Měl oči jako uhlíky. Popravdě jsem se ho trochu leknul. Na první pohled prostě instinktivně ucuknete, když se vám do aury naveze Arab. Je to kulturní šok. Nasoukal se vedle mě na barovou židličku a přitom je všude kolem volno. Ale aspoň už tu nejsem sám. Byl jsem totiž v tomhle pětihvězdovým megahotelu jeden z prvních nastěhovaných. Už když si sednul, věděl jsem, že se prostě chce dát do řeči. Objednal si pivo. Můžou muslimové chlast? Je to vůbec muslim? Nevím. Nejsem v religionistice nijak zvlášť dobrej. Vrchol náboženství pro mě byli vždycky Dobyvatelé ztracené archy. Nikdy jsem se po Víře nepídil a Jehovisti vždycky putovali od mých dveří nespokojení a očmoudlý cigaretovým kouřem. Vrtim se na židli a kroužím panákem Jamesona. Jsem nesvůj. "Hi," ozvalo se zleva. Je to tady.

Na cestách potkávám spousty lidí. Nebyl jsem na to zvyklej. Vždycky jsem byl jenom nějakej ten Véna ze Sokolova, kterej seděl v hospodě, dloubal si beďary a s otevřenou pusou hltal vyprávění svých kámošů, jaký to bylo s jejich přítelkyní v jižní Itálii maso. Netušil jsem, že se mi splní moje sny. Ne ten o těch brazilskejch fotbalistkách. Ten o cestování. Najednou jsem stál v Asii. Procházel letištníma halama, který jsem vídal jenom ve filmech. Scházel schody, který jsem si pamatoval z cestopisů mýho dědy. Sice si nelítám první třídou a nekupuju si drahý apartmá, ale cestuju a pracuju. Začal jsem potkávat lidi. Jiný, než který jsem v životě obvykle poznával. Nebyl jsem na to připravenej.

Začali mě oslovovat sami. Jak to? To se přece nedělá. Tohle by u nás nikdo neudělal. A kdyby jo, dostal by v tramvaji přes držku přece. Prostě se se mnou dávali do řeči. Pánové v oblecích od Armaniho, děda s batohem, mapou a v pohorkách, Ital ve špičatých botách. Paní z Londýna s cukrovou vatou na hlavě a nádhernou výslovností. Co to do nich vjelo? Zpočátku mě to šokovalo. Neuměl jsem si s tím poradit. Styděl jsem se za sebe, jako je to u nás obvyklé. Bál jsem se mluvit anglicky, abych se neztrapnil. Tyhle debilní obavy mě časem naštěstí opustily. Zjistil jsem, že těm lidem vůbec nevadí, že mluvím jako jouda z Horní Dolní. Naopak mě chválili a snažili se mi pomoct najít ty správný slova a opravit mi chyby. Bavilo mě to. Ty lidi mě prostě brali. Jsem jako jeden z nich. Kluk na cestách, kterýho berou vážně.

Dozvěděl jsem se najednou něco navíc. Pár příběhů lidí na cestě. O jejich starostech, radostech a dalším cíli jejich cesty. Někdy mi poradili. Někdy varovali. Nadchlo mě to. Nadchlo mě to tak moc, že teď když vidím samotnýho Evropana někde v Číně u stolku nad kafem, ženu se k němu hlava nehlava a saju z něho ten cestovatelskej pocit jako upír. Gerhard z Frankfurtu by mohl vyprávět. Dodnes mám pár vizitek na stole pod hromadou bordelu a pokaždé, když uklízím, na ně narazím. Pokaždé si k papírku přiřadím tvář. Pokaždé mě to zahřeje. Kdepak asi jsou teď? A po každé cestě mi tam nějaká ta vizitka přibyde.

Tenhle Arab, kterej rotuje na barovce naproti mně, se narodil v Saúdské Arábii. To samotný je pro mě svátek. Povídám si s ním v Číně. Já! Mámo, kdybys to tak viděla. Rozpovídal se nekompromisně a já otáčím mozkovýma závitama, abych stíhal pobrat jeho angličtinu. Už se nestydím zeptat se, když nečemu nerozumím. Takže ho občas přeruším a nechám si to zopakovat. Je to Arab jako poleno. Jako kdyby vypad přímo z plátna. Ty oči propalujou. Dozvídám se, že je na cestách s manželkou a dětmi. Viděl jsem je ráno v prázdném lobby. Paní měla tu střílnu na hlavě, takže z ní byly vidět jenom oči, a děti byly stejně zahalené. Samý holky. Jako kdyby po hotelu pobíhaly čtyři jednomístný stany, obrácený na špičku. Probíráme, jak tak byznys kvete. Mně nekvete teda, ale to nemusí každej vědět, ne? Objednáváme si další rundu.

Zvu je na večeři, protože k smrti rád vařím a mám v apartmánu kuchyň. Ideální věc při pobytu v Číně. Arab nadšeně souhlasí a já si ho už pomalu dokážu představit i bez samopalu v ruce a bez nábojových pásů, obtočených kolem hrudi. Zapaluju si zrovna cigáro, když slyším, jak se mě Arab ptá: "Jaké je tvoje vyznání?" A je to tady. Tady jsem nechtěl bejt. Po čtyřech panácích debatovat o víře s člověkem ze Saúdský Arábie. Z okna se skočit nedalo. Barman, kterej uměl docela obstojně anglicky a nenápadně leštil sklenice metr od nás, přestal leštit a naslouchal. A já cítil ty hluboký oči. Vtáhnul jsem kouř, abych získal pár pikosekund na rozmyšlenou. Neměl jsem strach, jen si myslím, že když se na těchhle věcech lidi neshodli po tisíce let, pak tady u baru si my dva tutově neplácnem a nebudem si přitakávat. Zejména pokud je můj vztah k náboženství takovej, jakej je.

Nevěřím v Boha ani v nějakou jinou nadpřirozenou entitu. Nevěřím v tom pravém slova smyslu. Neřídím se návodem k použití v podobě Bible nebo Koránu nebo nějaké jiné povídkové sbírky. Jsem holt takovej. Bible mě nudila k smrti a Korán mi pomohl překonat žaludeční problémy v Tirupuru, ale že bych v něm nalezl něco, co by zásadně změnilo můj pohled na svět, to se nestalo, a tak jsem ho ani nedočetl. Nevěřím tímhle "globálním" způsobem. Spíš věřím v lidi. Věřím v pocity, který neumíme definovat, a proto si je nahrazujeme vírou, a věřim, že lidi, který jsou rozumný, nepotřebujou ortodoxní přesvědčení k tomu, aby dokázali vést správně svůj život. Jasně. Tak nějak si nechávám otevřený zadní vrátka a při každým startu letadla nenápadně kouknu nahoru a někdy v turbulencích přidám i nějaký ten zdrávas. Člověk přece jenom nikdy neví. A kdyby náhodou v Pekle nepořádali ty orgie, co pak?

Víru po tísíce let zalévá krev. Ve jménu Božím zabíjíme. Ve jménu Božím umíráme. Historie nám mnohokrát ukázala, že Církev není až tak Svatá, jak by se mohlo zdát, a naučila hodně bezvěrců nosit Španělské botky. Udivuje mě, že to dodnes funguje. Ta magická formule. "To sem nebyl já, to byl Von." Mně to například máma nikdy nesežrala. Ať se na to dívám, odkud chci, ať se snažím sebevíc být objektivní, nedokážu se s tímhle pohledem ztotožnit. Jasně. Vím, že Víra není jen o jednom argumentu. V tom je její krása, že nakonec každej může říct tu definitivní větu. I to co tady říkáš, zařídil On. To On. Ale kterej? Z který knížky je to On? Já vim. On je jenom jeden. A jsme zase tam, kde jsme byli. Na barový židličce naproti tomu Sandokanovi, kterýmu jsem tohle všechno právě žertem sdělil. Ovšem mnohem víc kostrbatě a anglicky.

Arab se směje. Ale není to ten srdečný smích. Snaží se, to jo. Ale mám pocit, jako by mu někdo vzadu nenápadně strkal naběračku kulatým napřed do zadku a on se tím nechtěl nechat zbytečně vyrušovat od kávy. Kroutí se a ošívá, ale klobouk dolů, spolknul to a teď mi dává přednášku o Islámu. Je to stejné jako vždy. Islám je nejlepší. Mírumilovný a on sám nechápe, jak může někdo páchat taková zvěrstva. On nezná ani jednoho islamistu, který by kdy třeba jenom zaplácnul moskyta. Jeho Víra je otevřená všem interpretacím a i já jednou pochopím, že bych měl být jedním z nich. "Jasně, můžeme to probrat při tom jídle," odpovídám. Arab souhlasí a objednáváme další rundu, po který se dostáváme postupně na levý a potom i na pravý břeh Jordánu a tam už jsem totálně ztracenej. Tady nemůžu vyhrát. Stejně jako to nikdo nevyhraje tam.

Druhý den si voláme. Domlouváme se na další večer. Naskakuju na elektrický kolo, který jsem si půjčil, a jedu do Tesca nakoupit potraviny. Způsobuju dopravní kolaps, protože Číňani kolem mě zapomínají řídit a koukat na cestu. Večer se potkáváme v lobby. Zdravím i manželku a děti. Arab mě pozdraví a prchá do výtahu, jako kdybych měl lepru a chtěl mu dát pusu na dobrou noc. Manželka jen sklopí zrak a zajíždí za ním. Jak jí nejsou vidět nohy, vypadá to, jako by se pohybovala na kolečkách. No co, třeba prostě spěchají. Krčím rameny a jdu si vyfotit, jak hrajou Číňani navečer kulečník na ulici. Druhý den nebere telefon. Už se mu nedovolám. Od barmana jsem se potom dozveděl, že pan Arab by nikdy nešel ke mně na večeři, protože by nesnesl přítomnost chlapa, kterej si musí vařit sám. Je to prý ponižující. Hm. No, co se dá dělat. Zřejmě nechtěl, aby jeho manželka viděla, že vařit může i chlap. To by mohl nakonec třeba taky skončit u sporáku a stará by mu začala trajdat s kámoškama po Hypernově. Takhle by ten Islám asi nevybudovali. Potkali jsme se v baru ještě jednou. Dělal, že mě nevidí. Jako zhrzená milenka. Nevadilo mi to. Konverzoval jsem s jednou filipínskou zpěvačkou.

A tak mi vstupujou do života. Jeden za druhým. Zdánlivě beze smyslu. Nekoordinovaně. A stejně tak, jak jsou různí lidé, které potkávám, je různé jejich vyznání. Jejich pravdy a přesvědčení. Všiml jsem si, že u nich Víra hraje velkou roli. Ovlivňuje jim život. Řídí se jí a podřizují se. Ať je to Američan, Filipínec, Ind nebo Thajka, je pro ně náboženství důležité. Prolíná se hovorem jako červená nit. Cítím jí všude kolem sebe. Křesťané, hinduisti, islámisté, budhisté a já nevím, kdo všechno. Hovoří o Něm. Vysvětlují a dokazují, že On všechno vidí a řídí vše svou prozřetelností.

Nevěřím v pravém slova smyslu. Nemůžu věřit. Nejde to. I když si vždycky prohlédnu ty vizitky a vybavím ty zapomenuté tváře. Vzpomenu si na to, že to byli příjemní lídé a perfektně jsem si s nima popovídal. Vzpomenu si na jejich Víru. Jejich touhu konat dobro ve jménu Božím. Pokaždé, když spatřím ten štůsek papírků na svým stole, si tak nějak uvědomím, že přes ty všechny špatnosti a zvěrstva, který se každej den dějou na týhle podělaný planetě, to nakonec třeba všechno dobře dopadne. Je to jen vteřina. Pocit. Možnost. V tu chvíli tomu věřím. Jenže vyprávějte o tom, která Víra je ta nejlepší, a o všemohoucí spravedlnosti tomu krásnému malému dítěti, které někde jen pár tisíc kilometrů od vás zemřelo hladem. Právě teď.

z knihy Nikdo nechce čekat věčně