Džíp, kterej jsem si pronajal v srdci Keraly, ten den ráno chcípnul deset kilometrů za městem. Kdo by to řekl, co? Chodím kolem toho prorezlýho střepu a zkusmo čumím do motoru jako na výpis z účtu. To je vedro. Dneska ani mráček. Monzun se skryl někam do vnitrozemí. Tam mám namířeno, jenom kdybych rozchodil tenhle podělanej vrak. Nakopnul jsem vozidlo ze všech světových stran pro případ, že v tom bude ta závada, usedl odevzdaně zpátky za volant a… motor naskočil. / Rudolf Havlík
„Dámy a pánové, připoutejte se prosím, prolétáváme oblastní mírných turbulencí.“ Zasyčel jsem, protože jsem si právě díky mírné turbulenci kopnul panáka whisky místo do huby do oka. Kolikrát jsem tuhle hlášku už slyšel. Letušky vyheverovaly úsměvy ještě o několik stupňů výš a tancují uličkou jako kdyby je postihnul hromadný Tanec Svatého Víta. Nebesa jsou nevyzpytatelná. „Dáte si ještě jednu pane?“ / Rudolf Havlík
„Jsme rádi, že jste náš holoprc...“ – „Pardon?“ – „Kooprdator.“ Naklonil jsem se přes stůl do osobního prostoru Číňanky, která má chrup silně připomínající klisnu a srovnal vrásky na čele do otazníku. Čím více se přiblížím, tím více ona vycení zuby. Umí říct jen OK, děkuju a je mi to líto. Každá další věta končí ve zdi nepochopení. / Rudolf Havlík
Crrrr, crrr!!! Cvak… "Dobré ráno pane, objednal jste si buzení hotelovou službou, je právě šest hodin." Já spím. Tohle je nesmysl. "Dám vám deset dolarů za dalších deset minut." Ve sluchátku se ozvalo lehké zakašlání. "Pět za pět?" Telefon zafuněl. "Pane, nezlobte se, ale objednal jste si probuzení na šestou ranní a…" Převalil jsem se na bok a zakňučel jako tuleň po zásahu kanadským rybářem. "A nemohl byste mě za dolar přijít nahoru udusit polštářem?" Nabídl jsem nakonec. "Prosím?" / Rudolf Havlík
Určitě je víc možností, jak můžeme sami sebe charakterizovat. Mám dojem, že v dnešní době je nutné, aby nás bylo možné za každou cenu zařadit do některé kategorie. Lidé dnes tráví ohromné množství času tím, že se snaží pojmenovat a roztřídit věci, kterým nerozumí. Nikdy nevím, co mám odpovědět, když se mě lidé ptají, co vlastně dělám. / Rudolf Havlík
