Stála na tom rohu ulice trochu bezradně. Z přilehlé ulice přitékal na křižovatku nepřetržitý proud autorikš a zahlcoval okolí hustým štiplavým dýmem. Slunce je vysoko a vzduch se vrtí, jako zubařův pacient. Hned jsem si jí všimnul. Vypadala trochu jako já. Občas taky připomínám zoufalce, kterej má pocit, že ho štěstí nadobro opustilo. Prohrábla si rukou dlouhý, zpocený vlasy a bylo vidět, že je ztracená. / Rudolf Havlík
Crrrr, crrr!!! Cvak… "Dobré ráno pane, objednal jste si buzení hotelovou službou, je právě šest hodin." Já spím. Tohle je nesmysl. "Dám vám deset dolarů za dalších deset minut." Ve sluchátku se ozvalo lehké zakašlání. "Pět za pět?" Telefon zafuněl. "Pane, nezlobte se, ale objednal jste si probuzení na šestou ranní a…" Převalil jsem se na bok a zakňučel jako tuleň po zásahu kanadským rybářem. "A nemohl byste mě za dolar přijít nahoru udusit polštářem?" Nabídl jsem nakonec. "Prosím?" / Rudolf Havlík
Určitě je víc možností, jak můžeme sami sebe charakterizovat. Mám dojem, že v dnešní době je nutné, aby nás bylo možné za každou cenu zařadit do některé kategorie. Lidé dnes tráví ohromné množství času tím, že se snaží pojmenovat a roztřídit věci, kterým nerozumí. Nikdy nevím, co mám odpovědět, když se mě lidé ptají, co vlastně dělám. / Rudolf Havlík
"Kolik?" Naklonil jsem do temnoty taxíku. "Dvatisíce rupií." Odpověděly bílé zuby. "Tolik? To je absurdní! Za to bych si mohl koupit iPhone." Silueta v plechovce nehla ani chlupem. "Co to je?" - "iPhone?" - "Ne, absurdní." Narovnal jsem se a rozhlédl se po ulici. / Rudolf Havlík
