Svět je divnej. Co divnej. Šílenej je. Všechno do sebe tak prapodivně zapadá a přitom to na sebe vůbec nepasuje. Je zvláštní tenhle svět. Ať už letíte v letadle a čumíte na pána s elektronickou cigaretou v hubě, ať utíkáte ulicema Hong Kongu ve snaze dohonit ztracenej čas nebo onanujete u FashionTV nebo ať už stojíte tady, na vrcholu zelenýho kopce někde nikde hluboko v srdci Číny.

Rudolf Havlík

A když jsem se konečně přemohl a rozhodnul se, že doopravdy použiju ten hnědozelenej záchod kterej sliboval ke všem útrapám přihodit na závěr i tyfus, proběhnul kolem mě tryskem nějakej šílenec z Evropy, ruce připlácnutý na zadku, rozrazil dveře, v piruetě si stáhnul kaťata a dopadnul na mísu. Uznale jsem zakroutil hlavou. „Není tam prkýnko.“ Připomenul jsem mu, i když vím, že je mu to jedno. I že na něj civím. Otočil jsem se, vyšel zpět před hajzlíky a zhluboka se nadechnul. „Indie…“

Rudolf Havlík

Jsou lidi, který nechcete znát. Jsou věci, který nechcete zažít. A jsou události, který nedokážete ovlivnit, protože to jednoduše nejde. Nechcete aby se staly. Ale nevíte, že už se dávno dějí. Raší potichu, jako rakovina až do chvíle, kdy si vás zavolají na scénu. Ten den začal vcelku báječně. Hned po vánocích se z nebes nad Amsterdamem snesl Boeing z Prahy a přistál bez větších problémů a nepříjemných událostí.

Rudolf Havlík

Povídala jsem si onehdy se svým starým dobrým kamarádem. Zjistili jsme, že i když jsme starý a dobrý, jsme taky, jak to nejlíp říct.. zkrátka, že se čas od času potácíme, pardon, v průserech. „Taky sis myslel, že budeš mít v tomhle věku jasno?“ Zeptala jsem se nad skleničkou excelentního bílého. Začal se hrozně smát. Smála jsem se taky.

Klára Mandausová

Černožlutej taxík, plechovej symbol Bombaje se zakuckal a poskočil. Motor se vypnul a vozidlo se rozjelo z kopečku na volnoběh. Ind, kterej má vousy uvázaný až dozadu za ušiska se otočil přes rameno a suše poznamenal: „Došel benzin.“ Nato otevřel dveře a jednoduše vyskočil z vozu, aby mohl tlačit. Bohužel při manévru zakopnul, ozval se zvuk, jako když spadne pytel cementu a Ind zmizel z dohledu.

Rudolf Havlík

Zima vás spolehlivě zažene do vyhřátý vany, do ruky vám strčí cigáro, panáka Jamesona a Den Trifidů. Hotelovej pokoj je studenej a v televizi nedávájí vůbec nic, co bych už dvanáctkrát neviděl nebo vidět nechtěl. Užívám si v tom ostrůvku tepla uprostřed mrazivý Číny a vrtím se ve vodě jako neposlušný hrošík. Zazvonil mobil.

Rudolf Havlík

Povaluju se ležérně na pláži někde uprostřed pacifiku a dělám, že se nedívám. To my muži děláme dost často. Vypadáme jako kdyby nás nejvíc na světě zajímal zatržený nehet, který do kterého dloubeme se strojovou pravidelností, ale přitom vidíme všechno podstatné. Jen koutkem oka. Říká se, že muži mají lepší periferní vidění. To proto, abychom mohli čumět na ženský a nedostali jsme hned po deseti sekundách po hubě.

Rudolf Havlík

Dneska se rozdělí svět. Na předtím a potom. Stejně jako každý rok, když se k obloze vznesou první rakety, které nenesou vyjímečně jaderné hlavice, ale dávku oslňujících jisker. Všichni se u toho sejdeme, zaáchjujeme si a život půjde zase dál. Bordel na ulicích se uklidí a po pár dnech lidi, kteří přestali z různě hloupých důvodů, začnou zase kouřit. Mám takovej skvělej cit pro tenhle den. Poslední roky mě dokáže překvapovat.

Rudolf Havlík

Ať už jsem brouzdal v zakázaných internetových vodách kdekoliv, pornu s Asiatkama jsem se vyhýbal jako Donatella Versace dobrému vkusu. Plochá děvčata na ploché obrazovce neměla na mé chtivé tělo žádaný efekt. Podivně kníkaly, měly chlupy na místech, kde už nemají ani růst a monitor dodával jejích bledým kůžím nadpřirozený efekt.

Rudolf Havlík

Události a lidi, co mění život, přicházejí jako šedí pocestní. Nevšimnu si jich nejdřív, nebo jen tak na půl oka. Pak svlíknou plášť bez barvy, bouchnou jako Krakatoa a přehází mi dny, roky, desetiletí. Někdy jsem na ně sama hystericky čekala, vteřinu po vteřině, z jihu na koni přeci přijedou … a oni přiletěli ze severu letadlem. A když už si myslím, že nepřijdou, že všechno sviští pevně zaseknuté v kolejích jako TGV, rána a z kolejí jsou polámané špejle.

Klára Mandausová

Právě vycházelo slunce. Ráno je v Číně někdy vidět. Během hodiny se skryje do mléčných mraků a bude vás opékat pěkně ze zálohy. Teď je ale těsně nad obzorem a vrhá dlouhé stíny do mého hotelového pokoje. To byl ale debilní nápad. Převaluju se na posteli, zvedám obočí a otvírám pusu, abych si protáhnul obličejové svalstvo. Dneska jsem prostě neusnul. Slunce se opírá do protější věže hotelu a odráží se od skleněných tabulí. Zavolal jsem na recepci. „Nemáte žádné vzkazy.“

Rudolf Havlík

Když mi šestnáctiletá dcera s klidem oznámila, že se ve škole s holkama domluvila, že si na cestu autobusem do Španělska vezmou tepláky, tak mě to trochu zaskočilo. Nešlo mi to najednou nějak dohromady se všemi těmi jejími přípravami dost podobným plánování expedice na severní pól. Kromě saní, tažných psů, kožichu, rumu a podvlékaček už měla sbalenou v kufru snad celou svou skříň.

Ilona Ondráčková

Další kousek Slunečnice.. snad už bude v dohledné době celá na papíře.. dnes trochu navážno..Kristina se plácá nejen v přítomnosti, ale občas ji dohání i minulost.. ale jinak je to veselá knížka:) tedy aspoň má být, fakt

Klára Mandausová

Tisíce a milióny světel září a útočí na mojí sítnici. Sedím jako opařený, skoro jsem zapomněl dýchat. Nevnímám mokrý hadry, který se mi lepí na kůži, ani pramínky vody, který mi stejkají mezi vlasy. Trvá je to jen pár okamžiků. Pár prchavých sekund, pro který jsem se plahočil hodiny, a to jsem ani netušil, že tohle uvidím. Mozek se vypnul. Jakoby byl úplně prázdnej a někdo mi zmáčknul tlačítko absolutního vymazání. Proto patrně ta slina v koutku.

Rudolf Havlík

Telefon zazvonil a já se ve stejnou chvíli vztyčil na posteli jako kdyby do mě někdo pustil elektriku. Vždycky se děsně leknu když mě něco najednou probudí. Jednou se mi to stalo v letadle z Bangkoku a tomu Portorikánci vedle mě jsem málem zdarma udělal resekci žaludku. Okna hotelovýho pokoje jsou zatemněný. Vytvořil jsem si umělou tmu, protože venku zuří den a já už dva z nich nespal. Časovej posun mě vodil po světě jako loutku se kterou si ledabyle postrkoval po šachovnici. A když jsem konečně zabral, někdo zavolá.

Rudolf Havlík

Nespavost je hrozná věc. Ráno jsem vyšel z hotelu oteklej jako Rocky Balboa po zápase a vlhké vedro se mě snaží přesvědčit, že je právě den a ne noc. Zoufale se mi chce spát. Chce se mi spát jako nikomu na světě. plesknul jsem sebou do auta a snažím se zaostřit na okolní budovy, který se koupou v ranním světle. Když nemůžete usnout, máte problém. Nikdy se pořádně neprobudíte a nikdy zcela neusnete. Nepamatujete si události, rozhovory, hodiny a dny. Časové úseky najednou přestávají dávat smysl a mění se ve změť psychedelických videoklipových odkazů v mozku. Proboha, co jsem dělal poslední dvě hodiny?

Rudolf Havlík

Přemýšlím, proč se někteří lidé mihnou v mém životě jako stín ovocné mušky a jiní udělají rýhu větší než rolba na dubnovém svahu. Ač jsou třebas zajímaví, inteligentní, sečtělí, vtipní, krásní, hodní jakoby stála mezi mnou a „stíny ovocných mušek“ skleněná zeď. Vzpomínka na ně, jakmile sejdou z očí, ztenčí se na sílu babího léta a stejně jako ono rozpadá se do nenávratna pár vteřin na to. Nezbude nic.

Klára Mandausová

Někdy mám strach ze tmy. Bojím se otevřít oči. Mám strach sám ze sebe. Mám strach, že u nohou postele stojí v šeru moje vlastní myšlenky. Stojí tam a čekají, až otevřu oči. Nikdy se tam nedívám. Po paměti nahmatám spínač a rozsvěcuju. Po několika minutách teprve vstanu. Oplachuju se studenou vodou a dívám se na sebe do zrcadla. Ty oči mě někdy děsí.

Rudolf Havlík

..abych tvrdila, že si po večerech podtrhávám Nietzscheho, když si ve skutečnosti pouštím po dvanáctý Pýchu a předsudek a prokládám ji Deníkem Bridget Jones. Protože než Nietzche, to už radši Ordinace v růžový zahradě, kdyby Jane Austen s Helen Fielding nebyly po ruce. Mám tak nějak pocit, že v kulisách nemocnice ze mě dělají debila přívětivěji. Nehrajou si, že je zbytek světa nechápavej jako marťan bez překladače. Mimochodem, když už filozof tak Kierkegaard.

Klára Mandausová

Průměrný Číňan je schopný na pláži vyhloubit jámu o rozměrech dvakrát dva metry a hloubce i dva až dva a půl metru zhruba během hodiny a půl. S růžovou legrační lopatkou ozdobenou bílými tečkami dokonce i za třicet minut. Pláž za univerzitou v Xiamenu je posetá dírami jako kdyby se tu natáčelo pokračovaní Zachraňte vojína Ryana. Po písku krouží několik odpočatých jedinců s lopatkama v ruce a hledají, kam by mohli zabodnout svoje neposedné ruce.

Rudolf Havlík

Všude je tma. Kolem silnice vidím jen tmavou siluetu obzoru. Ozářená část nebe patří prostoru, ve kterém se nachází Guangzhou, metropole jižní Číny, pár set kilometrů od Hong-Kongu. Tady, pár metru kolem mě, nesvítí ani světluška. Zřejmě jí něco už dávno sežralo. Ten taxikář v pruhovaným triku mě pěkně napálil. Nikde nikdo. Nikde nic. Jen silnice. Deset večer. Hodil jsem si batoh na záda, zapálil si cigáro a šouravým krokem jsem se vydal směrem od ozářené oblohy. Tyhle moje príma nápady. Přístě, až mě něco tak chytrýho napadne, musím si dát facku.

Rudolf Havlík

Trhnul jsem sebou, leknul jsem se a praštil se rukama zespodu o hranu konferenčního stolu. Zařval jsem jako raněnej hroch. Číňan, který se snažil dokončit svou řeč zakvičel a skácel se mezi židle. "Promiňte…" Zaslintal jsem a neohrabaně se nalisoval zpátky do sedačky. Kolik je hodin? A kde to do prdele jsem? Včera měli lidi kníry a dneska mají šikmý oči. Asi to s tím kvapem přeháním. Nespal jsem tři dny. Přesně. Dlužím si tolik hodin spánku že by během nich Bůh sestrojil další svět a pověsil na strom jablko.

Rudolf Havlík

Prohmatávám si krk, kterej po noci v rákosový posteli protestuje. Vyšel jsem na verandu a prkna napínavě zasténají. Stejně jako včera. Ohromná rozlehlá savana s palmovým hájem na obzoru mi vyráží dech. Sednul jsem si na schody jen tak v trenkách a dívám se. Dívám se na svět, kterej se probouzí do novýho rána a popíjím zvětralou Fantu. Znáte tu ranní otupělost. Tělo ještě není cítit a krev je líná, krk ztuhlej a všechno okolo je jakoby zpomalený.

Rudolf Havlík

Nesnáším letadla. Mám z nich husí kůži. Z těch plastových obložení, které hladil někdo už v osmdesátých letech. Jenže je to jedinej způsob, jak se odsud dostat pryč. Neutíkám, jen jsem rád, že zmizím. Od problémů, starostí a povinností. Někam pryč. Daleko, až tam, kam nedosáhnou ordinérní stereotypy všedních dnů. Vezu si je sebou pro případ, že se něco přihodí, ale zavírám je do notebooků a telefonů. Pustím jen ven, jenom když se mi zachce. Další cesta. Pár nových vrásek a několik šedivých vlasů. Bože, to cigáro je hnusný. Jenže rituály jsou mocnější než my.

Rudolf Havlík

„Hmm." Ztratit se v dnešní době na světě dokáže snad jenom debil. Nebo idiot, to je vcelku jedno. „Hmmmm." Otočil jsem se a čumím jen tak zbůhdarma do vyprahlé krajiny. Motorka, na který se musel kdysi prohánět někdo z Vermachtu, zablafla a motor se zastavil. V dnešní době navigací, google maps a inteligentních naváděcích střel se přece nedá ztratit.

Rudolf Havlík

„Tohle já obvykle nedělám.“ Když tahle věta zazní do ranního ticha, mám sto chutí proskočit zeď k sousedům a zavřít se u nich do ledničky jako hypotéka. Slyšel jsem jí tolikrát, že se to stává skoro popkulturní hláškou. Co na to říct? Že já to tak obvykle dělám? Byla by to pravda, stejně tak to dělá i ona, ale je lepší nabídnout si navzájem nejdřív tu lepší variantu, než se navěky rozejdeme po svých.

Rudolf Havlík

Ptala se mě jedna žena. „Jak poznám, že tahle láska je pravá? Že je to ona? Ta, která není k zahození?“ „Pravá? Myslíš ta, která stiskne v pase, rozmáčkne vnitřnosti, přes oči přetáhnou folii, co propouští jen duhovou. Ta, která vypne přívod kyslíku, sváže ruce, mozek promění v chladící houbu a navrch hlavy připne srdce? Myslíš ta, která tě vyloupne ze světa bezstarostných jako prsty cukrářky spařenou mandli. A nechá tě nahou napospas? Myslíš tu?“ „Jo! Jak ji poznám,“ lomcovala mnou a ukazováčkem bušila do fotky George Clooneyho. Byl v tom, chudák, nevině.

Klára Mandausová

Džíp, kterej jsem si pronajal v srdci Keraly, ten den ráno chcípnul deset kilometrů za městem. Kdo by to řekl, co? Chodím kolem toho prorezlýho střepu a zkusmo čumím do motoru jako na výpis z účtu. To je vedro. Dneska ani mráček. Monzun se skryl někam do vnitrozemí. Tam mám namířeno, jenom kdybych rozchodil tenhle podělanej vrak. Nakopnul jsem vozidlo ze všech světových stran pro případ, že v tom bude ta závada, usedl odevzdaně zpátky za volant a… motor naskočil.

Rudolf Havlík

Všechno zmizelo. Jakoby nikdy nic nebylo. Prázdnota v očích. Bílá mlha, která zahalila svět. Jenom desivý siluety nedodělaných mrakodrapů občas vykouknou z mlhy. Převrácenej automobil u cesty. Všude je ticho jako v hrobě. Povolil jsem ruku na plynu a otlučená, rezavá a zablácená motorka ztratila rychlost a pomalu zastavila u kraje cesty. Jen tak bublá a občas zavrčí, když pokroutím rukou. Jen šumění větru. Motorka poskočila a blafla.

Rudolf Havlík

Pouliční bazar v Guanghzhou je narvanej k prasknutí, jako vysavač přecpanej roztočema. Číňani proudí zleva, zprava a jeden před chvilkou seskočil ze střechy. Mám pocit, jakobych měl na sobě místo trika oblečenou teplou medůzu. Okusuju maso na špejli, který mi dal Lee do ruky a postáváme v ústraní pod igelitovou stříškou. Horko spaluje okolí, každej kdo může si chrání obličej tím, co má zrovna po ruce. „Jedl jsi někdy psa?“

Rudolf Havlík

Děvky to maj těžký. Většinou se nikomu nezavděčí. Nejdřív vás utáhnou na vařenou nudli slibů a záminek a potom vás po deseti minutách nutí, abyste už konečně byli a ptají se, jestli vás už náhodou nebolí medvídek. Co nás na tom pořád láká? Jsme opravdu otroky vlastních ptáků? Proč zkoušíme pořád dokola něco, co připomíná pojídání kabanosu ve vykachlíkovaný místnosti s linem a špatnou ventilací, ve který by normálně uvažující tvor nestrávil déle než minutu?

Rudolf Havlík

Tady je kousek knížky Slunečnice, kterou najdete v oddělení "knihy" na tomhle webu. To abyste věděli, pokud budete mít chuť číst, o čem je řeč... Uhnala jsem svého letitého kamaráda, šéfa Hospodářských novin Petra Šimůnka, aby k ní napsal předmluvu. Udělal mi velkou radost, když ji označil za ".. Takový Sex ve městě po česku. Chytřejší. Opravdovější .." Jestli se trefil, nechám na posouzení laskavého čtenáře.

Klára Mandausová

Čas zbývající k dosažení destinace 5:23. Sedím u okénka a o deset kilometrů níž září zřejmě Hong-Kong. Tohle se nemělo stát. Proč jsem jenom jedl ten divnej sendvič na letišti v Bangalore. Už před nákupem slibovalo tohle jídlo minimálně úplavici. Jenomže já jsem dva dny nic nesnědl a už se to nedalo vydržet. Teď tady dřepím, kroutím se jako gravidní had a přemýšlím, kudy přelezu rozplácnutýho Číňana, kterej tvrdě spí a arabskýho tlusťocha, kterej se zabalil do dvou dek tak hluboko, že není poznat, jestli uvnitř montuje časovanou bombu nebo onanuje.

Rudolf Havlík

Dodneška se mi to stává. Když čekáme na benzínce, vracíme se k autu na parkovišti, mám chuť jít dál. Zastavit se u výjezdu a zvednout ruku. Nastoupit do cizího auta a vystoupit o pár set kilometrů dál.

Markéta Hrdoušková

Školní srazy jsem nesnášela. Připadalo mi vždycky trochu divný, jak každej vytahuje fotky pocintanejch dětí a spařenejch těl před stanem u Burgasu. Od jistý doby na ně ale nedám dopustit. Proč? Tak pěkně podle abecedy. Za á: Když si v první minutě naleju na klín a lejtko červený víno, mám stejnej pocit, jako když jsem si v šestý třídě kydla před focením na bílý triko marmeládu z koblihy. Je mi to úplně jedno.

Klára Mandausová

Chodby obřího hotelu Portman Plaza jsou prázdné. Připomíná opuštěnou kosmickou loď. Kontrolky svítí, automatika pracuje a udržuje komplex v chodu. Všechno září novotou. Jsou tři hodiny, dvacetsedm minut ráno. Bloudím prázdnými chodbami jako člen posádky, který se předčasně probudil z mrazivé hibernace. Znáte ty náhody.

Rudolf Havlík

Když jsem si před několika měsíci změnila uvítací pozdrav v mobilu z Dobré ráno na Život je krásný: 1. nebyla jsem pod vlivem zbytkového alkoholu z předchozího večera 2. nebyla jsem zamilovaná 3. nevyhrála jsem ve sportce

Ilona Ondráčková

Tak jestli mi tady v tomhle baráku neukradnou ledvinu, tak už asi fakt přežiju všechno. Číňan, kterýho znám tři a půl hodiny a kterej nápadně připomíná vyhazovače z šanghajský diskotéky na mě mává, abych šel dál. Ohlídnu se do taxíku, chvíli přešlapuju v olejový louži a nakonec vykročím. Nedivte se mi, taky byste se drbali za uchem, kdybyste měli vlézt do týhle díry. Ningbo se ponořilo do mrazivý noci a ve vzduchu se vznáší promrzající kapičky deště. Padají pomaleji než obvykle. Nikdy jsem tohle neviděl.

Rudolf Havlík

Jeden z mých nejmilejších / Kameny na nádvoří Bradadeeswara chrámu jsou rozpálené snad až do ruda. Přebíhám po nich jako zrychlenej E.T. do nejbližšího stínu. Stojím tady. Uprostřed ohromnýho kamenýho chrámu v Indii. Vzpomínám si, jak jsem jako malé dítě viděl jeho fotku. Bylo to pro mě nepředstavitelně vzdálený dobrodružný místo a moje dětská mysl si k němu domýšlela fantastické příběhy.

Rudolf Havlík

Když jí ukázal svou fotku z mládí, vyklouzlo jí z pusy: "Andílek" Když se spolu milovali volala všechny svatý. Když se na něj rozzuřila, rychle se začala modlit. Modlila se za sebe, ale především za něj.

Ilona Ondráčková

První věc, která se vám po příjezdu do Číny stane je, že vás přejede auto. Pokud vyváznete jenom s odřeným ksichtem a poučením pro příště, můžete si gratulovat. Dopravní situace, který zažijete tady se budou vymykat zdravýmu rozumu a proniknout do tajů provozu, zašifrovaných do čínských znaků na dopravním značení, bude skoro nepřekonatelný problém. Přistihnete se, že stojíte u hotelovýho okna, s údivem sledujete ulici pod sebou a padají z vás věty jako: „No to je debil.“ „Ty vole to bylo vo fous.“ A podobně.

Rudolf Havlík

V loňském roce jsem absolvovala měsíční denní dojíždění společně se čtyřmi dalšími ženami v rámci rekvalifikace do města vzdáleného padesát kilometrů od našeho bydliště. Pro mě to byla obohacující zkušenost nejen pro rekvalifikaci samotnou, ale především z hlediska psychologie. Vypracovala jsem studii Hierarchie žen v dopravním prostředku. Z důvodu zdravotních (nechci dostat od holek do huby) jsem jejich jména ve studii pozměnila.

Ilona Ondráčková

Měl oči jako uhlíky. Popravdě jsem se ho trochu leknul. Na první pohled prostě instinktivně ucuknete, když se vám do aury naveze Arab. Je to kulturní šok. Nasoukal se vedle mě na barovou židličku a přitom je všude kolem volno. Ale aspoň už tu nejsem sám. Byl jsem totiž v tomhle pětihvězdovým megahotelu jeden z prvních nastěhovaných. Už když si sednul, věděl jsem, že se prostě chce dát do řeči. Objednal si pivo. Můžou muslimové chlast?

Rudolf Havlík

Hned v úvodu se přiznávám, že knihu s názvem Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, která je považována za praktický návod, jak zlepšit vztahy od autora Johna Graye jsem nikdy nečetla. Pouze jsem si její název vypůjčila. A možná i to je důvod mých patálií s druhým pohlavím. I když se o pochopení mužů intenzivně pokouším celý svůj život. Přesně tak dlouho, jako se snažím najít lásku. Nejdřív jsem to tedy zkoušela podle znamení.

Ilona Ondráčková

Nepamatuju si tváře. Spíš chvíle, pocity a kousky těl. Nevybavuju si obličej učitelky z první třídy. Vím jen, že její břicho bylo mateřsky měkké. Vzpomínám, jak jsem si, čerstvě šestiletá, připadala zoufale ztracená mezi všemi těmi cizími, stejně ztracenými dětmi. Ruce nedokázaly zapnout knoflík u bundy a okolo řev, jako by v klecích šaten žili tygři. Mami …

Klára Mandausová

Ta zatracená černá košile za bůhvíkolik dolarů mě kouše jako čert. Nenosím ji. Zastrčil jsem si ji do kalhot a upravil si Volcom kravatu, kterou jsem sháněl jako konzumní debil. Venku je odporná zima. Takovej ten den, kdy se nemáte chuť jít ani koukat z okna. Nízký šedivý mraky a mrazivej vítr se prohánějí nad zčernalýma budovama a já sedím v autě a nechce se mi vystoupit. Padnul první sníh a drží se na promrzlým trávníku. Sedím v autě a kouřím.

Rudolf Havlík

Jsem ráda ženská. Protože když jsem byla malá, měla jsem panenky i bagr a vůbec nikomu to nepřipadalo divný. Protože můžu říct, jo, jsem divná, takový někdy ženský prostě bývaj. A někomu se to dokonce líbí.

Klára Mandausová

Boeing, kterej určitě ještě pamatuje zásobovací lety do Kambodži z roku 1967, nasadil plnej výkon a graviatace mě přitlačila do sedadla. Rezavý křídlo se klepe náporem větru a já to sleduju sarkasticko mučednickým pohledem člověka odsouzeného k smrti. Ozve se rána jako z děla. Letadlo zničehonic ztrácí výkon a čumák klesá zpátky k ranveji. „Do prdele.“ Přimáčknul jsem ruce na opěradlo a v žaludku se mi usadil takovej ten divnej pocit strachu. Turbíny vřískají násilným zpětným tahem, přední kola dopadnou na zem a cestující poskočí na sedadlech. Ozve se první výkřik. Míjíme poslední budovy letiště ve vysoký rychlosti...

Rudolf Havlík

Vždycky jsem si myslela, že mě slova baví. Četla jsem spoustu knížek. Na základní škole jsem si dokonce sama a dobrovolně vystřihovala obrázky spisovatelů a spisovatelek a nalepovala si je do školního sešitu. Nebyla jsem žádná šprtka. Četla jsem z čistého zájmu o literaturu. A taky jsme měli výbornou učitelku. Byla to báječná a nekonvenční žena. Ale ve třídě byla přísná a každého narušitele v hodině si včas odvedla za dveře.

Ilona Ondráčková

Stála na tom rohu ulice trochu bezradně. Z přilehlé ulice přitékal na křižovatku nepřetržitý proud autorikš a zahlcoval okolí hustým štiplavým dýmem. Slunce je vysoko a vzduch se vrtí, jako zubařův pacient. Hned jsem si jí všimnul. Vypadala trochu jako já. Občas taky připomínám zoufalce, kterej má pocit, že ho štěstí nadobro opustilo. Prohrábla si rukou dlouhý, zpocený vlasy a bylo vidět, že je ztracená.

Rudolf Havlík

Do hajzlu, jakej smysl mají konce, ptám se. Zuzana Navarová je už pár let mrtvá. Když umírala, a nikdo o tom ještě nevěděl, napsala „zachraň mě zachraň mě na prach se proměním .. rezavý kamínka horký jak vzpomínka hřejou si pro sebe a já chci do nebe…“ Umřel i kluk, kterýho máma milovala, jak mámy milujou svoje děti. Kluk krásnej a silnej jako Viggo Mortensen jednou nad ránem visel na stromě a jeho ruce tu visely bez života taky.

Klára Mandausová

Zakulacený černohnědý Buick se sune padesátkou po prostorné silnici zcela bez důvodu, jako dýchavičný důchodce. Uvnitř vládne ledové klima, protože Číňani mají rádi otevřený okýnka po celý rok. Občas, když už necítíte ani zuby, se připomenete. Jednou, dvakrát, třikrát. Pak to prostě vzdáte a zůstanete odevzdaně sedět v mrazu, stejně jako Reinhold Messner, kterýmu upadla krabička se špendlíkama ze severního svahu Everestu.

Rudolf Havlík

Na ostrově Boracay je přes poledne vedro k zalknutí. Na slunce vyleze jen naprostý šílenec nebo německý turista. Slunce spaluje okolí, ale na ulicích je stejně ruch jako letišti. Motorka vybavená plechovým šasí mě unáší smradlavou ulicí na okraj města. Dnes tam směřuje hodně lidí. Je sobota, čas kohoutích zápasů. Oblíbená kratochvíle na Filipínách, ale i na jiných místech naší planety. Než tuhle hru na smrt úplně odsoudím, chci se přesvědčit na vlastní oči. Jak dnes poznáme co je správně a co ne? Svět je plnej rozporů a odlišností, který neumíme pochopit, protože tam jednoduše nežijeme.

Rudolf Havlík

Chtěla bych si vlézt do Kosárkova obrazu Zimní noc. Mám ho ráda. Přestože se mi smějí, cože, tahle nemoderní romantika se ti tolik líbí? Stávám před ním v galerii, a ztrácím přehled, jestli je půl jedné nebo už čtvrt na tři. Když zavřu oči, připadá mi jednoduché natáhnout ruku, udělat krok a být tam. Pod měsícem, co svítí na cestu.

Klára Mandausová

Jsem chudinka. Nikdo mi nerozumí, nemá mě rád a moji dobrotu mi oplácí nevděkem. Jsem z toho moc smutná. Potkávám lidi, kteří mě jen využívají a chovají se ke mně nespravedlivě. Nechápou, že to s nimi myslím dobře! Často pláču a stěžuju si kamarádkám. Některé se mi snaží vyhýbat, neodpovídají mi na esemesky, nezvedají mi telefony. Jsem hrozně nešťastná a nevím si rady. Nevíte o někom, kdo by mi pomohl? Nebo se o mě postaral? Proč jim tolik vadí moje neštěstí a nedokážou ho pochopit?

Ilona Ondráčková

Boeing společnosti Xiamen Airlines propadnul skrz mraky jako poraněnej netopýr. Nešikovně jsem se chytil za madla a narazil do Číňana, kterej se kolíbá vedle mě. Tady má to přistání vždycky grády. Čas v turbulencích si krátím sledováním narezavělých součástek křídla, který se postupně rozkládá jako letitý Transfromer. Proč do toho vždycky vlezu. Nepoučitelnej. V Kantonu mi jedno letadlo uletělo, druhý jsem vynechal v následný slabý chvilce v kalkulaci pravděpodobností havárie a nakonec jsem skončil v týhle rezavý trosce. Klapky se vysunuly a stroj začal vydávat zvuky, jako kdyby u vás v baráku někdo válcoval plech. To je dneska zase den.

Rudolf Havlík

Kontakty, hledat, David, odstranit, ano. Helena se lehce dotýkala tlačítek tenkého mobilního telefonu. Nezaváhala ani před poslední volbou. Ano. Odstranit. Některé své minulé muže v seznamu nechávala. David nezůstal. “Jsi zlá. Zlá odporná mrcha,“ křičel na ni. Dívala se mu do očí jako kobra. Neřekla ani slovo. Zmlknul a díval se taky.

Klára Mandausová

Crrrr, crrr!!! Cvak… "Dobré ráno pane, objednal jste si buzení hotelovou službou, je právě šest hodin." Já spím. Tohle je nesmysl. "Dám vám deset dolarů za dalších deset minut." Ve sluchátku se ozvalo lehké zakašlání. "Pět za pět?" Telefon zafuněl. "Pane, nezlobte se, ale objednal jste si probuzení na šestou ranní a…" Převalil jsem se na bok a zakňučel jako tuleň po zásahu kanadským rybářem. "A nemohl byste mě za dolar přijít nahoru udusit polštářem?" Nabídl jsem nakonec. "Prosím?"

Rudolf Havlík

Jste teď se mnou. Až tady vzadu. Na sedadle obřího Airbusu Emirates, který si hledá cestu noční oblohou. Zvláštní klid, co? Když všichni v letadle usnou a můžete poslouchat jen monotónní zvuk motorů a vzdálený tlumený hovor letušek, které si odběhly na něco k snědku. Toho Inda vedle si nevšímejte. Ten tam už ležel. Dívám se z okýnka. Nemůžu spát. Vzadu za námi, když opřu takhle úplně makovici o sklo, je vidět proužek mizejícího světla. Rozostřené mastnotou od někoho, kdo se tu opíral přede mnou. Taková drobnost, ale nasere.

Rudolf Havlík