Trhnul jsem sebou, leknul jsem se a praštil se rukama zespodu o hranu konferenčního stolu. Zařval jsem jako raněnej hroch. Číňan, který se snažil dokončit svou řeč zakvičel a skácel se mezi židle. "Promiňte…" Zaslintal jsem a neohrabaně se nalisoval zpátky do sedačky. Kolik je hodin? A kde to do prdele jsem? Včera měli lidi kníry a dneska mají šikmý oči. Asi to s tím kvapem přeháním. Nespal jsem tři dny. Přesně. Dlužím si tolik hodin spánku že by během nich Bůh sestrojil další svět a pověsil na strom jablko. Ulice za oknem taxíku. Divnej zápach ze sedaček. Je zase noc. Byly vánoce. Nebo budou? A kdy ksakru byl den?

Když vám zima zaleze skrz boty, fusekle, kalhoty a hustý jégrovky až do trenýrek, je třeba si uvědomit, jaký to může mít dopad nejen na vaše potomky, ale i na vás samotné. Poskakuju rytmicky nahoru a dolů uprostřed Nanking Road u obřího vánočního stromu sestavenýho ze samých Heinekenů a potichu nadávám. Vlhkost v Shanghaji se vyšlphala tak vysoko, že vám udělá trvalou i v podpaží. Mráz vám zalézá přímo do kostí, protáhne se do páteře a nakopne vás do mozku jako zbloudilá mrazivá kulka. Hop, hop, kurvatosenedávydržet.

Shanghaj mi pořád unikala. Protekla mi pokaždé mezi prsty jako pár hodin v bistru někde na cestě. Neoznačený úsek života, který pomalu bledne ve světle zajímavějších událostí. Možná proto mě pořád tak láká. Stále z ní ještě jsou cítit třicátá léta. Doba kdy byla Shanghaj daleko před evropskými metropolemi a dokonce i před těmi americkými. Hříšný kosmopolitní mix, který lze jen těžko překonat. Vysoko střižený rozparek Asie který roste rychleji než bambus. Obří matrixovská metropole pulsuje životem a nikdo neví, kde se zastaví. Většina lidí si sice ještě pořád myslí, že se tu jí miska rýže za den a shrbení Asiaté se snaží na ulici prodat ledviny za deset dolarů, ale vysvětlujte to někomu, kdo tu nebyl a ještě ke všemu je chytrej jako katedra filozofie.

Můj život poskakuje v rytmu maďarskýho techna. Shluk nesourodých zvuků, prostý jakékoliv harmonie. Kdybyste chtěli tancovat na můj na život, za pár chvilek byste si minimálně vyhodili záda. Večeře v Bombaji v bufetu pod žárovkou, o kterou vedly války houfy moskytů a s padali přímo do vegetariánský polívky. Rikša na letiště osvětlená jako výletní loď Traumschif a Ind kterýmu jela huba rychleji než španělskýmu moderátorovi fotbalu. Snídaně v Hong Kongu na vlakovým nádraží u záchodů. Cigareta v Guangzhou s nějakým Číňanem, kterej se vydával za Kanaďana. Honička s taxikáři. Večeře ve vymrzlým lobby ve Fuzhou s dokonale nudnou čínskou manažerkou zdejší továrny. Právě jsme vyčerpali všechny pracovní fráze a ona se teď zoufale snaží utopit ve flašce od coly, aby nemusela mluvit. Žvýkám nerozkousnutelnou sépii a je mi jí líto. Ranní otupělost před zrcadlem. Kolem očí mi vyrostly vrásky. Oběd jsem vynechal, protože sépie se rozhodla zřejmě vstát z mrtvých a vedeme spolu tichý souboj o denní světlo. Ona se dere ven a já jí pořád dokola polykám. A pak zkuste podle tohohle tancovat.

Většina mých známých nade mnou dávno zlomila hůl. Nemám na ně čas. Nedokážu přijít na oběd, zastavit se na panáka nebo, pro krista, na celý večer. Celé dny trávím ve společnosti lidí, které neznám a nestihnu si k nim ani žádný vztah vytvořit. Hrc prc a než se rozdýchám, rozsvítí se nade mnou opět znamení, abych si zapnul bezpečnostní pás. Když už mám trochu času, sednu si na postel. A sedím. Ztracený někde uprostřed světa. Ale ne dneska. Zmizel jsem z mapy internetových trackerů a chci dohnat ztracený čas. Na jeden večer. Na pár hodin chci konečně změnit ten debilní rytmus, kterej nepřipomíná hudbu, ale válcovnů plechů. Tady na Nanking Road v místech, kudy kráčely dějiny. Dnes se z ní na koukají otravný loga těch nejdražších firem na zeměkouli. Tolik jich v Pařížský nenajdete. Ta působí proti tomuhle jako vietnamská hadrárna v Bukurešti.

Včera jsem se vrátil na vrchol Jin Mao building, abych se zase podíval na Shanghaj. Stál jsem tam nahoře a díval se na západ slunce, ze kterýho naskakuje husí kůže. Když paprsky prorazí hraniční vrstvu smogu mezi mrakodrapy, zvlhnete jako bangkokská prostituka při pohledu na deset dolarů. Shanghaj si vás tam nahoře koupí. A napořád. Jako ve třicátých letech, kdy tady hráli jazz ti nejlepší z nejlepších. Dívám se dolů na Old Bund, který rok od roku šedne a ustupuje moderním stavbám ze skla a betonu. Sem nahoru nedosáhne a pohledy turistů se pravidelně otáčí z promenády směrem od něj. Historie ustupuje. Není na ní čas. Teď se šplhá vzhůru a opájí se velikostí. Jednou z té výšky spadneme. Všichni.

Celý den sněžilo. Vločky se proháněly mezi lidma jako kamikadze nad letadlovýma loděma někde v pacifiku. Večer už jsem neměl daleko v dobrovolné hibernaci. Nepostupuju systematicky. Čekám kam mě vítr zavane a málokdy mám čas plánovat. Střílím naslepo a vyčkávám co se stane. Vzpomínám si, že kdysi jsem zabloudil v noci těsně před zavíračkou do jednoho klubu, kde ještě můžete ucítit tu starou atmosféru. Zpíval tam černoch a mezi dveřma jsem měl pocit, že jsem se ztratil v čase. Je to už pár let a já si nepamatuju přesně kde to bylo. Někde u Old Bundu. Bloudím záplavou večerních světel a střílím naslepo. Procházím stavbou, která polyká Old Bund zleva doprava a nahlížím do ulic jako kdybych tam dokázal najít včerejší den. Nebo starý časy.

Jsem konzumní člověk. Nevracím se do starých dob. Neujíždím si na jiných kulturách tak hluboce, abych nosil hippie korálky a ládoval se po třicítce travkou nebo si oblíkal indický hadry uprostřed Evropy jako slepé stádo zavřené v mantinelech cizích etnik. Vždycky jen nakouknu a vrátím se zpátky do reality. Mezi spamové složky, Iphone, letišntní rozhlas a přeplněné magistrály. Vím kam patřím a do jiných světů si utíkám pro energii. Neon na štítu tichýho domu jsem našel zase náhodou. Ale vzpomněl jsem si na ty tvary a ten pocit, kterej už jsem jednou zažil. Otevřel jsem dveře a vstoupil do jiných časů. A všechno se najednou vypnulo.

V tom baru z těžkýho dřeva ten den skoro nikdo nebyl. Jen na pódiu kapela, který hrála Blues. Whisky na stole se rozechvěla, když basák poprvé pohladil struny. Potom už si toho moc nevybavuju. Jen jsem seděl a poslouchal. Jako kdybych po letech odešel od burácejícícho vodopádu a poprvé uslyšel ticho. Jakobych slyšel plakat anděly. Zmizel jsem někde daleko, tam kde poprvé bušily tam-tamy, kde znějí hrdelní zpěvy indiánských náčelníků a kde tlučou miliardy srdcí v jedné nekonečné snychronizované sekvenci. Vrátil jsem se někam do třicátých let, kdy před prosklenými okny drkotaly tramvaje a o bar se opírali námořníci. Kde barevné lampiony střílely po ulicích červená světla. Na pár minut mi v temnotě baru tekly slzy po tvářích. Jen tak, protože to dávalo smysl. Zmizel jsem. Jen na pár minut.

Jsou chvíle, kdy se mi povede zastavit. Kdy se na pár vteřin zbavím břímě času. Kdy jsem konečně dohonil Shanghaj a dokázal z ní sebrat ten správnej kousek. Jsem teď zpátky tam, kam patřím. V záplavě nesmyslných povinností a nesplnitelných úkolů. Uháním v rytmu odporného techna směrem kupředu, jako splašený bůvol. A když jsem vyčerpaný a unavený, občas si na chvíli sednu a vrátím se. Jen na pár chvil tam do toho křesla. Zpátky mezi ty nereprodukovatelné tóny. Někam do historie, která má tu špatnou vlastnost, že se nedá vrátit. Ale nezemře, dokud si na ní budeme pamatovat. A já nezapomenu, protože v tu malou chvíli jsem skutečně žil. Nevzpomínám si, kdy jsem prožil tak vědomé minuty.

Trhnul jsem sebou, zachrochtal jsem a posadil se neohrabaně zpátky do obřího ušáku někde v lobby obřího hotelu uprostřed světa. "Váš pokoj je připravený, pane." Mžourám do prostoru. "Dě..smrkgrhl..kuju" Dva dny jsem se nevyspal. Nebyl na to prostě čas. Venku za okny proudí davy lidí a celý svět je oranžový. Vyjel jsem výtahem do dvacátého podlaží, otevřel jsem dveře a vešel do pečlivě připraveného pokoje bez historie, kterou smazaly spolehlivé úklidové čety. V posteli jakoby nikdo nikdy nespal. Posadil jsem se na ni. A seděl jsem tam v tichu a tmě. Několik minut. Několik let. A poslouchal zvuky z minulosti na které nikdy nezapomenu.