Všechno zmizelo. Jakoby nikdy nic nebylo. Prázdnota v očích. Bílá mlha, která zahalila svět. Jenom desivý siluety nedodělaných mrakodrapů občas vykouknou z mlhy. Převrácenej automobil u cesty. Všude je ticho jako v hrobě. Povolil jsem ruku na plynu a otlučená, rezavá a zablácená motorka ztratila rychlost a pomalu zastavila u kraje cesty. Jen tak bublá a občas zavrčí, když pokroutím rukou. Jen šumění větru. Motorka poskočila a blafla. Sundal jsem si oprejskanou helmu a zahřívám si ruce. Je zima. Všechno zmizelo. Jako kdyby to nikdy nebylo. Ze dne na den. Stojím v pustý krajině, mlha se postupně otvírá a obraz rámují jenom nedostavěný gigantický paneláky. Zapálil jsem si cigáro. Tohle je na mě trochu moc.

Dvě hodiny severně od Xiamenu leží město, který má tak divnej název, že si ho neumím zapamatovat. Přijel jsem sem taxíkem z Xiamenu, do kterýho jsem přiletěl z Cantonu a tam jsem se dostal vlakem už brzo ráno z Hong Kongu. Probudil jsem se až když auto zastavilo na ošklivým betonovým náměstí. Znáte ten pocit, kdy usnete v autě a nemůžete se probudit. Nechcete ani otevřít oči, přestože se vám spí nepohodlně. Pálí vás sítnice a přejete si jenom aby se jelo dál. Kamkoliv, to je jedno. Venku fičí vítr a doráží na omlácenej vokswagen. Protírám si oči. „Kurva...“ Předávám taxikářovi peníze a hrabu se ven z vozu. Tohle je Čína. Takhle vypadá. Šedivý postavy přicházejí a míjí vás s upřeným pohledem na tváři. Betonová plocha plná divně sestavené architektury. Vátr mi šlehá do obličeje. Ničí poslední kousky tepla, který jsem si v taxíku nastřádal. Vydal jsem se k betonovýmu oblouku plnýmu šedivých oken. Hotel Dragon Eye.

Mrtvá recepce. Všude tma, jen světla stolních lamp a jedna spící recepční. Vystrašil jsem jí k smrti, když jsem do ní dloubnul prstem. Vydává hrdelní skřeky, jako opička a poskakuje za přepážkou. Tady se anglicky nedomluvíte. Nejde to. Za hodinu mám pokoj. Bez ramínek a se švábama. Chvíli si hraju s ovládáním klimatizace. Fouká studenej vzduch i v poloze Heat. Je tu nepříjemná zima. Taková, že se nezahřejete ani ve fuseklích a pod dekou se zpotíte, ale nohy budete mít pořád tak studený, že se jich ani nebudete moct dotknout. Voda ve sprše teče teplá tak akorát, aby vám způsobila ještě větší třesavku. Sedím na zemi a klepu se. Televizní signál je přerušovaný a přes obraz běhají dlouhé čáry atmosférických poruch. Sedím na posteli a nevím co dělat.

V noci přišla podivná bouřka. Obloha zezelenala. Z mraků se spouští na zem hotová vichřice a sprchy vody přebíhají po ulicích. Vidím na ní občas běžet tmavý postavy, který jsou obalený černým igelitem. To světlo je děsivě podivný. Zelenožlutej opar nad městem bez světel. Obrysy vzdálených budov se topí ve vodě. Skrz okno protejká voda a kape na koberce. Stojím někde v osumnáctým patře a dívám se dolů, na svět kterej mizí za hustou stěnou deště. Oblohu křižujou blesky. A potom se ozvala rána, odstoupil jsem od okna, světla zhasla a všechno ztichlo.

Probudil jsem se. Chvíli si ujasňuju, kde to vlastně jsem, protože mě tyhle přesuny poslední dobou trochu zmáhají. Nezvládám počítat změny času, důvody proč někam jedu. Před hotelem se válí větvě a všude na ulici je voda. Skrz obří kaluže projíždejí omlácený motocykly a sem tam nějaký auto. Rozstřikujou vodu. Padla mlha. Omezenej výhled nabízí jen obrazy zkázy. Převrácený kontejnery, rozbitý okna ve vedlejším domě, sraženej strom u nábřeží. Procházím okolím jako ve snu. Jen tak naboso s botama v batohu. Kam jsem se to proboha dostal.

Nakopnul jsem zablácenou motorku a rozjel se pomalu zpátky. Všechno tady připomíná katastrofickej film. Jako kdyby konečně někdo zmáčknul všechny ty důležitý tlačítka a celej svět se odpálil do nebe. Jen pár lidí zůstalo. Našli způsob, jak začít znova. Kolem silnice stojí les budov v různých stádiích nedodělanosti. Jen hrubé stavby s bordelem okolo. Z černých oken mě sledujou obličeje bez výrazu. Vykukují zpoza rohu. Někteří kráčí po ulicích jako ve snu. V tmavých promočených oblecích. Jeden, dva, deset. V domech stojí jeden krám vedle druhého. Jako v garážích vedle sebe najdete obchody s jídlem, pneumatikama, sanitární technikou a oblečením. Jeden za druhým. Všechny odpuzující a nepříjemné. Projíždím kolem lidí a ti na mě občas vykřikují nesrozumitelné věty. Je to nepříjemnej hrdelní křik. Tváře s šikmýma očima. Připadám si jako poslední člověk na zemi a marně hledá další lidi, se kterýma bych si rozuměl.

Skoro jsem zapomněl na to, co všechno jsem stihnul. Kde všude jsem byl před pár dny. Na Srílanku, zběsilou Bombaj, rozkřičenou Manillu, rajský Boracay a přeplněný Hong Kong. Jakoby to všechno najednou zmizelo jako nějakej utopickej sen. Zastavil jsem u liduprázdný benzínky. Všude kolem ticho, jen v dálce zvuky ulice. Troubení a hlasy. Z budky se vybelhal člověk zabalenej v cárech látky a s hrbem na zádech. Otřásl jsem se. Natankoval mi beze slov plnou nádrž, sebral peníze do vrásčitý ruky a zmizel zpátky ve svým brlohu. Apokalyptickej výjev mi ještě chvíli straší v hlavě, když už jako Mad Max uháním betonovýma ulicema. Široká dálnice uprostřed města se táhne kilometry rovně. Jezdí po ní málo aut, až vás to zarazí. Uplácá vám to mysl do depresivních knedlíčků. Jak se odsud prokrista dostanu pryč.

Projíždím obrazem zkázy jako posel z armády temnot. Jen kužel světla na mojí motorce ozařuje cestu přede mnou. Za městem, na periférii, jsem zastavil a vydal se podívat do obřích nedostavěných mrakodrapů. Takových je v Číně hodně. Stojí tam jako monumentální černý trosky. Nikde nikdo. Je jich snad deset vedle sebe. Když zvednete hlavu, stěží se vám vejdou do zornýho úhlu. Ticho, jen igelit někde pleská ve větru. Stojím u těch strašidelných monster, který vypadají jako vystřižený z Matrixu a dívám se na ně. I stroje tady zůstaly jak je někdo nechal. Nářadí zahozené u cesty. Okolo domů je pustina, která se táhne na kilometry daleko. Není tu nic. A zřejmě ani nikdy nebude.

Tohle je ta pravá Čína. Tohle je místo, kde jí můžete skutečně prožít. Tady, přesně tady u těch mrakodrapů hrůzy. Jenom tak vám totiž dojde, jak tahle země doopravdy funguje. Jak rozdílným způsobem uvažuje a jak nevypočitatelná je. V Shanghaji Čínu nenajdete. Ani někde u pobřeží. To není Čína. Už dávno ne. Odpověď leží tady. Mezi černýma oknama, ve vybydlených panelácích jako vystřižených z Orwellova mozku, v těch širokých ulicích z betonu, v těch kulatých tvářích bez výrazu. Ne každej ji rád uvidí. Ne všichni si to dovedeme připustit. Procházím ulicema a padá na mě zmar. Tohle místo z vás jednoduše vysaje všechno hezký, co si nesete sebou. Ukradne vám to, a schová a najdete to zase, až odtud utečete. Zmizíte z toho výjevu hrůzy a dokážete se konečně zase nadechnout. Ještě dva dny. Potřebuju ještě dva. Všechno zmizelo. Jako kdyby nikdy nic nebylo. Nezbejvá než doufat, že to nějakej šílenec doopravdy nezmáčknul. Byla by to škoda.