopečku pod náma teče říčka. Tiše bublá do noci a ztrácí se v palmovým háji. Sedíme, pokuřujeme cigáro a nemluvíme. Je příjemný teplo. Tohle je na Indii hezký. Kromě těch … jau! ... otravných moskytů.

Začalo to z ničeho nic. Zpod palmových listů na jihu se vynořila černá silueta a líným krokem se plouží směrem k mělkýmu korytu říčky. Po pár minutách dorazila až do kuželů světla našeho auta. Sloní samice s mládětem, zalitá světlem a s očima, který září do noci jasněji než hvězdy. Drsná kůže obalená prachem a bahnem. Asi se mi zastavilo srdce. Světlo jim nevadí. Tohle jsem nikdy nepochopil. Ve všech těch přírodopisných filmech jsem jenom kroutil hlavou, jak je to možný. Fakt to funguje. Cítím teď na vlastní kůži, jakej to musí být v divočině zážitek. Čistej adrenalin. Něco mnohem lepšího než zažijete na bungee jumpingu. Ryzí euforie z možnosti vidět něco, co se obyčejně odehrává bez asistence našich očí. Nevíte, co přijde, co se může stát. Je to absolutně nekontrolovaná situace. Nic připravenýho. Přicházejí další gigantický postavy. Je jich tu pět. Deset! Pijou z říčky, ulehají do ní a vzduchem se nesou zvuky vody, která stříká z chobotů těch neobyčejných tvorů.
„Chodí sem každou noc,“ prohodí Ind potichu.
„Mvurhmpff.!“ nabízím místo odpovědi a tiše zírám na tenhle noční zázrak.

Je to jako výjev ze sna. Nemůžete odtrhnout oči. Nemůžete se hýbat. Za zády nám zapraskaly větve a mně ochrnula půlka zad. Málem jsem si postřílel trenýrky slepýma nábojema. Za zadkem džípu se vyloupnul obrovitej stín. Tiše se pohupuje na gigantických nohách. Prochází kolem nás, jako kdyby jsme byli jen nezajímavá součást krajiny. Musí nás přece cítit! Pár metrů ode mě vidím rohovitou kůži, která se pravidelným pohybem posunuje vpřed. Nezastavitelně. Kdyby se tohle splašilo a zatancovalo si to na nás čardáš, zbyla by po mně jenom předložka ke krbu. Mám sucho v krku. Ind mě tiše chytil za rameno a snažíme se nehýbat. Ani nemůžu, jsem dřevěnej jako Pinochio. Mohl bych se ho dotknout. Stín se pomalu připojuje k těm ostatním v korytu řeky a mně buší srdce jako zamilovanýmu teenagerovi. Srovnal jsem se do důstojnější polohy a dál fascinovaně zírám na tohle noční divadlo. Posvátná hrůza a obdiv.

Těžko se vyrovnává s takovýma zážitkama, který vás poznamenají na celej život. Uvědomíte si, jak výjimečný chvíle můžete prožít a kolik takových se dá na světě najít. Spousta věcí vám začne připadat malicherná a zbytečná. Budete chtít víc, budete se trápit jako feťák bez dávky. Budete se těžce vracet zpátky do reality. Zpátky k povinnostem a obyčejným dnům. Postávám ve sterilně osvětleném terminálu letiště a snažím se myslet na práci. Na povinnosti, který jsou přede mnou. Nejde to. Před očima mám pořád ty siluety ze sna. Majestátní obrazy z cizího světa, do kterýho jsem náhodou nakouknul. Ty krátký minuty výjimečnosti, který se mi obtiskly přímo do srdce. Musím si je schovat na horší časy. Teď je v mým životě zase čas na notebook, mobilní telefon, divná černá skříňka, iPod a tuna nevyřízený pošty s nesmyslnýma požadavkama. Tyhle dva životy nemůžou fungovat jeden bez druhého. Jsou na sobě závislé. Když zmizí jeden, ztratí se i ten druhej. A když nad tím přemýšlím ve chvíli, kdy se Airbus vyhoupnul nad osvětlený mraky, připadají mi oba dva najednou stejně zajímavý. Jen ty výjimečný chvíle musím hledat. Vydrží na celý život. A to je na tom to nejkrásnější…

Z knihy Transit

Zpět na všechny články