Přestože konec roku je plný překvapení a twistů, za které by se nemusel stydět ani Šestý smysl, podařilo se nám dotáhnout do konce knihu Kláry Mandausové. Můžete si ji objednat v odkazu knihy a věříme, že se vám bude líbit, že se zasmějete, slabší povahy si zabrečí a na své si přijdou i cynici. Četl jsem jí asi padesátkrát při procesu tvorby, ale stejně se těším, až si sednu v letadle na prdel a poprvé otočím a přehnu první papírovou stránku. Pokaždé je to zvláštní pocit. Je nová, je skvělá a je k mání. Rudolf Havlík
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kdy je žena v nejlepších letech? A kolik těch nejlepších let vlastně je?

U každého asi různě, ale dá se myslím s mírnou odvahou tvrdit, že ta nejlepší léta leží někde mezi třicítkou a padesátkou (jistě, pisatel předmluvy je přesně v tomhle intervalu, tak si to myslí). Do těch nejlepších let patří vedle oslnivé kariéry, krásné rodiny a úspěchů taky kupodivu neustále se opakující trable s city. Napsal bych s láskou, ale nenapíšu, protože to slovo se nemá brát nadarmo. Ale provází nás pořád
a rozhází nás, kdy si vzpomene. Důstojnost úspěšné ženy či muže je rázem v troskách. Zkušenosti jsou k ničemu, navigace selhává stejně jako v pubertě. O tom je tahle knížka. Je to takový Sex ve městě po česku. Chytřejší. Opravdovější. Taky tu vystupují krásné novinářky a je tu taky jeden homme fatale. Místo problémů s výškou podpatků od Prada se tu ale řeší sražené svetry v pračce, smažák k večeři a peřina, kde to ještě nedávno bylo tak nadýchané a měkké. A už není.

Ví někdo sakra proč? Nebojte, tahle knížka vám to neprozradí. Ale může vám pomoct v jedné věci - ukáže vám, že v tom opravdu nejste sami.

P.S. Tuhle předmluvu píšu proto, že Kláru – autorku knížky – znám strašně dlouho, a můžu tudíž potvrdit, že ona opravdu není Kristina, hlavní hrdinka téhle knížky. To jen pro pořádek.

Petr Šimůnek,
šéfredaktor Hospodářských novin
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slunečnice / Mé dny

Jedu na pátý rychlostní stupeň. Odjakživa. Nebo aspoň, co si vzpomínám.
Na rok jsem přeřadila na čtyřku. To když se narodila Magdalena. Ale vlastně, když tak o tom přemýšlím, tak to taky byla pětka.
A bez servisu.
Tak co se divíš, káčo, že občas něco zaskřípe.
Zvoní budík, čtvrt na osm. Neeee. Šla jsem spát v půl třetí. Vraždění neviňátek.
„Mamí, vstávej. Kdo mě odvede do školky?“
„Svatý Mikuláš.“
„Cóó? Vždyť už chodil.“
Po cestě do koupelny si zvrtnu kotník. Do háje, bolí to.
„Mami, čistíš si zuby kartáčkem, co jsi s ním včera pucovala podlahu, ty čárky mezi dlaždičkama, aby byly bílý.“
Do hajzlu, tfuj, no jo, to vůbec nechutná jako elmex.
Kdo mi schoval kontaktní čočky? Slepá šmátrám prstem
v pouzdře.
„Hele, tady na umyvadle je nějaký sklo. Nějaký kapky ze skla, mami.“
Moje čočky, chudinky, Ramsesové se z nich staly. Večer jsem je omylem vylila.
Mám náhradní, naštěstí, ale tyhle jsem nosila teprve týden. Šest stovek v hajzlu.
„Rychle, rychle,“ popoháním Magdalenu.
Co mi to kouká vzadu z kalhot? Proč mám na lýtku pod džínami takovou bouli? V zrcadle vidím, že za sebou tahám smotanou punčochu. Visí z nohavice jako vyschlá anakonda. Bože, to je hnus.
„Přidej, Magdaleno.“
„A co snídaně, mami?“
„Na, vem si štrúdl,“ krájím poslední kousek na dva.
„Vyber si, jeden já, jeden ty.“
„Mami, to chutná divně. A smrdí to jako odblešovadlo.“
„Nemel, já už ho snědla.“
„To fakt příšerně smrdí.“
Magdalena miluje štrúdl, to je divné.
„Ukaž.“
„Proboha, fujtajbl, vždyť je to zespoda plesnivý. Vyhoď to. Kolik jsi ho snědla?“
„Asi půlku.“
„Já celej.“.
„Rychle mlíko, vypij mlíko.“
„Otrávíme se? A jak to, že tys ho neměla plesnivej?“
„Ale měla, holčičko, jenže když si vyčistíš zuby sprejem na dlaždičky, nějak ti to nepřijde.“
Je za minutu osm, ve školce máme být v osm.
Padáme.
Osm devět, Massa by to rychleji nezvládl.
Proč nám neotvírají. „Copak je to, do háje, takovej problém, když někdo přijde o devět minut pozdějc, lomcuju dveřma. Školství socialistický!“
Vytáčím mobil učitelky.
„Ale my jsme na cestě do zoo. Odjezd byl v půl osmé.“
Do háje. Kdo si to má všechno pamatovat.
„Haló, šéfe? Dneska pracuju doma. No, mám k tomu vážnej důvod, neboj. Nazdar.“
Sedám k počítači. Musím napsat tři strany o žloutence.
V hlavě mám jedinou větu: máte-li žloutenku, jste žlutí. Snad mě napadne ještě aspoň jedna.
„A mamí, co mám dělat?“
„Hraj si.“
„A s čím?“
„S barbínama třeba.“
„To je nuda.“
Máte-li žloutenku, jste žlutí.
„S brontosaurem.“
„Ten mě nebaví.“
„Tak si kresli.“
„Tsss.“
„Tak strč hlavu do popelnice a hledej tam drahý kamení. Ježíš, já nevím.“ Máte-li žloutenku, jste žlutí.
„Mamí, my máme v popelnici drahý kamení?“
„Magdaleno, prosííííím.“
„Pusť si Vinnetoua.“
„To jsem chtěla slyšet.“
Auuuu. Máte-li žloutenku, jste žlutí.
„Mamí, já si loupu nehty.“
„To je dobře. Cože? Proboha neloupej si nehty.“
„Mamí, a čí je Vinnetou bratr?“
„Jakej bratr zase? Old Shatterhanda asi.“
„Ale Old Shatterhand nemá čelenku.“
„Tak si pusť Pejska a kočičku, to máš bez záhad. Magdaleno moje,“ držím ji za tváře, „budeme louskat cvrčky, když mě nenecháš psát.“
„A jak chutnaj cvrčci, mami?“
Máte-li žloutenku, jste žlutí.
„Mamí, já mám hlad.“
No jo, půl jedný. Vařím brambory ve slupce a míchám je
s parmazánem. Překvapivě dobrý. Třes se, Jamie Olivere, přestaneme tě tisknout.
Máte-li žloutenku, jste žlutí.
„A mamí, tady nabízej knížku Ne esty yda até po ohádky y, hláskuje, my yslíte e že e se to o v po ohádká ách ne edělá. Koupíme si ji? A co se nedělá v pohádkách?“
V pohádkách se nedělá sex. To neřeknu.
„Nekoupíme, nedělá, nevymyslím, nenapíšu, neodevzdám, nestihnu, idiot.“
„Co to říkáš, mami?“
„Že musím napsat článek, zavolat pěti lidem, dojet na nákup, vyprat prádlo, pověsit prádlo, uvařit večeři, vyřídit třicet čtyři mailů, sehnat elektrikáře a… a… a že mě strašně bolí kotník.“