Crrrr, crrr!!! Cvak… "Dobré ráno pane, objednal jste si buzení hotelovou službou, je právě šest hodin." Já spím. Tohle je nesmysl. "Dám vám deset dolarů za dalších deset minut." Ve sluchátku se ozvalo lehké zakašlání. "Pět za pět?" Telefon zafuněl. "Pane, nezlobte se, ale objednal jste si probuzení na šestou ranní a…" Převalil jsem se na bok a zakňučel jako tuleň po zásahu kanadským rybářem. "A nemohl byste mě za dolar přijít nahoru udusit polštářem?" Nabídl jsem nakonec. "Prosím?" Položil jsem telefon, otevřel oči, zasyčel, zavřel jsem oči. Otevřel jsem oči. Kde to proboha jsem? A co tady dělá ten šváb na mojí Horalce? A jak jsem se sem…au, zvednul jsem se na nohy tak nešikovně, že by mi každej ztřískanej Moravák záviděl a jsem odtancoval před zrcadlo. Otevřel jsem oči potřetí. Panebože, zmlátili mě Ukrajinci nebo co?

Včera večer jsem na letišti v Shanghaji snědl něco, co nápadně připomínalo vnitřnosti z leguána a volným krokem člověka, který má v těle několik druhů pesticidů jsem naklusal do vylítaného Airbusu Air India. Nechápu jaktože nejsou ještě na černý listině. Nenechal bych je přistát ani v Mozambiku. A jak teda musí vypadat letadla těch, kteří na té listině jsou? Moje sedadlo je sklopené a nejde narovnat. Způsobuje to řadu humorných situací. Nejdřív se o to marně pokusila stevardka. Potom stevard "uhni krávo to musíš takhle". Když si zlomil nehet i on, odstartovala troska s jedním pasažérem v poloze spánek, což za mnou sedícího Inda nutilo k neustálému kopání a "ccssskání" na mou adresu. Jako kdybych za to mohl. Spolknul jsem prášek na spaní a věnoval se ospalé konverzaci "HimynameisAdam" s nějakým divným tydýtem z Rumunska. Když druhý pilot usoudil, že to lomcování trupu už líp vyvážit nelze, dorazil k sedadlu s brašničkou nářadí. Opřeli mě o dveře záchodu. Motá se mi hlava a vzpomínám si, že pilot nakonec začal zcela nehinduisticky lomcovat s opěradlem a lidé okolo něj si ve spěchu utáhli pásy. To bylo včera večer.

Opírám se o zrcadlo velikosti kastrolu na párky. Z okýnka se ozývá nepřetržité troubení a sem tam nějaká ta nesrozumitelná nadávka. No jasně. Bombaj. Hotel má tak úzký chodbičky, až mám podežření, že majitel je zapálený chovatel mravenců. Seběhnul jsem na recepci a opřel se o desku, která lepí potem. Motá se mi hlava. Co to se mnou je. Recepční vykonává práci tak pomalu, až mám pocit že se pohybuje pod vodou. Když se mi chtělo znova usnout, vzdal jsem to a vysoukal se zpátky do pokoje dvakrát dva metry. Mám pas, letenky, peněženku a foťák, batoh i trenýrky. Všechno je zdá se v pořádku. Ale pořád netuším, jak jsem se sem dostal.

Na palubě Air India se rozsvítilo světlo. Tady se vážně nedá spát. Servíruje se večeře, která smrdí stejně jako prdy cestujících. Polknul jsem, jak se mi zvedl žaludek, když na mě zpod alobalu vykouknulo kuřecí karí. Smutně koukám na jídelní lístek, vyvedený ve zlatě, jako kdybych se měl najíst ve vyhlášený pařížský restauraci. "Jemné kuřecí karí s rýží po staroindicku" Stálo tam ozdobným písmem. Ještě jednou jsem se podíval na kajdu pod sebou a přemýšlím, jestli mám obsluze říct, že jsem patrně obdržel jiný chod než byl anoncován. Číňan po levé ruce si naštěstí krknul tak mocně, že mě mráz obešel tolikrát dokola jako teenager trafiku s pornem. Žaludek mám pro dnešek z krku. Spolknul jsem další prášek na spaní a vytvořil z deky, mikiny a obalů od inflight magazínů smutně oddychující hromádku neštěstí.

Bombaj. Nekonečný hrnec napěchovaný lidma, autama, motorkama, rikšama a výfukovýma plynama. Obklopilo mě vedro a po zádech mi stéká první čůrek potu. V Bombaji se dost blbě orientuje, zejména pokud nevíte, kde vlastně jste. Všude kolem mě je slum. Nekoordinovaná změt papundeklu a architektonických vychytávek, že kterých by Albert Speer dostal zarděnky. Zapadnul jsem do první putyky. Musím se dát dohromady. Asi mi upadne hlava. Strop je tak nízko, že by tu trpěl klaustrofobíí i štajger z Karvinný. Bombaj je úžasně živý místo. Sedíme tu vedle sebe napěchovaní tak blízko u sebe, že by mezi náma nešel protáhnout ani papírek od cigarety. Měl jsem se ale probudit asi o tisíc kiláků jinde. Hrabu se v hlavě. Letadlo. Shanghaj…

Ind, který sedí na sedadle za mnou usnul a nepřetřžitě prdí nahlas jako kdyby měl v prdeli píst. To by až tak nevadilo, ale smrdí to jako kuřecí karí a probudilo mě to hrůzou, že se už zase bude rozdávat nějaký jídlo. Vysoukal jsem se ze sedadla obkročmo přes Číňana, který mě trochu pohoupal na kolenou. Prošel jsem uličkou tam a zpět a vrátil do údů trochu červené tekutiny. Jsem děsně ospalý. V Číně jsem přesně tři dny nespal. V továrně šlo všechno stejně rychle jako v Sokolově na úřadě a ve finále se to mělo všechno nějak zachránit. Udělal jsem to, ale vypadám teď jako Iggy Pop. A tu vařenou medůzu jim jen tak nezapomenu. Dítě na klíně indický mamky se zase rozbrečelo. Naposledy to vydrželo skoro hodinu v kuse. Hromady dek se postupně probouzí a letounem se šíří oblak nenávisti. Odklidil jsem se k záchodům, kde letušky probírají svojí celulitídu. "Nemůžete usnout pane?" Opřel jsem hlavu o papundekl záchodu, který samovolně spláchnul a zavrtěl jsem hlavou. Letuška sáhla do kapsy. "Vemte si tohle. To zabere."

Čas. Jsem známej zejména tím, že ho nemám. Chybí mi tak měsíc, kterej jsem někde ztratil a nemůžu ho dohnat, ať už to zkouším sebelepším letadlem. A v Bombaji se vždycky jenom mihnu. Proletím skrz ní jako kulka skrz protestanta v Bangkoku. A pokaždé se tu chci zastavit, protože Bombaj má sílu. A tenhle čaj taky. Zkroutil jsem se do paragrafu a Indové kolem stolu se zasmáli. Poděkoval jsem a přes stůl se vyhrabal ven z Kumar bistra. Je mi trochu líp, ale pořád mám pocit, jako kdybych šel tak pět metrů před sebou. U rikši postává hustoknírý Ind. "Chceš svézt?" Pokejval jsem hlavou. "Musíš mi to ale pomoct roztlačit." Cokoliv. Mávnul jsem rukou a hodil jsem batoh do plechovky.

Světlo v letadle zablikalo. Sedím s odevzdaným výrazem na tváři a opírám se o okýnko. Číňan mi spí na rameni a podařilo se mu vyslintat mi na triko téměř dokonalé kolečko. Kapitán naklonil Airbus po křídle tak nečekaně, že uličkou proběhli nazpátek ti, kteří se šli před přistáním vyčůrat. Letoun sebou mlátí tak zběsile, až byste měli pcoit, že už delší dobu jedeme po zemi. Přemýšlím jestli mám sedm prstů nebo šest. Motá se mi hlava. Letoun Air India narazil do ranveje jako kdyby se chtěl do terminálu podhrabat. Poskakuje po dráze a nic se neděje. Začal brzdit až ve chvíli, kdy minul budovy terminálu a Číňan mě chytil za ruku. Ranvej skončila. Jedeme po poli. Všichni začali řvát a dítě konečně utichlo. Stojíme. Sice nakřivo, ale stojíme. Letušky se daly do pohybu, kolem mě pobíhají lidé a zahlídnul jsem i několik Indů v záchranných vestách. Vždycky jsem si říkal, že až na skluzavku to nedotáhnu. Kolem blikají sirény a lidi dělají rychlé pohyby. Chce se mi spát, ale adrenalin všechno přebíjí. Sklouznul jsem se upadl šikovně na hlavu. Chytly mě ruce a do zad mi narazil Číňan. Tak díky debile.

Ind s rikšou si nechal zaplatit za odvoz na letiště stejně, jako kdyby přepravoval korunovační klenoty. Domestic terminal v Bombaji mě přivítal několikanásobnou prohlídkou letenky. Tohle mě nerozhází, nejsem tu novej. Let do Coimbatore měl zpoždění jen tři hodiny, tak akorát, abych se na hajzlíku zbavil vnitřností z leguána. Odpoledne jsem konečně vypadnul před letovej terminál, který v Coimbatore supluje budova velikosti McDonalda a zastavil se před mým indickým agentem. Když mě uviděl, poprvé za dobu, kdy se známe neřekl ani slovo, naložil mě do auta a do ruky mi mlčky vrazil zapálenou cigaretu. Strčil jsem si jí do kouta jako James Dean v tý scéně co pomalu umírá a opřel se o sedadlo. "Zítra nepracujeme Raji." Ind vykroužil z letiště a rozjel po silnici. "Cokoliv pane, hlavně si musíte odpočinout." Většinou mi pije krev, ale dneska bych mu dal nejradši pusu.

Jak přesně mě dostal ten taxikář do toho hotelu a vytáhnul do pátýho patra těma úzkýma uličkama nevím. Nevím ani kdo přesně mě svlíknul do trenýrek a kam se podělo sto dolarů z kapsy u džín. Vím jen, že občas se snažím dohnat čas a když už ho skoro mám, šlápnu do prázdna a zmizí mi zase daleko přede mnou. Dneska mi utekl v Bombaji. Ale já se nedám. Jednou toho parchanta dohoním. Aspoň na chvíli. Na ten drobnej okamžik, kdy si budu moct vydechnout a připravit se na den, kdy nade mnou definitivně vyhraje. A prášky na spaní si taky pár tejdnů nedám. Crrrr, crrrr!!! Cvak…